Řítím se do tmy úplně naslepo, plynový pedál a spojka - ty mi ještě zůstaly, na volant jsem již dávno ztratil právo. Jet takhle dál je čiré šílenství, víme to oba, jinak to však nejde. Musíme se dostat k lidem dřív, než nás tuny sněhu zcela zavalí. Dostat se k lidem - to by zase nemusel být takový problém. Kdybychom však nebyli uprostřed Sibiře.
Svištíme tedy dál do neznáma, dálková světla vykrajují do sněhové bouře svůj díl viditelného, je to však marné, souvislá vrstva sněhu zakrývá přední sklo a dovnitř nic nepropustí. To všechno ten stěrač, zrádce! Vypověděl službu v úplně nejnevhodnější dobu. Alespoň že jeho kolega - ten u spolujezdce - dál bojuje s námi.
Michal je díky tomu jediným, kdo vidí dopředu, z bočního sedadla proto točí volantem, na mně zbývá obsluha pedálů a rychlosti. Po chvíli jsme už dokonale sehraní. Naše jízda možná není ideální, daří se nám však udržet se na silnici a to nám stačí. Všude jinde bychom si koledovali o čelní srážku, tady na Sibiři jsme však klidní. Za celé dvě hodiny nepotkáme jediné auto.
Amurská dálnice, sibiřské peklo
Stejně znenadání, jako bouře začala, také končí. Mraky v mžiku rozfouká vítr, koberec sněhu pak zrána postupně mizí pod náporem slunečních paprsků, ztenčuje se víc a víc, až se nakonec celkem ztratí. Falešný poplach, ruská zima se nekoná. Ještě ne.
Měli bychom jásat, ale do zpěvu nám zrovna není. Stojíme na okraji vozovky, za námi asfaltka, před námi nic. Nevěřícně zíráme na prohrnuté pole vepředu, skála střídá výmol, výmol díru, kaluže a bláto plynule přecházejí v drobné kalné potůčky. Že jde o cestu, lze poznat jen podle milníků, které tento podivný tankodrom lemují.
Nechce si mi věřit, že Rusové tuto cestu staví již téměř 60 let. Vypadá to spíš, jakoby začali teprve včera. Ještě absurdnější je, že ji exprezident Putin již před čtyřmi lety oficiálně otevřel. A nazval ji dálnicí.
Zbývajících dva tisíce kilometrů se pak po "dálnici" plazíme ubohou dvacítkou, motor řve, kola prokluzují v blátě, vpravo díra, vlevo kráter, bahno stříká až po střechu. Tohle jsme už přece někde viděli, říkáme si a najednou nám to dojde - toto je přece kopie cesty před Irkutskem.
Že by měli stejného architekta?
Když pak téměř po týdnu nadskakování a kličkování, třikrát odpadlém výfuku a prorvaném tlumiči konečně ucítíme pod koly asfalt, tlačí se nám do očí slzy štěstí. Dokázali jsme to! Vladivostok už je na dosah, Korea taky, nezbývá než naložit Julču na trajekt a vyplout na oceán.
Trans-sibiřská dálniceTrans-sibiřská dálnice je neoficiální název sítě ruských dálnic, které spojují východ a západ země. Sahá od Atlantského k Pacifickému oceánu a spolu s Trans-kanadskou dálnicí a australskou Highway 1 se uchází o titul nejdelší národní dálnice na světe. Na 9905 kilometrů dlouhé cestě narazíte na pestrou škálu podloží tvořenou hladkými asfaltovými segmenty, štěrkovým základem, ale i bahnitými, kamenitými a prašnými cestami. Trans-sibiřská dálnice je tvořena těmito samostatnými úseky:
Amurské pekloNejproblematičtější úsek cesty leží mezi Čitou a Chabarovskem. Nese název Amurská dálnice. Navzdory tomu, že se začala stavět již roku 1949, kdy zde vězni z gulagů položili první základní kameny a faktu, že bývalý prezident Putin cestu v roce 2004 oficiálně otevřel, je většina z 2100 kilometrů dlouhého úseku i dnes stále ve výstavbě. Kromě krátkých nově vystavěných asfaltových pasáží zde na motoristy číhají ostré skály, půlmetrové výmoly a díry, potůčky i bahnité a prašné úseky. Právě v této části v létě 2008 nešťastně skončila olomoucká motorkářská expedice Kolem koule, když si zde jeden z její účastníků při pádu z motocyklu zlomil klíční kost. |
Korea, jedno velké město
Jižní Korea je pro nás po Rusku skutečným šokem. Vyloďujeme se v přístavu Sokcho, formality a proclení zaberou celé dopoledne, a tak nám nezbývá, než si najít nějaké klidné místo za městem, kde bychom mohli složit své utrmácené hlavy. Vyrážíme tedy na jih a jedeme... a jedeme... dál.. a dál.. a pořád dál. Po asi půlhodině jízdy nám konečně dochází, co jsme si při troše snahy mohli odvodit už z jednoduchého vzorce: 50 milionů lidí - rozloha ne o moc větší než ČR - v Koreji neexistuje nic takového jako "za městem".
Celá Korea je totiž jedno velké město.
Kam oko dohlédne, lemují čtyřproudové dálnice věžáky, domy a skleníky, v ulicích do noci zuřivě žhnou neony a televizní obrazovky. Technika je zde jako bůh. Je latentně přítomná. Je všude. Stejně tak potom lidé.
Jsme překvapeni, kolik Korejců mluví anglicky, v angličtině zde najdete i dopravní značky a ukazatele. Jen díky tomu se nám nakonec podaří trefit do Soulu a následně na letiště. Tady nás a naše pasy dvakrát kontrolují lidé z bezpečnosti. Něco se jim očividně nezdá, podezřele se ošívají a pak to z nich konečně vyleze: Jsme prý příliš mladí na cestu kolem světa. Nakonec však i navzdory našemu věku dostáváme milost, a rolujeme a vzlétáme do oblak.
U, S a A
Dva týdny poté stojíme v Seattlu na parkovišti před dílnou jednoho ze slovenských emigrantů - našich nových amerických přátel. Z náklaďáku právě vykládají Juliettu, naši lásku, 9 dní ji tu trápili celní úředníci, no a teď je konečně zase naše.
Celou tu nepříjemnost způsobilo pár nevinných semínek, které se nám do Julči vpašovaly zřejmě kdesi uprostřed sibiřské pustiny. Nevím, proč je američtí celníci tak dlouho zkoumali. Asi se báli, aby z nich nevzklíčil nějaký komunistický neřád. Vrcholem všeho pak je, že nám za tyto průtahy a komplikace ještě naúčtovali 510 dolarů, jinak nám prý auto nevrátí.
Lidé v Rusku nás varovali před oblastmi, které ovládají banditi. Radili nám, co dělat, aby nás nikdo neoloupil. Celý čas jsme pak přemýšleli nad tím, jak takoví banditi mohou vypadat.
Nikdy bych ale tehdy neuhodl, že na nás přijdou v uniformách...
Embéčkem kolem světaNaše trasa Celkově pojedeme Julie CESTOVATELÉ Michal Vičar |