Jak se rodí škodovky

Vedle pětačtyřicetitisícového města Mladá Boleslav je dvacetitisícová metropole s vlastní nemocnicí, policií, knihovnou, restauracemi, teplárnou, kilometry ulic, obrovskými parkovišti, muzeem, prodejnami i továrními halami.
To město se jmenuje Škoda Auto. Obří továrna, která dnes vyrábí na čtyři sta tisíc aut, která se vyvážejí do devadesáti zemí světa a tvoří desetinu exportu celé České republiky, je sama o sobě něčím výjimečným. Co se skrývá za kilometry zdí, kterými je obehnán areál automobilky, jejíž komín tvoří dominantu celého kraje, jímž klidné Polabí přechází v dramatické panoráma českých pohraničních hor? Mnohá tajemství svého úspěchu si nechává pro sebe. Ale nahlédnout můžete. První téměř podmínkou je vlastnit dopravní prostředek. »Jste tady autem?« ptá se průvodkyně. Jak se po chvíli vysvětlí, nezískává tím informace, zda vlastníte automobil značky Škoda, ale jde o ryze praktickou informaci. »Bez auta bychom totiž prohlídku závodu v podstatě nemohli uskutečnit,« dodává. Projíždíte obří branou, jejíž ostraha vás nenechává na pochybách, že bez svého doprovodu byste se dovnitř nepodívali. Jedete po široké silnici kolem stovky metrů dlouhých hal, polygonů, na nichž se zkouší jízdní vlastnosti nových Octávií či Fabií, kolem lakovny, svařovny, místní knihovny či obřích jídelen. Všechno je větší než velké. »Teď jsme na našem centrálním náměstí, říkáme mu V áclavák, protože je stejně dlouhé jako V áclavské náměstí v Praze,« říká brunetka, ale vám přijde, že V áclavské náměstí musí být rozhodně menší. Parkujete před motorárnou, která je srdcem každé automobilky, i této. Hned za dveřmi vás obstoupí známý pach chladících olejových emulzí obráběcích strojů, hluk je však poměrně přijatelný, a i když zářivky nad vašimi hlavami a celková architektura haly dávají tušit, že tato budova už něco pamatuje, je to snesitelnější, než byste od továrny čekali. Neobvyklý je především pořádek, který odpovídá rčení, že z podlahy by se dalo jíst. Motorárna je takový bonbonek pro fajnšmekry. »Jsou návštěvníci, třeba třída dívek z obchodní akademie, kteří projdou celou motorárnu za deset minut, ale třeba skupina automechaniků se zastavuje nad každou součástkou a je tady schopná pobýt i hodinu a půl,« říká průvodkyně. I pro návštěvníka, kterého zrovna nezajímají druhy klikových hřídelí, průřezy a popisy jednotlivých typů motorů, má hala své kouzlo. Nad hlavami vám po kilometry dlouhých lanových drahách téměř neslyšně přejíždějí jeden po druhém motory, ruce robotů si podávají, rovnají a obrábějí součástky, řady počítačem řízených soustruhů a dalších přístrojů se táhnou do nedohledna. Pod tím vším teče mohutná řeka, do níž se slévá šedavě bílá chladící kapalina, jež se uprostřed haly stéká v jezero tak mohutné, až se vám z toho zatočí hlava. Z motorárny zamíříte, autem - jak jinak - k bráně číslo třináct. Tou do města automobilky putuje vše, co potřebuje k životu. Nákladní auta dnem i nocí přivážejí součástky, potraviny, náhradní díly, stroje automobilka má celkem kolem devíti stovek dodavatelů. Vše musí fungovat jako hodinky, v automobilce jsou jen minimální sklady, a kdyby se životodárný tok jen na pár hodin zastavil, přestalo by se vyrábět. »Zatím se nám to stalo jen jednou, když byly povodně na Moravě,« dodává však průvodkyně. Teď vás čeká chlouba automobilky, montážní hala Octavií. Hliníková prosklená budova se spíš podobá výstavnímu paláci než klasické tovární hale. Její podoba nezapře společné kořeny se světoznámým letištěm ve Frankfurtu nad Mohanem - obě budovy navrhoval proslavený architekt Gunther Henn. Projdete podzemním vchodem, který byl vymyšlen už s ohledem na to, že sem budou přicházet návštěvníci, a ocitnete se na plošině přímo uprostřed montážní linky, na níž se denně rodí na pět stovek automobilů. Na