Jak se v Alsasku opět mísí jazyk i kuchyň

Vlak přes mohutný tok Rýna je přecpaný k prasknutí. Zástupy Francouzů se na konci pracovního týdne vracejí domů. Alain Buhrer, čtyřicetiletý elektrotechnik, už je zvyklý. Cestuje soupravou Eurocity každý týden, celý rok. Sedm dnů kouskuje mezi práci v Německu, pár hodin jízdy vlakem a víkend doma ve francouzském Štrasburku. Francouzském? "Často na to myslím, jak moc se to tady Německu podobá," připouští Buhrer. Nemá zrovna na mysli po germánském způsobu hrázděné domy ve starém Štrasburku, jejichž štíty tolik připomínají staletí vzrušené historie. Mluví prostě o kuchyni.

Specialita choucroute alsacienne, sen každého jedlíka jitrnic, masa a zelí, vypráví o kulturní rozmanitosti více než deset encyklopedií. "Celý týden se nevidím s přáteli, v sobotu tedy jdeme na výborné jídlo. A nad alsaským pivem vše probereme. Kde? Například v hospůdce zvané zcela přirozeně 'Zum alten Strassburg'." V žádném případě mu nepřipadá, že by přijel z cizí země. "Jestli překračuji nějakou bariéru, tak jedině most přes Rýn," říká.

Politici vidí věci opatrněji. Když vybrali Francois Mitterrand a Helmut Kohl Štrasburk za místo velitelství společných evropských sil, největší obavu měli z jediné věci. Jak tu přijmou lidé vojáky v německých uniformách. Vojáci bundeswehru, kteří občas spěchají na kole ulicemi našlapané aglomerace, však nebudí dnes o nic větší pozornost než jejich belgičtí či španělští kolegové. Štrasburk se stal symbolem.

"Město má ideální polohu na rozhraní latinského a germánského světa," říká starosta Roland Ries. Bylo proto podle něj vynikajícím místem pro překlenutí bolestné historie a našlápnutí směrem k evropskému sjednocení. Kdo by dnes vzpomínal, že Alsasané okusili pětkrát jinou státní příslušnost během pár desítek let. Určitá schizofrenie však nikdy docela nezmizela. "Ještě se nevzpamatovali z toho, že jsou Němci a už byli zase Francouzi. A naopak," říká historik a člen štrasburského zastupitelstva Jean-Claude Richez.

"Tuto zkušenost dosud Alsasané zcela nevstřebali," dodává. Ale historie, to jsou i světlé momenty. Město bylo obdivovanou výspou Svaté říše římské. "Proč zapomenout, že tu žil Gutenberg, Goethe či Metternich?" ptá se publicista Marcel Scotto. Stejně tak však radí připomínat jméno Jean-Baptiste Kléber. Slavný Napoleonův generál dal jméno jednomu z náměstí. "Myslím, že jsem docela hrdý na to, že pocházím odsud," říká Alain Buhrer.

Podobně je podle průzkumu listu Libération spokojeno se svým městem 84 procent Štrasburčanů. Do ciziny by jich chtělo odejít jen patnáct procent. "Na co, když v ní skoro jsme," komentuje to Buhrer. Z této výlučnosti vyplývá i zvláštní vztah obyvatel Štrasburku k Paříži. Město je po Bruselu druhým evropským centrem a přitom tepe i ryze provinčním životem. Lidé ze Štrasburku proto občas hovoří o slabé schopnosti Pařížanů porozumět jim. Ve vztahu k válečné minulosti a fašismu působí na lidi jakákoli připomínka citlivě. Nikde jinde ve Francii se proto nesetkala krajně pravicová Le Penova Národní fronta s tak bouřlivým odporem. Když dostala ultrapravice dvacet procent ve volbách v roce 1997, Štrasburčané vyrazili na náměstí protestovat. "I v tom je cenná historická zkušenost," míní Alain Buhrer.

Region vždy nasával vliv dvou kultur 

Alsasko vklíněné do úzkého pásu mezi tokem Rýna a pásem pohoří Vogézy nasává vlivy z obou stran - francouzské i německé. Po staletí se tu střetávaly obě národnosti a kultury. Alsasko se spolu s Lotrinskem nakonec stalo úhelným kamenem dvoustranných vztahů Paříže a Berlína. Francouzský vliv stoupal od náboženských sporů v počátcích 16. století a ještě více posílil v době třicetileté války. Alsasané vklínění mezi protestanty a katolíky zvolili ochranu pod francouzským králem. Vliv Paříže přetrval i během Velké francouzské revoluce. Mapu změnila prusko-francouzská válka v letech 1870-71, která vtěsnala Alsasko spolu s Lotrinskem do německých hranic.

Tato situace trvala až do konce první světové války. Vítězný mír přiřkl území znovu Francii, která nasadila tvrdý kurs. Zakázány byly německé noviny, na asimilaci pracovaly státní školy. To ovšem vyvolalo emancipační snahy Alsasanů, jejichž řeč je s němčinou vzdáleně příbuzná. Nově zabralo Německo tento pás v roce 1940, po válce znovu připadl Francii. Jeden a půl milionu uprchnuvších Francouzů hledalo obtížně řeč s těmi, kteří zůstali. V roce 1949 byl Štrasburk vybrán jako sídlo Rady Evropy a stal se symbolem evropského usmíření. Alsaštinou dnes hovoří přibližně 600 000 obyvatel.

Francouzské kavárny vždy s každou změnou vystřídaly německé hospody, jemná moselská vína alsaská piva a německá armáda francouzskou. Dnes se tyto vlivy navzájem prolínají.