Jak se dobývá sůl? Stejně jako před sto lety!

Nekonečná bílá pláň sahající od obzoru k obzoru. Nikde jediná rostlinka, ostré slunce oslepující oči a studený vítr. To je největší bolivijská solná pánev - Salar de Uyuni. Nachází se asi 300 km od La Paz ve výšce 3700 m. Její stokilometrová šířka je úctyhodná. Východiskem k solnému jezeru je městečko Uyuni, tvořící železniční uzel mezi Bolívií, Argentinou a Chile. Sem je možno se dostat několikrát týdně vlakem, nebo jednou denně autobusem z Orura či Potosí. V Uyuni se na projíždejícího turistu vrhnou agenti místních cestovních kanceláří a nabízejí mu celou nabídku výletů po Salar de Uyuni a dalších pozoruhodných místech jihozápadní části Bolívie. To je celkem pochopitelné, neboť kromě cestovního ruchu, zde moc jiných pracovních příležitostí není.

Vybrali jsme si mnohem komplikovanější možnost, jak se podívat na Salar de Uyuni. Opovrhli jsme nabídkami cestovních kanceláří a pokoušeli jsme se najít nějakého řidiče kamiónu směřujícího do některé z hornických osad v okolí jezera. Nakonec se nám podařilo dostat se na okraj jezera u vesnice Colchani s partou mladých mužů cestujících po celé Bolívii za prací.

Colchani je ubohá vesnice přízemních budov z neomítnutých nepálených cihel. V Colchani bydlí především horníci, kteří získávají z jezera sůl. Na okraji vesnice stojí něco jako továrna, kde je sůl drcena na stařičkých strojích, které možná pamatují i starého Símona Bolívara. K samotnému jezeru zbývají ještě asi tři kilometry.

Po jejich překonání stojíme na okraji solného jezera. Sluneční brýle jsou naprostou nezbytností, a i tak je ohromná bílá pláň, která je strukturována víceméně pravidelnými šestibokými trhlinami, oslňující. Jedině tmavé stopy po pneumatikách teréních vozidel cestovních kanceláří a nákladních vozů znečišťují bílou plochu jezera. Nám ale tyto „cesty“ pomáhají udržet směr.  Míjíme domek evidující nákladní vozy vyvážející z jezera sůl a vydáváme se západním směrem místu, které se nazývá Ojos del Salar.

Cestou míjíme místa, kde se těží sůl. Systém těžby soli se zde pravděpodobně moc nezměnil od počátku 17. století, z něhož máme první zprávy o zdejší těžbě soli. Jedná se o ruční práci na prudkém slunci v agresivním prostředí. Dělníci se zakrytými obličeji uhrabují širokými motykami asi pěticentimetrovou vrstvu soli na veliké hromady, které jsou potom odváženy na náklaďácích, často muzejního stáří.  Na jiném místě, nazývaném Bloques de Sal, je sůl těžena vykrajovávím celých kvádrů ze solných vrstev jezera. Většinu vytěžené soli horníci prodají a železniční vlaky ji odvezou pryč. Část vymění s místními vesničany za vlnu, maso a sádlo. Ti zase v zimě zapřáhnou karavany lam a v Tariji u argentických hranic sůl vyměňují za med, dřevo, kokové lístky a jiné zboží v této oblasti nedostupné.

Naše cesta po jezeře končí u Ojos del Salar, u místa, kde podzemní studená voda proniká skrz vrstvy soli na povrch. Tím jak probublává ven, tvoří ze soli roztodivné tvary. V dáli vidíme unikátní hotel inzerovaný na mnoha místech v Uyuny Playa Blanca. Jedná se o hotel asi 35 km západně od Colchany, postavený výhradně z kvádrů soli. Tuto turistickou atrakci si s klidným srdcem necháváme ujít a vyrážíme zpět.

Zpáteční cestu nám zkrátí náklaďák vracející se do Colchany se solí. Na fotoaparát se zakuklení dělníci tváří velmi nepřátelsky. Naštěstí jsem se je fotit raději ani nepokoušel, a tak nás na korbu berou bez problémů. Samozřejmě, za nezbytnou pozornost v hodnotě pěti solů.  Z hromady soli pozorujeme, jak se nám vzdaluje solná pláň a přemýšlíme, zda se do tohoto podivuhodného kraje ještě někdy vrátíme.

Ojod del Salar- sůl zde tvoří podivné tvary.

Sůl je nejprve nahrnována na hromady a potom odvážena k dalšímu zpracování.

Na několika místech jezera se nad solnou skořábku dostává voda.

Celé jezero je rozpraskané do víceméně šestobokých "ker".

Vytěžená sůl je odvážena na autech muzejního stáří.