Ovšem jak říkám, bylo to jenom jako.
Ale jinak to bylo velmi opravdové. Dokonce jsem viděl radioaktivitu na vlastní oči. Vím, že to není možné, ale mám spoustu svědků, jsou to středoškoláci ze Sezimova Ústí, kteří tam náhodou byli se mnou.
Nejvíc ze všeho mě však ohromilo, že tam potřebují hnůj.
Ono vůbec hodně věcí je v Temelíně jinak, než jsem čekal. Známí mi říkali, že tam dostanu dozimetr, aby se při odchodu ukázalo, jestli si třeba neodnáším nějaké záření. Ale hned u vchodu vidím, že je to přesně naopak: musím projít rámem, aby se ukázalo, jestli jim tam radioaktivitu naopak nevnáším.
Podivím se, že zrovna v Temelíně jsou tak cimprlich, když tam mají dva jaderné reaktory, ale snadno mi to vysvětlí: kdyby byl návštěvník třeba ráno na ozařování, nějakou radioaktivitu by měl v těle. Hezky by s ní nakráčel dovnitř, a kdyby ho při odchodu změřili, museli by vyhlásit poplach, protože by si mysleli, že jim odněkud uniká záření.
Uvnitř elektrárny je překvapivé ticho
Vyprávějí mi, že jednou takhle zadrželi vůz s hnojem, který zářil. Byl to ten hnůj, o němž už byla řeč. Jaderná elektrárna ho opravdu potřebuje. Na co, to vyřešíme až za chvíli, protože v tenhle moment je hlavní záhada radioaktivního hnoje: kde se v něm to záření vzalo? Pak mi to vysvětlili. Je v něm draslík a ten má vyšší přirozenou radioaktivitu.
Rámem jsem prošel, takže mohu dovnitř. Na hlavě mám přílbu a jsem střízlivý. To mi kladli na srdce - tvrdili dokonce, že z každé skupiny vždy vyberou někoho na dechovou zkoušku. A mám i pevnou obuv na nízkém podpatku, jak zněly instrukce. Za chvíli budu u budovy s reaktorem. Už se těším, jak pořádně roztočím ovládací knoflíky, tedy pokud tam nějaké jsou.
Zevnitř vypadá atomová elektrárna velmi nevinně. Něco mezi obyčejnou teplárnou, odloučeným skladištěm knih a parkem. Ticho, budovy, borovice. Ale to, co považuju za teplárnu, je jaderný blok. Když mi to řeknou, pocítím nával zbožné úcty, zvědavosti a obav, asi jako když pračlověk zahlédl Marťany, jak se po přistání protahují před létajícím talířem.
A jsem taky trochu zklamán. Představoval jsem si, že reaktor bude větší, že z něj půjde kouř a rudá záře jako z Golema a že se kolem něj bude všechno natřásat tou obrovskou silou uvnitř. Ale neděje se vůbec nic. Ticho, štěbetání ptáčků.
Ukazují mi, kde reaktor přesně je: z hranaté budovy vystupuje kulatá věž s červeným pruhem. To je jaderné srdce. V duchu vidím, jak to tam bouří, obrovský mixer se otřásá a atomy se štěpí. Ale ve skutečnosti nevidím nic. Deset metrů vysoký reaktor je totiž v železobetonové schránce, která má stěny přes metr tlusté. Je to i proto, že voda je tam ohřátá na 320 stupňů, a aby se přesto nevařila a nevypařila, je v tom velkém papiňáku pod tlakem, jaký by byl v hloubce 1,5 kilometrů pod hladinou.
Chladicí věže stojí každá na 112 sloupech.
Nekonečný vodopád pod chladicími věžemi zní jako Niagára
Takže: nic nevidím a ani si to neumím představit. A tak si musím vystačit s tím, co mi ukázali na začátku v informačním centru. Tam, kde jsem viděl radioaktivitu. Říká se tomu mlžná komora, a protože všude kolem nás je přirozená radioaktivita, tady je vidět. Jak je to možné, nevím. Vysvětlovali mi to třikrát, ale myslím, že to bylo pokaždé dánsky. Na monitoru zkrátka vidím čáry, které za sebou dělá alfa záření, jsou to takové tlusté housenky. Ty drobnější byly beta záření. A čáry delší než dvacet centimetrů byly prý kosmické záření. Pro mě alfa vypadá jako čáry za letadlem na obloze, beta jako dělostřelecká palba u Verdunu pozorovaná z výšky. Na temném pozadí vyletí světlá čára, najednou se rozprskne na řadu dalších a takhle to postupuje pořád dál, zatímco ty staré zanikají. Celé to postupuje komorou a vlní se to jako červi v plechovce.
Venku pak ještě postojíme před chladicími věžemi. To jsou ty obrovské macaté komíny, které vidíte na každé fotce z Temelína. Jsou tak obrovské, že jsem si myslel, že měří aspoň sedmdesát metrů. Omyl. Je to 155 metrů.
