Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu


Jak jsem nesestoupil do Měděného kaňonu.

  17:42aktualizováno  17:42
Čtenářům, kteří chtějí vědět, jak se cestuje s baťůžkem po jižní Americe přinášíme první část z deníku dobrodruha Martina Šulce: Je úterý 3. listopadu 1998 a já již téměř dvanáct hodin sedím v expresu Tarahumara spojujícím mexická města Los Mochis na tichomořském pobřeží a Chihuahua nalézající se na východ od hřebenů Sierra Madre Occidental. Před chvilkou se setmělo, totiž zhaslo, protože tropické večery jsou mnohem kratší než ty v mírném pásmu. Jak se blížíme k městečku Creelu, cíli všech batůžkářů, nervozita ve vagónu roste.

Když vlak konečně zastaví, jsme připraveni k výstupu. Na nástupišti je obvyklá tlačenice, křik a nás odchytí dvě indiánské děti a vlekou nás do penzionu Margarita. Jsme rádi, že nemusíme hledat cestu, protože jsme se tam beztoho chtěli ubytovat. Je to levná noclehárna kypící společenským životem, nejlepší místo k získání čerstvých informací, doporučení a navázání přátelství. A protože přátelství se musí stvrdit, vydáváme se všichni do hospody, kde k pivu XX nalévají i mexickou živou vodu – tequilu. Dávám se do řeči s Angličanem Chrisem a Novozélanďanem Rossem a domlouváme společný sestup do Měděného kaňonu. Kolem půlnoci se vracíme do penzionu, třese s námi zima a od úst nám stoupají obláčky páry. Tak kvůli tomu jsem jel do teplých krajin!

Ve středu 4. listopadu 1998 se jen tak bezcílně potulujeme po městečku a blízkém okolí a pozorujeme život. Všude kolem postávají místní indiánky Tarahumara oblečené do nádherných barvami hýřících šatů nesoucí svoje malé děti na zádech. Creelem rovněž každou chvíli duní těžké nákladní vlaky, neboť zdejší trať je důležitou spojnicí amerického Jihozápadu s mexickým pacifickým pobřežím. Nad městem se tyčí socha Ježíše Krista a je od ní krásný pohled do údolí a na blízké vápencové kopce porostlé borovicemi.

Ve čtvrtek 5. listopadu 1998 se jdeme podívat na blízké jezero Arareco, které zkoušíme obejít kolem dokola, avšak bezúspěšně. Jezero je poměrně úzké, ale dlouhé se spoustou zátočin a nedá se vůbec odhadnout, kde je mu konec. Může být klidně za příští zátočinou, stejně tak jako o dvacet kilometrů dále. Proto Chris zavelel Čelem vzad! a všichni tři jsme se stopem vrátili do Creelu. Nesmíme se před náročným sestupem příliš vyčerpat, ale na druhou stranu je třeba domluvit se na taktice čundru a proto trávíme celý večer v hospodě napájeje se pivem a tequilou.

V památný den pátek 6. listopadu 1998 poněkud těžce vstáváme. Vlak do El Divisadero, odkud sestup začíná, naštěstí odjíždí až odpoledne, proto máme dost času na rozhýbání a nákup potřebného proviantu. Chrise jako nejstaršího pověřujeme starostí o naše žaludky.

Nakupujeme těstoviny, sušené mléko, ovesné vločky, olejovky a nějaké ovoce a navečer nás vlak odváží do El Divisadero. Na zastávce se ještě u stánků pořádně nacpeme a pak hledáme místo vhodné na bivak. Toužíme po romantické loučce s výhledem na tu impozantní ohromnou proláklinu. S těžkými batohy tedy supíme kolem chudých indiánských domků do strmého kopce. Jenže ouha, všechny stezky končí před vysokými kolmými stěnami. Nakonec vybíráme jednu, která není úplně kolmá, jen hodně šikmá. Chris vyleze nahoru s mým provazem, na kterém tahá naše batohy nacpané k prasknutí. Ross a já ho poté následujeme. Konečně nacházíme hezké místo k přenocování. Rozbalujeme karimatky a spacáky, rozděláváme oheň a vyprávíme si vtipy. Po setmění nám ale mrznou úsměvy na rtech, teplota povážlivě klesá. Zalézáme tedy do spacáků a zkoušíme usnout.

