Jak se konverzuje po japonsku

Jel jsem do Tokia pro dvě roury s diplomy, jeden s první cenou pro syna, druhý s Grand Prix pro mne. Takhle jsme dopadli v tamní skladatelské soutěži. Na letišti mě čekali páni pořadatelé a od té doby jsem žil hlavně v pravém úhlu. Japonci se pořád klanějí a abych vypadal také tak slušný, hleděl jsem se sklopit o vteřinu dřív než oni a o vteřinu později se narovnat. Cizí jazyky jim moc nešly, někdy jsem si nebyl jistý, zda se pokoušejí o angličtinu, němčinu či snad o latinu. Přivedli s sebou dívenku, roztomilé stvoření, kterou shledali vhodnou, aby mi dělala průvodkyni - kromě japonštiny uměla deset slov bulharsky. Na každý pád jsem měl naději, že jsem pochopil jejich otázku: Co bych si přál v Tokiu vidět. Bez rozmýšlení jsem odpověděl: "Pravou japonskou zahrádku!" Ty jsou přece slavné. Zaradovali se, a já jsem se rovněž zaradoval, zřejmě pochopili. Uložili mě v hotelu, kde jsem pak každý den našel v pokoji čerstvé kimono. Ten dvacetipatrový hotel se pořád trochu třásl. Ale mé průvodkyni to nevadilo, takhle se prý třese celé Japonsko. Přijela druhý den pro mě, cosi povídala japonsky a bulharsky, ale mně stačila líbezná gesta. Jakoby trhala kvítky nebo jakoby k nim čichala, tak jsem alespoň tu hru rukou a nosíku vnímal. Jasné, jedem na zahrádku. Bylo vedro. Sedli jsme do taxíku a dívenka mi vždy po chvilce kapesníčkem utřela čelo. Bylo to velmi něžné. Tokio je mraveniště. Každý den v pět hodin je to mraveniště, do něhož někdo zašťoural. Děsný zmatek, řeklo by se. Jenže každý mravenec při poplachu ví, kam pádit a proč, a Japonci rovněž, pádí domů ze škol a z úřadů. Nikdo se nestrká a netlačí ani nemračí, asi proto, že ani dnes je ze školy či z úřadu nevyhodili, a nevyhodí ani zítra, protože se dobře učí a úřadují. Jeli jsme a jeli, dívenka mi utírala čelo, ale po nějaké zeleni ani stopy. Konečně jsme zastavili před vznešenou vilou, před ní pán v černém saku. Sklonil se do pravého úhlu, já rovněž, takto jsme setrvali pár přiměřených vteřin. Pak mě pán vedl chodbami do salonu, kde jsme usedli, kdosi přinesl čaj, takový ten bez barvy, bez vůně, bez chuti, takže vzorně japonský, a pán řekl: "Jamulaj rasuka okto lalabajna." "I am very glad. Grossartige Stadt," odvětil jsem. "Jaholana sukuta tajmete ti blonkai." "Je suis totalement enchanté. Epericolosi sporgersi." "Hai. - Hai, hai." "Nelze ovšem přehlédnout, že u lavice dítě stálo, z plna hrdla křičelo." Pán se zamyslil: "Koiro? Tei nekota koiro?" "Rozhodně," řekl jsem přesvědčivě. "Vždyť přece Boleraz, zelený Boleraz. A k tomu nad Tatrou sa blýská." Pán se zasnil. "Hai. Boleraz, Boleraz." Takto jsme si povídali čtvrt hodiny. Nato se pán zvedl, sklopil se do pravého úhlu, já rovněž a audience skončila. Nikdy jsem se nedověděl, kam mě to přivezli a proč.