Jak se domluvit na Havaji

Každému, kdo se chystá na Havajské ostrovy jistě přijde vhod několik informací o zvycích, jazyku a historii tohoto kouzelného koutu země. Takže poletíte-li z cestovní kanceláří, obvykle vám hned na letišti pohledné domorodé děvy a jinoši zavěsí na krk květinový věnec v havajštině zvaný "lei". Možná při příjezdu do hotelu a ubytování se, hned dostanete pozvání na "luau". V takovém případě se těšte na hostinu, obvykle na opékané sele. Domorodý tanec, charakteristický ladnými pohyby (vždy těch nejkrásnějších Havajanek) a stylizovanými pohyby paží je, jak známo "hula".

Vyplatí se znát  i "mahalo", tedy děkuji a přijedete-li náhodou na Vánoce, nezapomeňte popřát Mele Kalikimaka (jestlipak v tom poznáváte původní Merry Christmas?). No a kdybyste náhodou vyrazili na moře rybařit , což byste si rozhodně neměli nechat ujít, pak se vám - čistě náhodou - může stát, že chytíte rybu jménem humuhumu-nukunuku-apua´a . Názvem se ale nenechte odradit a upečte si ji. Rozhodně se na ni po požití nevztahuje strč-prst-skrz-krk.

Každému, kdo uslyší některou z tradičních tklivých havajských písní, jistě zaujme značná melodičnost havajštiny. Ta je způsobena výraznou převahou samohlásek nad souhláskami. Velmi často jsou zdvojené, nezřídka ztrojené a vyskytují se také slova se čtyřmi, ba pěti samohláskami po sobě (například pa´i´ai, označující jednu z úprav hlízy místní plodiny taro). Zato souhlásek má havajština poskrovnu; když misionáři připravovali její přepis do latinky,  vystačili s pouhými sedmi -    h, k, l, m, n, p, w. (Znaménkem ´se označuje kratičká pauza, jako když např. čteme po sobě “a e i o u“).
 

Ačkoli drtivá většina Havajanů dnes již původním jazykem nemluví, havajská angličtina převzala množství  domorodých slov a výrazů (v místních názvech prakticky všechny). I návštěvníci si několik základních obvykle  rychle osvojí.
 

TROCHU Z HISTORIE

Havaj má za sebou dlouhou historii osídlení. Nejstarší archeologické nálezy pocházejí z doby před jedním až dvěma tisíci lety. Původní obyvatelé  pocházejí pravděpodobně z ostrovů východní Polynésie. Dlouhou dobu bylo záhadou, jak lidé, kteří neznali kov a tkaniny a neměli mapy ani navigační přístroje, dokázali přeplout tisícikilometrové vzdálenosti mezi jednotlivými skupinami ostrovů, doslova ztracenými v nesmírné rozloze Tichého oceánu. Až v roce 1947 Thor Heyrdahl při své známé výpravě z Peru do Polynésie na rákosovém člunu Kon Tiki podpořil teorii migrace z Jižní Ameriky (a tím původu Polynésanů); o třicet let později americký antropolog Finney svou plavbou z Havaje na Tahiti na dřevěné kanoi, dodnes používané domorodci, prokázal, že se tímto způsobem mezi ostrovy cestovat dalo.
 

Havajské souostroví pro svět objevil až v roce 1778  slavný mořeplavec James Cook a dal mu název Sandwichovy ostrovy na počest svého patrona hraběte Sandwiche. Domorodci nejprve Cookovu výpravu přijali přátelsky a - podobně jako v  jiných případech, kdy původní obyvatelstvo poprvé spatřilo bělochy - téměř s božskými poctami. Jejich nadšení a pohostinnost se však rychle vytrácely a když nabyli definitivní jistoty, že se nejedná o bohy, začalo docházet ke konfliktům. Při jedné ze šarvátek pak kapitán Cook padl (ironií osudu byl prý tento slavný mořeplavec prachšpatným plavcem a tak místo aby doplaval k blízkému člunu, postavil se domorodcům čelem a byl zabit).
 

Ostrovy se brzy staly důležitým zásobovacím přístavem pro evropské a severoamerické lodě, obchodující s východní Asií. Ty zde často zůstávaly několik měsíců a tak docházelo k míšení posádek s domorodci a postupně  k trvalému osídlení. Běloši sice na Havaj přinesli  prosperitu, bohužel ale i nemoci jako neštovice, tuberkulózu, syfilis a černý kašel.  Domorodci, postrádající imunitu, při těchto epidemiích houfně umírali (ze 300 tisíc Havajanů v době Cookova příjezdu jich v roce 1820 zbyla pouhá třetina).
 

Došlo i k mocenským přeměnám. Kamehameha I., náčelník Velkého ostrova, vybojoval  několik vítězných válek a ovládl celé souostroví. Do té doby na každém ostrově panoval místní náčelník a rodová aristokracie (byla to vlastně feudální společnost, kdy král vlastnil veškerou půdu, obdarovával jí nejmocnější rodiny a ty ji opět pronajímaly prostému lidu). Poddaní měli povinnost půdu obdělávat a sloužit v královské armádě. Král Kamehameha I. se ukázal být prozíravým panovníkem: podporoval  obchod s cizinci, čímž  ostrovy bohatly, zároveň však chránil staré tradice a náboženství a v době západní koloniální expanze si dokázal udržet nezávislost.
 

Po jeho smrti nastoupil na trůn jeho syn Kamehameha II., za jehož vlády už začalo docházet k úpadku náboženství a hlavně systému kapu (tabu), tradičních zákazů (údajne především vlivem jeho ženy, která toužila po podílu na moci a prosadila zrušení nejsymboličtějšího zákazu společného stolování  obou pohlaví). Později oficiálně opustil původní náboženství (v podstatě uctívání přírodních sil, které jsou personifikovány jako bohové; k nejvýznamnějším patří bůh války Ku a bůh žní  Lona) a nechal zničit  sochy bohů a svatyně (valy ohraničené kamenné terasy, nazývané heiau).
 

K vykořenění tradic přispěli významnou měrou i misionáři, kteří na ostrovy přijeli roku 1820. Jako všude jinde se snažili domorodce obrátit na křesťanské náboženství, morálku i životní styl (zakazovali např. používat původní řeč či tradiční tanec hula). Zavedli také přepis havajštiny do latinky, začali tisknout první knihy a vybudovali systém veřejného školství.
 

V roce 1850 král Kamehameha III. prohlásil za hlavní město království Honolulu  na ostrově Oahu.  Nezávislost ostrovů však už pomalu spěla ke konci. Roku 1893 bílí obchodníci, podporovaní americkým námořnictvem,  obsadili královský palác Iolani a svrhli královnu Liliuokalani. O sedm let později se Havaj stala teritoriem Spojených států a její zcela demoralizovaní původní obyvatelé  tak po ztrátě náboženství, půdy a tradic přišli i o nezávislost (v poslední době však mezi Havajany  opět vzrůstá zájem o řeč a zvyky předků a již došlo i k prvním soudním sporům o návrat půdy).