Sobota 7. listopadu 1998. V noci jsme toho zimou moc nenaspali a teď lačně chytáme první paprsky ranního sluníčka. Snídáme čaj a ovesnou kaši s banány, balíme tábor a hledáme cestu dolů do kaňonu. Ta začíná až ve vedlejší vesnici. V recepci luxusního hotelu postaveného na hraně kaňonu se ptáme na nejlepší cestu dolů. Recepční nám nedokáže blíže poradit a domnívá se, že obě cesty jsou stejné. Hodíme si pětipesem a dáváme se tou levou. Blahořečíme naší šťastné hvězdě, protože cesta je vydlážděná a my si připadáme tak trochu jako mastňáci. Zase procházíme přes zahrádky a dvorky indiánských chaloupek přilepených pod skalními převisy. Jsou-li obyvatelé doma, vůbec nás neberou v potaz. Dláždění končí a dál pokračuje jen vyšlapaná stezka, která se neúprosně zužuje, rozvětvuje a zase sbíhá. Když dojdeme na jednu takovou křižovatku, padá rozhodnutí držet se cestičky pokud možno kopírující nejkratší vzdušnou spojnici mezi námi a dnem kaňonu. Asi po kilometru se stezička na svahu ztrácí.

Návrat nahoru a opětovné hledání té správné pěšiny jednomyslně zavrhujeme a zahajujeme kolmý sestup na dno jedné z bočních roklí hluboké kolem jednoho sta metrů. Postupně přelézáme úseky holé skály, šlapeme na spadané listí a jehličí, prodíráme se hustým porostem a to vše na sklonu téměř 45°. Pak nalézáme vyschlé prudce se svažující koryto strouhy, kudy za dešťů proudí voda a v němž jsou kameny, které by mohly sloužit jako schodiště. Brzy si ale všímáme našeho omylu. U kamenů vůbec nejde rozeznat, jsou-li pevnou součástí skály nebo jsou-li jen zapíchnuté do mělkého lesního humusu. Ty druhé se samozřejmě při došlápnutí dávají do pohybu. Občas je nutné sjíždět skálu vsedě a tak se stává, že se naše zadnice zblízka seznámí se všudypřítomnými kaktusy. Nakonec se nám podaří dosáhnout dna rokle a suchým korytem potoka dále klesáme k hlavnímu kaňonu. Na březích se rozkládá další indiánská vesnička s chudými políčky kukuřice. Protože v potoce jsou velké balvany a občasné vodopády, které je obtížné překonávat, pokračujeme po okolních pěšinách. Ale pozor!

Mnohé pěšiny vedou nahoru do stráně, kam my nechceme, nebo končí na hraně hlubokých srázů s kolmými stěnami. Pokorně se tedy vracíme do potoka a pokračujeme až k místu, kde je pětimetrový vodopád sevřený vysokými kolmými skalami. Pod vodopádem, v tomto období suchým, vyvěrá pramen vody do krásné modré laguny. Jsme na pokraji svých sil a tak zvažujeme možnost do té laguny skočit. Naštěstí vítězí zdravý rozum a na radu dvou malých dětí, které nás už od vesnice provázejí, se dáváme po jedné stezce nahoru.

Indiáni Tarahumara sami sebe nazývají Raramuri, což znamená „lidé, kteří běhají rychle“. Na těch dvou dětech máme příležitost přesvědčit se, že to není pusté chvástání. Obě děcka jsou bosá a ani ne polovičního vzrůstu než jsme my, ale stoupání a balvany v korytu zdolávají s neuvěřitelnou lehkostí a rychlostí. A poněvadž je už pozdní odpoledne a my jsme řádně unaveni, rozbíjíme tábor na zelené jen trochu svažité loučce. Tamní terén je totiž celý svažitý a nalézt alespoň kousek vodorovné půdy je zhola nemožné.

