Kolem sedmé hodiny se ulice probouzí k životu a její obyvatelé, žijící na chodníku, začínají svůj každodenní hygienický rituál. Po nezbytném vyprázdnění se na krajnici vozovky si vyčistí zuby. Zubní kartáček je dotovaný státem a je jednou z nejlevnějších věcí, stojí jen 1 rupii (0,80 Kč) - tak stát "pečuje" o své chudé.
Provoz a zmatek na silnicích, kde se stále jezdí vlevo, rychle stoupá. Vozovky jsou jen zřídka opatřené dopravními značkami, vždyť taková značka se výborně hodí na podepření slumového obydlí. V hustém provozu se na na čtyřproudové neznačené silnici běžně tvoří ještě pátý pruh. Většina aut není vybavena blinkry ani zpětnými zrcátky, domácí si však s tímto problémem hlavu nelámou. Změny směru odmávnou rukou vystrčenou z okénka a přitom nešetří hlasitý klaksón.
Bombaj je velké průmyslové město s neustále rostoucím počtem obyvatel i automobilů, a tak je často ponořená do velkého smogového mraku. Na ulicích jezdí chaotická směs nejrůznějších vozidel i povozů, není výjimkou vidět vedle luxusního Mercedesu volský potah. Nejznámější indickou automobilkou je značka "TATA", která vyrábí snad všechny osobní a nákladní automobily i autobusy.
Oblíbeným dopravním prostředkem, často pro celou rodinu, jsou motorky. Mezi mužem a jeho ženou jsou namačkané dvě děti a to nejmenší sedí před tátou na nádrži. Překvapilo mě, že zde jezdí stále zachovalé staré československé Jawy se sajtkou. Kdo nemá na motorku, jezdí na kole, ti nejchudší táhnou svůj vozík sami. Ulice jsou velmi hektické a živé, připomínají hemžící se mraveniště.
Na křižovatkách pobíhají prodavači novin a časopisů, jiní nabízejí ovoce či drobné suvenýry, všichni se vyhýbají nepozorným cyklistům či beznohým žebrákům, kteří se pohybují na pojízdných prkýnkách v prachu ulice. Ukazují na své zmrzačené končetiny a natahují ruku pro bakšiš. Konkuruje jim mladá špinavá žena, snad ještě dívka a ukazuje na své miminko, které jí visí přes paži se zvrácenou hlavičkou jako kus hadru. Místní lidé jí však nevěnují jediný pohled, a tak obchází s výmluvně nataženou dlaní hlavně taxíky, kde může narazit na soucitného cizince.
Samostatnou kapitolu a v Indii i kastu, tvoří řidiči tříkolových rikš a taxíků, jsou často negramotní a neznají ani plán města. Vyberte si řidiče, který umí anglicky a má taxík opatřený nepřehlédnutelným tachometrem, vyhnete se tak zbytečnému dohadování. Na tachometru se taxa vyznačí ve staré hodnotě - je nutné si ji 13x znásobit. Také je dobré požádat o tabulku s ceníkem a neplatit velkými bankovkami - oblíbenými trikem řidičů je "nemít drobné ". Taxi však není nijak drahé - (rikši jsou ještě levnější) a pro cizince je to nejlepší způsob dopravy po městě. Bombajskou hromadnou dopravu představují pouze autobusy, zorientovat se však v jízdních řádech a trasách jednotlivých linek je za krátkou dobu skoro nemožné.
Symbolem indické dopravy na velké vzdálenosti je vlak. Kdo chce poznat opravdovou Indii, musí jet vlakem. Soupravy jsou děleny na třídy - první třída je čistější, ve vagónech jsou dvě polstrovaná lůžka na spaní nad sebou a cestující si užívá přepychu klimatizace. Cestovatelé - hazardéři si zde mohou objednat např. tandoori chicken masalla, vlakovou kuchyň, kde nabízená jídla připravují, je však lépe nevidět.
Druhá, levnější třída, má na spaní většinou jen dřevěné lavice ( tři nad sebou), nezasklená okna jsou pouze zamřížovaná a vagón vypadá spíše jako dobytčák. Sotva vlak zastaví, vběhnou dovnitř prodavači s oříšky kešu, pečenými banány a ovocem a s hlasitými výkřiky "kofí, čaja, čaja, kešaj kaďu, kaďu, kaďu," nabízejí své zboží. Roznášený čaj a bílá káva v kelímku stojí 5 rupií a chutná výborně. Doprava vlakem je celkem rychlá, mnohem pohodlnější a myslím, že i bezpečnější než kodrcavé autobusy. Jedno úskalí však má, jízdenka na dálkové vlaky se musí zablokovat několik dnů dopředu, protože cestujících Indů je hodně a vlaky jsou stále plně vytížené.
 |
 |
 |
 |
