Jak jsem si zaplaval s piraněmi

Když jsem naposledy viděl piraně, masakrovaly právě skautský tábor. Ani už nevím, jak se ten film jmenoval. Teď mám hlavu pirani třicet centimetrů od obličeje. A není to film. Tahle vypadá opravdu zuřivě. Rozevřená vražedná tlama, zuby jako motorová pila. Není to hezký pohled.

Ale to maso je výtečné.

Tentokrát jsme snědli ji, a ne ona nás.

Takhle to končí skoro pokaždé. Potloukal jsem se pár dnů v Amazonii a přísahám, že jsem nikdy neviděl, jak do brodu vchází stádo dobytka a na druhém břehu z vody vycházejí jen čerstvě ohlodané kostry.

Jednou jsem si s piraněmi dokonce zaplaval. Ale to už mi došlo, že i na Amazonce je všechno trochu jinak než v knížkách mého dětství.

Zpočátku jsem ale byl velmi zelený gringo.

Můj průvodce, indián Adenir, přišel na lov piraní velmi nevhodně oblečen. Nesl sice mačetu, což vypadalo povzbudivě, ale měl žabky a šortky. Měl jsem pocit, že by měl připlout v brnění na lehce opancéřované lodi. Ale odpluli jsme na vratké piroze.

Zeptal se mne, jestli už jsem někdy piraně lovil, a když jsem mu odpověděl, že jsem o nich zatím jen četl, řekl: "Nestrkej ruce do vody."

Bylo to divné. Sám je tam měl každou chvíli, protože bylo opravdu vedro.

Pak vytáhl pruty. Byly to dva obyčejné bambusové proutky. Čtyři metry vlasce, krátký ocelový návazec a malý háček. Nic víc. "S tímhle máme chytat piraně?" zeptal jsem se. Bylo zřejmé, že Adenir si nikdy nepřečetl jedinou knížku o piraních. Měli bychom mít nějaké pořádné nářadí. Piraňa je přece nejstrašnější ryba světa. Hladová, zákeřná a věčně při chuti. Za pár minut vám provede dokonalou liposukci.

Východ slunce na Amazonce

Chytali jsme opravdu na bambusové pruty. A takhle to bylo pokaždé. Vlastně jsem na Amazonce, Riu Negro, Solimoes a jejich přítocích neviděl nikoho lovit jinak. Skoro se to stydím přiznat, ale jednou jsem je chytal i na obyčejnou pytlačku.

Adenir vyndal z plechovky kousek masa. Napíchl jsem ho na háček a nahodil. Dodnes skoro věřím, že ryba zabrala ještě dřív, než maso dopadlo do vody.

Zasekl jsem, ale málo. Háček byl prázdný. Piraňa ho dokonale vyčistila. "Musíš zaseknout opravdu ostře," radí Adenir.

Už jsem přišel o dost masa, místo ryby jsem tahal jen prázdný háček, ale pak se to podařilo. V první chvíli po záseku přišel pocit, že na konci je malá velryba. Ještě jednou jsem škubl - a málem jsem po zádech vypadl z pirogy. Bylo to strašně snadné.

Bylo to, jako když jste v devíti lovili na potoce za chatou okounky.

Jenže piraní války začínají až tehdy, když je ryba v lodi. Adenir jedné z piraní strčil nůž do rozevřené tlamy, aby ukázal, co umí. Zuby secvakly, až to zaskřípělo. Piraňa se zakousla do kovu takovou silou, že si několik zubů zlomila.

Jiná piraňa na dně lodi tančí divoký breakdance a skáče půl metru do výšky. Její zuby se vztekají a hledají, do čeho by se zakously.

Prsty musí z cesty, přecvakla by je jako vlasec. Piraňa je nejvýkonnější chirurg světa. Nakonec se zahryzne do dřeva loďky. Vytřeštěné oči zabijáka. Svůj výraz má ještě o několik hodin později, když ji jíme. Tedy pokud to byla zrovna ona.

Návnada dochází a piraně nejsou moc velké. Jedna z nich má velmi neslavný konec. Adenir ji mačetou rozsekal na návnadu. Ale urostlí ostří hoši, jaké vídáváme v televizi dělat z lidí kostry, měli zřejmě volný den. (Na největší piraně jsem narazil až poslední den. Měřily skoro půl metru. Na stojánku v prodejně suvenýrů na letišti se vyjímaly opravdu nebezpečně).

V následujících dnech jsem lovil piraně v lagunách, zatopených lesích i v přítocích úzkých tak, že neměly ani jméno. Tady se jim říká jednoduše igarapé, potok, přestože jsou širší než většina našich řek.

V jedné laguně poblíž Ria Negro byly piraně velmi náladové. Ráno braly jako divé, ale když jsme se tam vrátili před polednem, moc se jim už nechtělo. Braly jen ze zdvořilosti. Najednou koukám, že Wedson, další indián, který si s námi vyjel, něco opravuje na špičce kánoe napůl vytažené na břeh. Stál přitom po pás ve vodě. Myslel jsem si, že ve vodě, kde jsou piraně, nesmí člověk smočit ani svůj stín.