Chris s Rossem se vydávají k vyschlému vodopádu rybařit vodu. Do laguny spustí na provaze igelitovou tašku zatíženou kamenem, naberou vodu a přelejí ji do přinesených lahví. Tahle zábava jim i se sestupem a opětovným výstupem zabere tak padesát minut, což mi stačí, abych opatřil dostatek dřeva a rozdělal oheň. Chutně povečeříme, zalehneme do spacáků, pozorujeme tisíce hvězd na obloze a vychutnáváme si nefalšovanou „divočinu“. Díky závětří a o něco nižší nadmořské výšce nejektáme zuby, teplota je snesitelná. Únavou rychle usínáme.

Neděle 8. listopadu 1998. Probouzíme se do ranní rosy příjemně odpočati a asi o dva metry níže. O tolik jsme během noci sjeli po šikmém svahu. Posnídáme, narybaříme vodu, sbalíme si spacáky a stoupáme nahoru na hřeben. Tam po chvilce bloudění potkáváme Indiána, který nám ukazuje turistický chodník vedoucí na dno kaňonu. Ten „turistický“ chodník bych přál každému vidět. Je to neuvěřitelně špatná cesta plná kamenité suti zabraňující jakémukoliv rychlému postupu.

Ztěžka sestupujeme neuvěřitelně krásnou přírodní scenérií až pozdě odpoledne nacházíme již několikrát použité tábořiště, kde se rozhodneme zůstat na noc. Jsme na konci svých sil, máme neuvěřitelnou žízeň a voda nám už došla. Vedle tábořiště sice šumí potok, ale kdo ví co v něm teče, důvěru nemáme. Zvedáme hlavy k nebesům a vidíme, že sedíme pod pomerančovníky obsypanými plody. Lačně je trháme a cpeme se. Lahodná chuť citrusů nás postavila na nohy. Objevuji i banánovník obsypaný zelenými banány. Co na tom, vždyť u nás se také často prodávají nezralé. Trhám jeden a loupu si ho. Jde to ztěžka. Poté do něj kousnu a fuj! Nezralý banán je něco odporného! Varuji kluky před podobnými nepředloženostmi. Raději se vykoupeme ve vodopádu, poté seženeme dřevo na oheň a připravíme večeři. Po jídle uleháme na tvrdou zem ve stínu pomerančovníků a okamžitě usínáme hlubokým spánkem.

Pondělí 9. listopadu 1998. V noci bylo teplo a zdálo se mi o holkách. Nic erotického, na to mi scházejí síly. Vstáváme a snídáme. Po inventuře našich zásob se rozhodneme nepokračovat, nýbrž vrátit se do civilizace. Jako pitivo k výstupu volíme čerstvou šťávu z pomerančů a příští dvě hodiny trávíme jejich česáním, půlením a vymačkáváním. Když je vše hotovo, nadhodíme si batohy na záda a vzhůru! Po dvou hodinách a patnácti minutách volíme krátký odpočinek a pak hraje různé slovní hry pokračujeme až nahoru do El Divisadero, kam dorazíme zcela vyčerpáni. V luxusním hotelu El Castillo vyžebráme tři litry vody, kterou s chutí popíjíme venku vychutnávaje pocit vítězů. Ve vesnici se nám podaří domluvit levný nocleh s jídlem v soukromí. Jsme uloženi v nejlepším pokoji na pohodlné postele. Večer brzy usínáme.

