Jak se peče prase u nás a co se peče jinde

K letním měsícům patří podobně jako dovolená stále častěji posezení s přáteli u ohně,na němž se lákavě otáčí sele či jiné lidském u žaludku blízké zvíře,které je po upečení účastníky sedánku nemilosrdně snědeno. Popularita v přírodě,či alespoň přírodně upravených pečení neustále stoupá, a tak není na škodu porozhlédnout se za humna, jak podobné dobroty připravují jinde.

V českém a moravském podání vypadá opékání prasete většinou tak, že čuník (sele od cca dvaceti kilogramů do ještě přijatelných padesáti) je řezníkem zabit, zbaven vnitřností a na několik dnů naložen do solného nálevu, popřípadě je tento aplikován vpichy dovnitř masa. Poté v den D ráno je zvíře nabodnuto na rožeň a pozvolna otáčeno nad plameny pomocí lidské síly či techniky až do dlouhého večera. Ti, kteří si chtějí čekání zkrátit, zabalí zvíře do alobalu. Mohou tím pádem pod opékanou lahůdkou více topit a maso se dříve udělá - je však spíše dušené a po sejmutí alobalu se m usí opatrně dodělávat, aby získalo tolik potřebnou kůrčičku. Nebo se čuník odborníky předudí, čímž se také uspíší jeho finální úprava. Z hotového zvířete se potom maso pozvolna odkrajuje a jeho vnitřní část se pomalu dopéká. Doplňkem českého čuníka bývá výhradně dobře vychlazené pivo. Podobně upravená pečeně je populární v mnoha zemích. Většinou, například ve Slovinsku či Chorvatsku, se ale jedná o opravdu malá selata, kterých m ůže být na rožni i několik. Na Balkáně, kde má úprava na rožni bohatou tradici, lze nejčastěji narazit na opékané skopové,nejlépe jehněčí. Na rozdíl od vepřového se skopová pečeně většinou udělá celá a zvíře je po sejmutí z rožně rozděleno mezi dychtivě očekávající strávníky. Vychází to z místní tradice,kdy v hornatých krajích byl chov ovcí a koz podstatně jednodušší. Svoji roli v tom také sehrála historická nadvláda muslimských T urků, kterým náboženství vepřové zakazuje. V teplých mořských krajích jako je Chorvatsko nebo Španělsko těžké a tučné vepřové lze v restauracích najít také, častější jsou ovšem na rožni či na roštu upravené ryby a různé jiné plody moře. Takové malé chobotničky - v Chorvatsku, Slovinsku či Černé Hoře identifikovatelné jako lignje, v ostatních zemích calamary - jen samotné, přelité olivovopetrželkočesnekovou zálivkou patří mezi místní lahůdky. Škála mas upravovaných »na žaru« je přitom podstatně pestřejší než v Čechách obligátní kotleta. Kromě již zmíněných mořských lahůdek jsou to hovězí bifteky, kuřata a především v bývalé Jugoslávii tak oblíbená mletá masa - čevapi (čevapčiči). Populární je také ražniči, nebo u nás nepříliš často opékaná žebírka. To vše se na rozdíl od českých krajin zalévá hektolitry bílého či červeného vína. Turisté přitom vyhledávají podobně upravená jídla stále častěji, takže už patří takřka k dobrém u mravu a v bývalé Jugoslávii je to samozřejmostí mít před restauračním zařízením lákavě se otáčející pečínku, k níž host příjde a sám si vybere kousek, který se mu nejvíce zamlouvá. Úprava na ohni má pro turistu i další výhodu: většinou vidí, jak se maso upravuje a má kontrolu nad tím, zda ho dostatečně sežehl oheň. Jinak mohou ochránci zdravé výživy namítat, že maso upravené na ohni je částečně spálené, čili karcinogenní, a nedostatečně propečené, čili plné potenciálně nebezpečných bakterií. Ale zase to vypadá velmi lákavě, což je argument, s nímž se těžko bojuje.