Piraně

"Wedson se asi půjde koupat," chci pobavit Adenira.

Ten mě uzemní. "To nevím. Ale já určitě. Je horko."

"Cože? Jako že budeš plavat s piraněmi?"

"Ano. Jestli chceš, můžeš taky."

A tak provedu největší rybářskou oběť všech dob. Piraním, jimž se přejedlo na kostičky nakrájené hovězí, nabídnu sám sebe.

Voda je nádherně teplá. Ale taky tam někde jsou ty zubaté bestie.

Za chvíli už se koupeme tři. Když vylezeme (já velmi rád), chytíme ještě dvě piraně. Ve vodě nás tedy bylo víc.

Adenire, slyšel jsi někdy, že by piraně někoho sežraly? Ne, zní odpověď. A zní trochu omluvně, protože Adenir si myslí, že jako turista chci slyšet něco krvavějšího. Už se přiznal, že mi první den zakázal strkat prsty do vody jen kvůli tomu, abych měl lepší atmosféru.

Také náčelník Quisquibí, česky prý Ten, který chytá mouchy, by mi rád pomohl. Možná i proto, že jsem od něj právě koupil předraženou foukačku se čtyřmi šípy (ale byl to originál: později mě kvůli ní bude prohledávat brazilská policie, jestli nemám i kurare). Sedíme v jeho osadě vysoko proti proudu Ria Negro, kde žije několik rodin, a on jen kroutí hlavou. O tom, že piraně sežraly člověka, nikdy neslyšel.

Ukousnutý prst nebo pokousané nohy, to je ovšem něco jiného. Pro průvodce je to skoro jako nemoc z povolání. Piraňa není nejnebezpečnější ve vodě, ale ve vzduchu. Vyndávat jí háček z tlamy je jako hladit hyenu po jazyku. Adenir většímu kusu občas ze všeho nejdřív vzpříčí mezi zuby pořádný klacek nebo rukojeť mačety, aby čelisti nemohly secvaknout.

MŮŽE SE HODIT

Jak se tam dostat
Pokud máte zájem vysloveně o Amazonii, nejméně praktická cesta je ta, která se nabízí nejvíc: vydat se na dlouhou poznávací cestu po Brazílii, v níž je i krátká dvou- či třídenní zastávka v Manausu a okolí.

Autor si však zvolil způsob, který nabízí víc a je časově méně náročný. Může se tedy zamlouvat například pracovně vytíženým lidem. Nechal si v Čedoku ušít na míru program individuální cesty pouze do Amazonie. Bylo možno dohodnout předem detaily i délku pobytu, k tomu například přidat několik dní v jiném městě.

Viděl už spoustu lidí, kteří měli jizvy na rukou a na nohou. Pomalu se učím, jak nebýt večeří pro piraně. Ty začínají být nebezpečné v měsících, kdy je málo vody, a tudíž i méně potravy. Nejhorší jsou malá jezírka, která zůstanou, když řece poklesne hladina. Hladové piraně pozabíjejí, co tam zůstalo, pak si jdou po krku navzájem a nakonec klidně zaútočí na cokoliv. Pravidlo číslo dvě: nechodit do vody s krvácející ránou.

Adenir říká, že slyšel o izraelské turistce, kterou piraně zle zřídily, protože neposlechla průvodce a koupala se, přestože měla měsíčky. Ale možná je to taková amazonská latina.

Možná ne. V Brazílii je Rio dos Mortos, řeka mrtvých, kde ve 30. letech piraně opravdu zlikvidovaly celou četu policistů, kteří se na koních brodili vodou. Přírodovědci v knihách popisují, jak do vody spadla opice (aguti, krysa, atd.) a najednou jako by se řeka začala vařit a po pár minutách zůstala jen kostřička.

To jsem neviděl. Viděl jsem však lidi, kteří v řece myli nádobí i maso a máchali tam prádlo. Jednou jsme pádlovali tak dlouho, že by i kanoista Doktor prosil o milost, a dostali jsme se do míst, kde na motorových kánoích lovila piraně nějaká skupina Holanďanů. Jejich lodi byly od sebe asi padesát metrů. Mezi nimi se koupaly nahé děti. Vesele na sebe pokřikovaly. Také Holanďané na sebe vesele křičeli - pokaždé, když vytáhli novou piraňu.

Asi jsem byl jediný, kdo se nad tím zarazil. Ale byl to teprve můj třetí den na Amazonce.

Nejstrašnější zuby: piraně mají pověst nenasytných stvoření, která v několika minutách oberou člověka na kost. Je to pravda, nebo legenda?

Největší piraně, bohudík už jen preparované na letišti. Měly kolem půl metru a šla z nich hrůza. Ještě, že Amazonka je neprůhledná...

Turisté loví piraně - a o dvacet metrů dál se v bahnité vodě Amazonky koupou děti

Východ slunce v amazonském pralese v jednom z přítoku Rio Negra. Někdy bylo třeba pádlovat tak daleko, že by i kanoista Doktor prosil o milost.