Pronesl jsem podrážděně svou výtečnou ruštinou: "Vy snad něznájetě, kto k vam gavariť!?"
Úplně mě ignorovali. Přitom mohl volat jediný člověk. On. Ten telefon jsem si půjčil od Lenina.
Volal jsem jeho přímou linkou do Kremlu. Ale Stalin se neozval. Nezvedl to ani Trockij, dokonce čekisté neodposlouchávali. Bylo ticho.
Jen Světlana tiše skučela. Trochu se smála a trochu měla strach, aby někdo nepřišel. Nemyslela tím Naděždu Krupskou, ale některou z kolegyň. Světlana je průvodkyně.
Provázela mě vilou za Moskvou, kterou si přidělil vůdce světového proletariátu soudruh Lenin. Zde žil a taky zemřel.
Na posteli, kde se to stalo, jsem později trochu natřásl polštář.
Než jsem se tam dostal, trvalo to hodinu. Kdysi bych se musel prodírat zástupy dojatých dělníků, rolníků a pracující inteligence, teď tady bylo prázdno. Vypadalo to skoro, že jsem zřejmě jediný návštěvník za celý den, celou tu usedlost jsem měl jen pro sebe. Proto mi prohlídka trvala tak dlouho. Bylo třeba si to vychutnat, než to tady jednou úplně zavřou.
Byla sobota, kolem jezdili lidé na běžkách, někteří proháněli ve sněhu koně. A uvnitř vládla atmosféra rozkladu. Ve vzduchu bylo cítit, že tahle budova je stejně jako celý kult už ve stadiu klinické smrti. Invalidní vozík u Leninovy smrtelné postele měl tak zpuchřelé gumy, že se úplně oddělily od ráfků. Přízemí vypadalo vybydleně. Nahoře to už bylo mnohem lepší, ale ze všeho stejně táhla minulost jako hniloba ze sklepa.
TADY TO BYLO. Vlézt do téhle vany je snadné. Je to i bezpečné, protože voda dávno neteče. Ani studená.
A pod sklem tři andělé
Leninův důmse nachází ve čtvrti Leninské Gorki, vzdálené asi 20 minut jízdy autem od Moskvy. Případně lze jet autobusem 439 na stanici Gorki Leninskije (Горки Ленинские). |
Ten první dům je menší a skromnější. Vypadá jako dům pro služebnictvo. Tam bydlel Lenin nejdřív. Nastěhoval se na podzim 1918, aby se zotavil z následků dřívějšího atentátu. Brzy přišla zima, a tak už tam zůstal.
Jeho pokoj je velmi skromný. Sám si ho vybral. Pokojík jako dlaň. Postel, skříň, stolek s psacím strojem. Bylo amatérské, že zrovna odtud a s telefonem, který v Kremlu nikdo nezvedá, chtěl řídit světovou revoluci. Už tušíte, proč se to nepovedlo? "Protože pracovna byla malinká," říká Světlana, "přijímal stranické špičky, které k němu jezdily, u stolu v jídelně." Když dojdete až tam, zjistíte, že to taky není nic moc. Obyčejné sklo, zato je tady hráčský stolek. Bůh ví, co vlastně na těch schůzích dělali.
V pracovně je pod sklem pero, inkoust a poznámkový blok. Když si to fotím hodně zblízka, pořád hledám vhodnou polohu a všelijak se kroutím. Když uslyším pohoršené zasyčení Světlany, uvědomím si, že sedím na Leninově židli.
Co by za to dal asi Kléma...
Ještě vteřinu dvě si užívám velikost chvíle, a protože syčení sílí, vstávám. Stihnu to dřív, než Světlaně vypadnou vytřeštěné oči.
Když odcházím, na usmířenou dávám okatě pozor, abych nešlápl na vlčí kůži před postelí. Vlčí kůže byly zřejmě u Leninů doma v oblibě, protože ji má ve svém pokoji i Krupská. Taky je to komůrka jako klícka. Je zvláštní, že pod sklem na desce sekretáře měla tři andělíčky. Čekal bych spíš Marxe a Engelse. Leží tam taky kniha První krok, což má být návrh nové čítanky. Na obálce je zničený chlapec v laptích, hlavu v dlaních. Tohle muselo být opravdu motivující.
Opodál je pokoj Leninovy sestry Marie, která spala jen na gauči. Na stolku má obálku s nápisem 10. sjezd: dokumenty. Tajně tím zalistuju, abych se dozvěděl nějaké novinky. Není tam ani písmeno, jen čisté stránky.
Modla? Jen stařec na tříkolce!
Jdeme do druhého domu. To je větší síla. Krásná vila v klasicistním stylu s osmi sloupy - a ironie dějin tomu chtěla, že posledním majitelem, jemuž ji ukradli, byl moskevský policejní velitel generál Reinbout.
Tady Lenin vypadá jinak, než jak nám to vyprávěli na besídkách. Náhle je to nemohoucí stařec sžíraný nemocí. V chodbě stojí zvláštní vozítko jako z verneovky. Tříkolka na elektrický pohon pro invalidy. Koupili ji pro něj v Anglii u firmy Castor a na tmavém vozítku je štítek s upozorněním, že výrobce dodává tyhle vozíky i na britský královský dvůr.
Jenže Lenin byl na tom tak špatně, že tuhle vymoženost nemohl řídit. Nezvládl to.
V ložnici je deska, na níž se učil psát levou rukou, protože pravou už neovládal.
Jsou tady jeho brýle, které prý dostal, protože ho bolela hlava.
Tajil je, takže nenajdete jediný snímek, kde by s nimi byl vyfocen. Mimochodem, bolesti to neodstranilo. A ke konci stejně nečetl. Mohl jen naslouchat, jak mu předčítají jako malému dítěti. Jeho nejoblíbenější knihy: Láska k životu od Jacka Londona a Moje univerzity od Gorkého.
