Jak jsem ocenil, že se z fízla vyklubal pasák

  • 4
Na cestách je často třeba rychle zmizet, vyklidit pole, zdrhnout či se zkrátka vypařit. Je pozoruhodné, že se to dá nacvičit. Dlouho jsem ne zcela chápal rčení "zmizet po anglicku", ale pokud absolvujete notnou dávku britských večírků, vše vám bude jasné.

Jak zmizet po anglicku

Mají-li Britové pocit, že srdečná diskuse o hubení krtků v sousedství či vztahu královny ke skupině Spice Girls je poněkud nudná, mistrně dokážou využít známého fyziologického faktu, že sebeupovídanější člověk se někdy musí nadechnout.

V okamžiku nádechu svedou v půlvteřině říci: "Strašlivě-zajímavé-nuuvidíme-se-ještě-jistě-nejlépe-za-minutu," a než dotyčný stihne dodat, že by rád ještě probral dupání ježků, Brit po anglicku zmizí. Zkuste si to někdy, všude musí lidé dýchat.

Jak se stát Jugoslávcem

Letos na jaře jsem se v Bagdádu dosti pocvičil v předstírání typu: Ne, já zde vůbec nejsem.

V jedné z divočejších čtvrtí jsme se s kolegy fotografy připletli k pohřbu obětí nočních bojů s Američany, dav na nás zaútočil, kamaráda Davida vzal kdosi po hlavě, náš tlumočník nás však naštěstí bleskurychle naložil na malý náklaďák, který jel vpředu toho průvodu, a všem říkal, že jsme hodní Jugoslávci, co jim Američané rozstříleli Bělehrad, a my se tvářili, že tam nejsme, a pokud tam jsme, že jsme na správné straně toho davu, který kolem skandoval, že cizince je třeba pozabíjet.

Ukázalo se, že ten valník je vlastně policejní vozidlo. Oznámili jsme řidiči, že neslezeme, dokud neuvidíme nějaký americký tank, a on - chtě nechtě - musel souhlasit.

Američané se nám trochu smáli, neboť dvě noci předtím nám střepiny partyzánské rakety uprostřed jejich ležení proděravěly ubytovací buňku, v níž jsme měli spát. No prostě v Iráku není špatné umět včas vyklidit pole.

Jak nebýt Bondem

To na jednom diktátorském karibském ostrově jsem vloni asi týden putoval od disidenta k disidentovi, což vyžaduje umění tvářit se jako připitomělý turista, včas zmizet a nenechat se chytit, což je většinou zábavné.

Jednou mi to však moc zábavné nepřipadalo, neboť nás mezi poli s cukrovou třtinou pronásledoval velký policejní džíp, disidenti v našem autě se smáli, protože disidenti již většinou nemají co ztratit, a mně říkali, že mě maximálně vyhostí, a v jednu chvíli se dokonce prudce otočili a autem vyrazili proti sledovačce. V tu chvíli se zase ten džíp tvářil, že tam není, zabočil kamsi do dvora a disidenti byli šťastní.

Pár dní nato jsem se procházel starobylým hlavním městem toho ostrova a občas se podíval přes rameno, zda někdo nejde za mnou. A najednou šel.

Zkusil jsem různé fígle, ale asi nejsem James Bond, nedokázal jsem ho setřást. Pak mě v jedné zvlášť temné uličce předešel a já se snažil vzpomenout, jak se španělsky řekne "Ať žije komunismus!", ale on jen vyštěkl: "Seš ňákej smutnej, amigo. Nepotřebuješ společnost?" "Ne!" zařval jsem a on vypadal zmateně, neboť jsem se musel tvářit zcela blaženě. Byl to pasák, a ne fízl. Zmizel jsem do nejbližšího baru a dal si rum.

 

Chcete-li se naučit zmizet po anglicku, vyrazte na nějakou anglickou oslavu

,