Jak jsem zažil zemětřesení

Cestuji hodně a rád. Na nejdobrodružnější cestu jsem se vydal před třemi lety s jednou svou švýcarskou přítelkyní. Sraz jsme měli na letišti v Santiago de Chile. Když jsem přicházel na smluvené místo v odletové hale, začala se divně třást a pak si lehla na zem. Až tehdy jsem si uvědomil, že i já nějak ztrácím stabilitu pod nohama. Pak kolem vypukla obrovská panika a mně došlo, že to asi bude zemětřesení. Vše trvalo snad jen necelou minutu a v té rychlosti a překvapení jsem nestihl udělat nic než se rozkročit, abych neupadl. Prý to bylo jenom takové běžné zemětřesení nižší intenzity a pár minut po něm už život na letišti znovu začal běžet, jako by se nic nebylo stalo. Až když kolem mě začali uklízet rozbité sklo, dopadla na mne úzkost... Letěli jsme odtamtud na Velikonoční ostrov. Přímo u letištní plochy seděli na koních muži a nabízeli ubytování v soukromí. S jedním jezdcem jsme se vydali k nim domů. Jak se později ukázalo, byla to jeho jediná aktivita. Zatímco po celý náš pobyt jeho žena vařila, uklízela, starala se o nás i několik dětí, on ležel na zahradě a až do našeho odjezdu se pouze smutně díval do dálky. Nejbližší civilizace je totiž pět hodin letu, a tou je Polynésie. Nejvýjimečnějším zážitkem v ní bylo hornaté a skromně osídlené souostroví Markézy. Vulkanický ostrov Huku Hiva je kus skály, a tak jediné obydlené místo se nachází přesně na opačném konci než jediný plácek sloužící jako letiště. Po přistání letadélka proto všichni cestující zamířili k helikoptéře. Jen my jsme se rozhodli k variantě ekonomičtější, a hlavně, podle nás, poznávací: přijali jsme nabídku místního taxikáře. Byla to nejdramatičtější cesta mého života. K tomu ještě neexistovala možnost vrátit se zpět. Ve staré kraksně jsme pár kilometrů zdolávali skoro čtyři hodiny a přítelkyně téměř celou trasu prokřičela a proplakala. Netušili jsme, že na ostrově neexistují cesty a jede se jen po skalách a kamenech nad prudkými propastmi. Když jsme několikrát ubrzdili těsně před pádem do hlubin, starého taxikáře popadala nebývalá radost, vybíhal od volantu, klekal si a spínal ruce k nebi. Až v hotelu nám to vysvětlili: náš taxikář byl posledním ze tří, které ostrov měl. Ty dva při obdobných cestách již potkal krutý osud...