Výroba tradičních slovenských korbáčiků

Výroba tradičních slovenských korbáčiků | foto: Jozef Jurík

Jak jsem válela korbáčiky. Ty nejlepší prý 'šúlají' Slovenky na stehně

  • 64
Je to slovenský poklad, jako třeba u nás pivo. Učila jsem se je dělat tam, kde jsou doma. Slyšela jsem, že Slovenky je válejí na zpoceném stehně, protože pak jsou prý nejlepší.

Dlaně se třou o sebe a vzniknou nitě na korbáčiky. Vypadá to jednoduše, když sleduji zručné ruce Viery Karcolové ve slovenské Zázrivé. Jenže ona slovenskou specialitu korbáčiky vyrábí odmalička. A tak to jdu také zkusit.

Všechno je připravené. Vierka donesla velkou hroudu sýru, jeden hrnec s horkou vodou, druhý se studenou.

Popotahuje kousek sýru, jakousi první širokou niť z horké vody, a začíná "šúlat". A není to vůbec lehké šoulání, pracuje tak rychle, že se ten zázračný grif nedá okoukat. Obě ruce musí jít proti sobě a tak nějak se trefit do té správné tloušťky vojky – to znamená nitě, ze které se pak pletou korbáčiky.

Vojky jako dlouhý had padají do studené vody, která jim pomáhá držet tvar.
To musím také vyzkoušet, vždyť jsem nějaká kuchařka. Vyhrnuji si rukávy, nechám si od Vierky vytáhnout z teplé vody trochu sýru a začínám šúlat.

Moje kostrbaté korbáčiky

Jak se dělá pařený sýr

Základem je plnotučné kravské mléko. Platí, že z pěti litrů se vyrobí půl kila sýru. Do mléka se přidá syřidlo, nevaří se, ale pouze se ohřeje na 40° C. Poté se nechá odstát 30–45 minut. Dalších pět šest hodin se čeká, než zkysne. Zkysnuté se ohřeje na 80 °C, což napomůže tomu, že se srazí na hrudku. Syrovátka se oddělí. To se přecedí přes utěrku: syrovátka odkape, pevná směs – hrudka sýru – zůstane v utěrce. Z té se pak vyrábějí korbáčiky. Sýr se nastrouhá a znovu hnětením v teplé vodě zpracuje.

Výrobu korbáčiků si můžete vyzkoušet v zážitkovém penzionu s restaurací Jánošíkov dvor. Více informací na www.janosikovdvor.sk.

Jde to pěkně pomalu a vojky jsou podezřele hubené a slaboučké. Uberu tedy na síle a méně tlačím, ale na rozdíl od těch Vierčiných, které napadaly do studené vody předtím, jsou podivně kostrbaté.

Na Vierku Karcolovou prostě nemám. "Já je vyrábím s láskou," říká o svých 300 korbáčicích, které denně pro sebe a své známé udělá. Jen zaplétáním, což je poslední krok výroby korbáčiků, stráví tři čtvrtě hodiny.

A tak je vhodná doba, abych v mezičase dodala něco na vysvětlenou. Korbáčiky, to je slovenský poklad, který je v seznamu chráněných zeměpisných označení Evropské unie. Jako třeba české pivo.

Korbáčiky v Zázrivé, Terchové a okolí, v horách pod Malou Fatrou, kde je dodnes folklor oblíbený, "žijí" jako kdysi.

"Spousta rodin tu má hospodářství. Vyrábějí se tu v každé druhé rodině," říká Veronika Letková, která pracuje v Jánošíkově dvoře, příjemném zařízení v Zázrivé, kde kromě ubytování, dobré večeře, nabízejí i zábavné programy. Vyzkoušet si tu můžete hru na fujaru, folklorní tanec – a také výrobu korbáčiků. Tak jdeme pokračovat.

Vržou mezi zuby

Vojkou výroba korbáčiku nekončí. Teď konečně uvidíme, k čemu Vierka přinesla malou dřevěnou čtvercovou konstrukci, jakési dětské počítadlo bez kuliček.
Na tu se vojky navíjejí.

Folklor v Terchové

"Z pálenky se hloupne, z piva se spí a z vína se zpívá," vypráví nám Laco Hanuliak, kapelník Těžké muziky, skupiny, která hraje terchovskou muziku. A pak se do toho v Kolibě Diery v Terchové obouvají: heligonka, housličky, terchovská basička, jejíž zvláštností je, že má jen dvě struny. A text, který se často přizpůsobuje příležitosti – třeba svatbě, narozeninám. Celá kapela je oblečená v místním kroji a pyšně hlásí: "Folklor je stále v Terchové módou."

Rodiče tu nechávají dětem šít kroje, děti chodí do hudebních škol a učí se hrát na heligonku. Muzicíruje tu prý každý. I proto se tu konají Jánošíkovy dny, mezinárodní folklorní festival, kdy Terchová praská ve švech. Letos se budou konat ve dnech 26. 7.–29. 7.2012 a vyzkoušet si tu budete moci například výrobu korbáčiku.

Pak stačí rychlý řez nahoře, a máte stejně dlouhé nitě. Ty se ještě na chvíli ponoří do slaného nálevu, aby dodal sýru jeho chuť. Platí tady ovšem pravidlo, že čím méně je voda osolená, tím jsou korbáčiky slanější.

Nitě zůstávají ve vodě asi pět minut, pak se začne zaplétat, tedy udělat z korbáčiků jakési pletené copy. Nastříhané vojky se přehodí třeba přes vařečku, vezmou se vždy dvě podobně dlouhé, které se splétají a na konci se udělá očko – uzel.

Je mi záhadou, že ty Vierčiny jsou krásné jako od kadeřníka, kdežto moje mají tendenci se zase samy rozplést a někam utéct... Zoufale je drží jen ten uzel na konci.

Korbáčiky jsou hotové, udělaly jsme jich kolem padesáti. Je třeba vyzkoušet, zda se nám povedly.

"Vržou mezi zuby," hlásím vítězoslavně, protože tohle přesně má správný korbáčik udělat, když ho ochutnáte.

Takže jsem uspěla a mohu na tomto místě vyvrátit jednu z legend o slovenských korbáčikách: že je slovenské ženy ručně "šúlaju" na pěkně zpocených stehnech.