Úterý 10. listopadu 1998. V noci jsem měl hrozný sen. Zdálo se mi o práci. Ráno se rozkoukávám a zjišťuji, že to byla jen noční můra. Posnídáme, zaplatíme a přesuneme se na zastávku, kde trávíme lelkováním celý den až do odpoledního příjezdu vlaku. Nasedáme a kupujeme si lístek do Chihuahua, hlavního města stejnojmenného státu. Vlak je plný ozbrojených vojáků a policistů. Ptáme se po původu takového průvodu a spolucestující nám vysvětlují, že včera bandité přepadli vlak, jednoho cestujícího zastřelili a ostatní okradli. Tím zastřeleným byl Švýcar, který si celou kovbojku točil na video a nereagoval na dobře míněné rady lupičů, aby kameru zastavil. Ostatním cestujícím bylo odlehčeno o jejich dolary. O pesos se loupežníci nezajímali. Policie je z přepadení velmi překvapená, protože už celé tři roky k ničemu takovému nedošlo. Každopádně ozbrojený doprovod nám dodává klidu. Po setmění opět klesá teplota. Topení ve vlaku nefunguje, stejně tak, jako některá okna, která nejdou zavřít. Obvyklé chladno se tak změnilo v ledovou vichřici. Zalézám do spacáku a až do Chihuahua se v něm pokouším nějak zahřát. V půl druhé a deset minut v noci vlak konečně zastavuje v cíli naší cesty. Předražené taxi odmítáme a po svých se urychleně přesouváme nočními ulicemi do čtvrti červených luceren, kde vyhledáme čistý a hezký penzion Aida. Všichni tři se v rámci úspor vměstnáme do miniaturního pokojíčku pro dva, labužnicky se jeden po druhém sprchujeme v teplé vodě, pereme smradlavé prádlo a vtipkujeme o našem dobrodružství.

Jezero Arareco nedaleko Creelu je obklopeno nádhernými borovicovými lesy.

Jezero Arareco nedaleko Creelu je obklopeno nádhernými borovicovými lesy.

Chihuahua, hlavní město stejnojmenného státu je konečnou stanicí.

Městečko Creel silně připomíná divoký západ. Většina domů je ze dřeva a osu města tvoří železniční trať. Creel je výchozím bodem k výletům po Sierra Tarahumara.

Ze zastávky El Divisadero se otevírá pohled do Měděného kaňonu. Vlak v ní staví na 15 minut, během nichž se mohou cestující občerstvit, pokochat se výhledem a nakoupit suvenýry od Indiánů.

Pohled do Měděného kaňonu z místa, kde jsme strávili první noc

Všední obrázek v Creelu.

Příjezd vlaku do Creelu je pro místní obyvatele událost.

Náměstí v Creelu s kaplí v zapadajícím slunci.

Autor:




Nejčtenější

Přistání na řece Hudson
Zázrak na řece Hudson. Přistání, které se zapsalo do letecké historie

Úžasná přirozená ranvej. Široká, rovná. Ne příliš rušná. Až na to, že její povrch tvoří vodní hladina, na níž neplánovaně přistál airbus se 150 pasažéry. Po...  celý článek

Tyrkysová hladina jezera Iskanderkul
Odpočívejte, vodky popijem. Tádžické Fanské hory překypují vstřícností

Fanské hory v severozápadní části Tádžikistánu jsou vyhlášené svými tyrkysovými jezery a dechberoucími scenériemi. Díky své kráse byly hojně navštěvovány již v...  celý článek

(Ilustrační snímek)
Léky, kosmetika, notebook. Jak zabalit kufr do letadla a projít kontrolou

Paříž, Řím, Barcelona. Podzim je ideálním obdobím pro cesty po evropských metropolích. Ve městech už není tolik turistů a počasí vybízí k bloumání v ulicích....  celý článek

Další z rubriky

(Ilustrační snímek)
Léky, kosmetika, notebook. Jak zabalit kufr do letadla a projít kontrolou

Paříž, Řím, Barcelona. Podzim je ideálním obdobím pro cesty po evropských metropolích. Ve městech už není tolik turistů a počasí vybízí k bloumání v ulicích....  celý článek

"V den mých pětadvacátých narozen jsem se ráno podíval na svou kočku a uvědomil...
Moje kočka si žila lépe než já, říká muž, který brázdí svět bez motorů

V pětadvaceti opustil dobře placenou práci a rozhodl se věnovat své vášni – pomalému cestování. Dave Cornthwaite ukrajuje kilometry na paddleboardu, kajaku,...  celý článek

Na západě Francie se můžete přes Airbnb ubytovat třeba v letadle.
Recept na nudu na cestách. Noc v letadle, věži či perníkové chaloupce

Sdílená ekonomika nerezonuje jen v oblasti služeb pro přepravu osob, ale také na poli krátkodobého ubytování. Celosvětová platforma Airbnb získává stále více...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.