žlutých hácích přijíždějí na začátek linky holé karoserie, aby na jejím konci sjelo už hotové auto. Každá karoserie má na předním nárazníku svůj rodný list, kde je do posledního detailu popsáno, jak má na konci vypadat. Vyspělé počítačové řízení celé výroby tak umožňuje, aby každé auto bylo v podstatě originál, aby každá Octavie mohla být autem na přání. Je tu naprosté čisto a klid, rodící se automobily se takřka neslyšně pohybují po lince, nikde není vidět žádný shon, jen tichá, klidná práce. V e skleníku uprostřed haly sedí vedení linky, které má v ruce takřka božskou moc - ovládá rychlost pohybu pásu, na níž závisí vše. Šokem v supermoderní hale, která údajně nemá v Evropě obdobu, je téměř naprostá nepřítomnost strojů. Žádné paže robotů, ale jen a jen lidé. Od počátku až do konce je vlastně sestavování takové Octavie lidskou prací, což je na začátku jedenadvacátého století zarážející fakt. »Je to takové lego,« popisuje pro laiky průvodkyně to, co se na lince děje. »Myslím, že lidé, co tady dělají, jsou rádi, že tu místo nich nejsou roboti,« dodává. Klidná atmosféra bývá přerušena ve chvíli, kdy se ozve halou jedna z výstražných melodií. T ou se oznamuje, když některá ze skupin objevila na autě závadu, která vznikla při předešlé montáži. Z postižené skupiny ihned vyráží krizová skupina a během chvíle je závada odstraněna. Za kvalitu se tady ručí hlavou. Na rodný list každý, kdo na autě něco udělá, dává razítko a dokument se potom deset let archivuje, takže v případě závady je viník jasný. Práce na lince, přestože to není zdaleka tak monotónní práce, jak by si někdo představoval, je tím nejtvrdším sítem. Průměrný věk je tady osmadvacet let a ten, kdo se na lince osvědčí, může postoupit dál. Vydržet do důchodu se tady totiž přes snahu o ty nejlepší pracovní podmínky asi opravdu nedá. Po prohlídce haly vás čeká už jen mnoho set metrů cesty k východu. Projedete kolem stříbřitého monstra lakovny, nevýrazné výrobní haly Fabií, ale i kolem panelové ohrady. »Tam je hřbitov,« vysvětluje průvodkyně. »Býval to jeden z mladoboleslavských hřbitovů, a jak se automobilka rozrůstala, pohltila ho do sebe,« dodává. Ještě než přijedete k bráně, ukáže vám průvodkyně na škodovácký »Pentagon«, budovu, kde sídlí vedení celé továrny. Není to však žádná budova ze skla, betonu a oceli, ale docela obyčejný panelák, při jehož zhlédnutí se neubráníte myšlence, že i toto je možná ukázka dobře fungující firmy. Supermoderní a takřka krásná hala na výrobu a normální panelák pro šéfy. A pak už jen brána, kde vám strážní služba nařídí otevřít kufr, jestli náhodou neprovážíte nějakou Octavii a jste znovu v normálním světě. A pokud nejste znaveni víc než hodinovým putováním, pak na vás v nedalekém muzeu čeká několik desítek historických modelů Škodovek spolu s několika raritami z doby takřka současné, i sálem, kde se můžete dovědět, jak vzniká auto - od plastelínového modelu až k hotové Octavii. A pokud vám zbudou nějaké peníze, můžete si hned naproti ve firemní prodejně nějakou škodovku objednat, nebo i rovnou koupit.

Může se hodit
Prohlídky závodu začínají v mu zeu, které je nedaleko centra Mladé Boleslavi. Návštěva závodu, kterou je nejlépe si objednat předem, stojí sto korun. Na přání je možné navštívit kromě klasického programu, který tvoří zmíněná motorárna a montážní linka Oktávií, i plně robotizova nou svařovnu či lakovnu. Množství návštěv v těchto provozech je však omezeno. Pokud se vydáte do Mladé Boleslavy v příštích týdnech, počítejte s tím, že na dálnici z Prahy je množství uzavírek, kde se především v pátek a při zpáteční cestě v neděli odpoledne vytvářejí obrovské zácpy, které cestu až dvojnásobně prodlužují.


Zavěšená karoserie s připevněným rodným listem se pomalu mění v auto.

Tady přijíždějí části kabátu.

Tady se rodí srdce automobilu.