Jak chutná vietnamská sršáňovice

"Proč jste ty sršáně nesnědli?", ozvalo se z úst usměvavého asiata. V pokoji vysokoškolské koleje je vedro, větrák jen stěží dokáže rozpohybovat ztěžklý vzduch, natož aby nějaký zavanul přes moskytiéry zakrývající naše lůžka. Říjen v Hanoji může po ránu vzdáleně připomínat podzim, přes den ale pálí slunce a pro nás, z mírného pásma, je to jako žít v sauně.

V zajetí sršňů
Je to několik dnů, co jsme hlásili u správce kolejí, že za oknem máme velké sršní hnízdo. Na naši prosbu o jeho odstranění  se tvářil velmi překvapeně. Přikládali jsme to naši špatné vietnamštině a tak jsme svoji prosbu formulovali jinak. Pak znovu a potom ještě jednou. Nakonec se tvářil, že ví co chceme a že to zařídí.

Okno otevíráme se strachem a dny pomalu plynou. Jeden za druhým a všechny horké. Večery trávíme na kamenné terase spolu z dalšími zahraničními studenty z Ukrajiny, Saudské Arábie, Číny, Bolivie … společné máme jediné – studium vietnamštiny. Tento jazyk, přes snahu dorozumět se anglicky, rusky nebo Španělsky, někdy zůstane jedinou možností.

Po několika urgencích přichází náš zachránce. Mrštně hnízdo odstraní a celé, téměř nepoškozené odnáší. My čekali destruktivní práci ohně, nějakého postřiku či mechanické zničení a místo toho vidíme muže, který odnáší naše trýznitele aniž by jim způsobil sebemenší úhonu.

Dny plynou dál a ne jen ve vietnamštině děláme pokroky. Používáme už dávno pohřbenou ruštinu, naši spolužáci se učí sloky českých písniček a slivovice chutná i jihoameričanům. Poznáváme město, nové lidi a hlavně jejich zvyky.

Před hospodou uvázaný chundelatý pejsánek nečeká na svého páníčka uvnitř, ale na hladového fajnšmekra, který se s vepřovým nebo kuřecím masem nespokojí. Pojem ostré mají v hlavním městě Vietnamu také posunuto daleko za hranice naši dobré chuti a většina pochutin "pálí dvakrát".

Do hospody "v zatáčce" chodíme na pravé točené pivo. Nalévají ho umělohmotnou odměrkou do připravených třetinek. Led se pomalu rozpouští pod množstvím teplé tekutiny a možná právě jen vařené buráky dotvářejí dobrou atmosféru. Zalíbíme si Tham long (obdoba dezertního vína ala Asie) a často slýcháme: "Musíte jít s námi na zio".

Vietnamský večírek
Večírek se pomalu rozjíždí. Chlebíčky s lecčíms a překvápka v banánových listech. Každý má své zvyky a  snaží se tím nejlepším pohostit ostatní. Mimo našeho oblíbeného vína se tu objevují i čiré tekutiny různých zajímavých chutí. Jedna mi obzvláště zachutnává. Nechávám si z igelitového pytlíku dolít a na jazyku rozpouštím další doušky jakoby nasládlé slivovice.

Je třeba jít doplnit vypité sáčky. "Jdu taky", říkám a odcházíme koupit nějaké to deci. Moc mě zajímá jak se tady takovéhle věci prodávají.

Vcházíme do přízemního obchůdku. Na zemi udusaná hlína a v rohu petrolejka, která jen chabě osvětluje police se skleněnými nádobami. Naběračkou plní připravené složené pytlíky a zručně je zavazuje gumičkou. Pomalu se rozkoukávám a úsměv mi mizí z tváře.

"Naši sršáni" mi chutnali
Pálenka je tu jednotná – z rýže. Chuť ji dodávají až ingredience, které se v ni louhují. Ve sklenicích, ne všechno poznávám, je zelenina, obilí, hadi, žáby, myši, pavouci… Ptám se na typ, který mi nejvíce chutnal. Ukazuje na várku těsně přede mnou a uvnitř bez zaváhání poznávám, možná právě naše, sršáně.

Vracím se na naše párty. V ruce sáček s čirou tekutinou a z pavlače k nám píseň "Vínečko bílé" zpívá vysoký Arab v turbanu.