Na schodech je dvojí zábradlí, aby ho tudy mohli svážet dolů. Tohle jsme se ve vlastivědě fakt neučili.
Zato vila je přepychová. V parádním salonu visí vlámští mistři i obrazy ruských rolníků. Svítí tam lustr z Petrohradu, který byl kdysi na svíčky, ale pak do něj vmontovali žárovky. Zřejmě důsledek Leninova plánu elektrifikace Ruska.
Ve vitrínce je taky obyčejný talířek, což je hrdý dárek soudruhů metalurgů, hrdinů práce, protože jde o první hliník vyrobený v Rusku. Je z roku 1922.
Jsou tady hodiny, které připomínají, že všechno jednou skončí. Rafičky stále ukazují za deset minut sedm. Podle ruského zvyku je zastavila Krupská před pětaosmdesáti lety, v okamžiku Leninovy smrti.
Velké zlaté hodiny a rafičky smrti.
Opodál je vitrína, v níž jsou vysoké kožené boty nad kolena, rozšroubovaná puška v dřevěném pouzdře, lovecké rukavice a taky téměř eskymácké boty Naděždy Krupské.
Zvláštní směs.
Historie na vlastní kůži
Pak přecházíme do pracovny. Tahle je prostorná a světlá, mohli byste tam hrát badminton. Světlana vykládá, že odtud Lenin řídil občanskou válku a připravoval se na sjezd Kominterny. Poté řekne: "Sedávali tady u stolu se Stalinem a pracovali spolu."
"Kde?" ptám se a ona netuší zradu.
Vzpomněl jsem si na to, jak jsem seděl na židli v maličké první pracovně. "Tady seděl Lenin a tady Stalin," ukazuje Světlana. Je nevinná a je mi až líto, teď musím ten pel nevinnosti úskokem setřít.
"Aha," říkám. "Můžu si tam sednout, ne?" "Cože? To nejde!" "Ale já musím. Tam dole to taky šlo. Tak díky. To bude jen na chviličku. Víte, tohle bude historie prožitá na vlastní kůži."
Než stačí zaprotestovat, sedím na Leninově křesílku. Pak na Stalinově. Když zjistím, že se kromě mě trochu baví i Světlana, sednu si ještě k psacímu stolu. Ale to jen napůl, protože židle vypadá křehce.
Stačím si prohlédnout nějaké listiny a porcelánovou lampu, na níž jakýsi jezdec svádí dívku. A už jsme v knihovně.
Vypadá to, že spoustu knížek rozkradli sabotéři.
Zrovna u Lenina bych si myslel, že jich bude mnohem víc. Spousta ekonomiky, politiky, filozofie. McBain myslím žádný.
"On nečetl stránku po stránce," říká Světlana. "Ale otáčel a očima téměř skenoval celé stránky."
Prohlížím si fotoalbum Rudé armády, kreslenou složku na papír (dar dětí z dětského domu), šátky od místních žen. A taky obří kovovou plastiku, kde dělníci tlučou kladivy do kovadliny. Kladiva se hýbou. Jako dítě bych to chtěl taky. Hned vedle stojí dvě velmi vkusné lampičky představující strážní budky, v nichž střežili vlast rudoarmějci. Jsou jako živí.
Pak přišla ložnice i s invalidním vozíkem. Na nočním stolku je zvonek pro ošetřovatelku. Na stole jsou nenuceně rozhozeny materiály 13. stranické konference a Kalendář revoluce.
A v rohu je postel, kde zemřel. Když ji fotím, nevydržím to a načechrám polštář.
Pak už zbývá jen koupelna. Šedobílé kachlíčky a umyvadlo, které nemá odtok a je na něm anglicky napsáno, že se má překlopit. Vana a mosazná sprcha.
Zkouším, jestli teče voda. Když otáčím kohoutkem, napadne mě, že bizarní prohlídka tohoto bizarního místa by chtěla i bizarní konec. Co si takhle stoupnout pod Leninovu sprchu?
Když Světlana vyjde ven, shodím boty a jsem tam. Stojím v Leninově vaně.
Kléma by puknul závistí.
Zrovna chci vylézt, když se vrátí Světlana. Zírá na mě. Nezmůže se ani na slovo. Tak jí vysvětluju, že jsem si chtěl vyfotit sprchu. Což taky dělám, aby viděla, že nelžu. Nejdřív si myslí, že jsem zešílel. Pak jí začnou cukat koutky a řekne: "Ven!"
Oba víme, že je to jen legrace, protože tohle místo už dějiny připravily o jeho svatozář.
Abych poděkoval, vyprávím Světlaně vtip z 80. let, kde figuruje i jméno, které se vztahuje k tomuto místu: "Igrájet vokálno-instrumentalnyj ansámbl Bítlz. Pjervaja balalajka Džon Lenin, vtoraja balalajka Džordž Garison, tretja balalajka Pavel Mekkártin, bombardírujet Ringo Zvezdá."
Tak mě na oplátku vezme ještě do garáže, kde milicionář hlídá Leninův Rolls-Royce s lyžemi. To auto tady žije jako v inkubátoru. Stálý dozor i teplota. Milicionář se kasá, že tenhle vůz by ještě jezdil.
Lenin měl speciální vůz pro ruskou zimu: vpředu měl lyže, vzadu pásy. Dodnes by prý mohl jezdit.
Říkám, ať mě tedy doveze na parkoviště, protože se už stmívá a tady je liduprázdno.
Nakonec jsem musel jít pešky. Pro jistotu jsem se ani jednou neotočil. Co kdyby se to už všechno začalo bortit.