Zblízka je to monumentální pohled. Něco mezi pyramidou na kůlech a zvlhčovačem vzduchu. Věže totiž nekončí na zemi, každá stojí na 112 sloupech vysokých přes deset metrů. Voda teče z výšky dolů, opačným směrem proudí vzduch, který ji ochladí, takže může zpátky do systému. Tam dole, mezi sloupy, je to nekonečný vodopád, stěna vody, tekutý závoj, věčné šumění. Koukám do té záplavy jako do jezu. Zavřu oči a hned slyším Niagaru.
Odtud jdeme k turbíně. Je to pěkná mrcha. Tam už se podlaha opravdu třese, kvůli hluku musíme mít zacpané uši, takže i když na mě mluví dánsky, mohu chápavě přikyvovat, tvářit se chytře a nestydět se za tu přetvářku. Ale něco jsem přece jen pochopil. To, co nevidím, je vrtule, i když tam je. Točí se tak rychle, že to lidské oko nemůže zaznamenat. Tak to vypadá, že tam žádná vrtule není.
Fascinuje mě šestnáct matic, které drží jakýsi poklop na těle turbíny. Jsou obrovské. Snad sedm, možná i deset centimetrů. Když se nikdo nedívá, zkouším je palcem a ukazováčkem. Ani se nehnou. Dobře to tady chlapi utahují. Hned jsem klidnější.
Když jdu zpátky, v té obrovské hale zahlédnu u stěny telefonní budku z 80. let. Stařičká pamětnice. Lezu dovnitř a říkám do sluchátka, že chci Springfield, jestli náhodou nemá službu Homer Simpson. Nikdo to nebere a já to neprotahuju, protože někde přede mnou je velín.
Opravdu. Velín Temelína.Tedy skoro.
Bliká červené světlo!
Vůbec nechápu, jak se v tom může někdo vyznat. Stovky kontrolních žárovek. Celé vláčky světýlek. Naštěstí jsou všechna zelená. To znamená, že jsem ještě na nic nesáhl a všechno tudíž běží jako po drátku.
Ale vlastně je to jedno. Tohle je totiž simulátor. Je úplně stejný jako skutečný velín. Do nejmenšího detailu. Podlaha, panely, rozměry, židle. Chybí jen kuchyňka, kterou má opravdový velín, protože operátoři během služby nesmějí ven. Tohle je takové tréninkové hřiště.
Sleduju dění přes sklo. Dovnitř mě během výcviku nepustí, i když je to jen dokonalý trenažér.
Lidi uvnitř nepočítám, řekl bych, že jich tam je víc než deset. Čtyři zacvičovaní, další jsou instruktoři. Někdo popíjí čaj, jiný kouká do počítače, všechno je zelené, reaktor štěpí, elektrárna frčí na sto procent. Na stěně září číslo 2 999. To jsou otáčky turbíny. Jeden muž se protahuje. Atomová selanka.
Ale teď pozor na prvním okruhu! Najednou svítí červené světlo. Něco se děje Další zelená světýlka začínají rudnout a blikat. Co by teď asi dělal Homer Simpson?!
Čekám, že tam všichni začnou pobíhat jako při bombardování, ale je tam klid. Někdo někam telefonuje, prý hovoří se strojníkem. Další začíná listovat tlustými spisy, které leží vpředu na jakési polici. Protokoly pro každou situaci. Hlavně, aby teď našel ten správný. A aby ho našel včas.
Role jsou rozděleny. Ti vpředu jsou výkonní. Ten vzadu je šéf. Sám nepodniká nic. Ale kontroluje každý krok. Výkonný mu ohlašuje, co podnikne, do čeho bude koukat, co zmáčkne a co vypne. Víc hlav víc ví.
Uff, tentokrát to vyřešili. Červená světýlka zase hezky zelenají. To se mi ulevilo. Tohle se tady ale stává co chvíli a úmyslně. Je to taková škola smyků. Ti chlapi je zvládali s klidem, takže jsem si myslel, že to nic není. Jenže pak jsem si to zkusil sám.
Nechali mě řídit celý Temelín.
Jak jsem řídil jadernou elektrárnu
Nejdřív jsem si ji pěkně prolezl. Dívám se tam, kde jsem opravdu byl - a protože teď je to virtuálně, nakouknu i tam, kam to nejde. Šinu si to mezi budovami, ale taky se vznesu do výšky a z ptačího pohledu koukám do chladicích věží. A vidím, že nic nevidím. Jen páru. Vlezu mezi nějaké obrovské potrubí a samozřejmě se vydám k reaktoru. Někde po cestě vidím dvoje dveře jako v ponorce. Taky se snažím doplňovat jaderné palivo, ale sypat tam lopatou uhlí by mi šlo mnohem líp. Vytahuju to vyhořelé a nahrazuju ho čerstvým. Naštěstí je to jen počítačová simulace. Už jsem totiž mimo elektrárnu, v informačním centru, a v podstatě hraju dokonalou počítačovou simulaci.
Teď přichází to hlavní. Virtuální velín. Je dokonalý. Úplně stejný jako trenažér, kam jsem koukal před chvílí. Opět stejný koberec, stejné vybavení, stejné žárovky. Tentokrát vidím i kuchyňku s automatem na kafe.
Tak jdu na to. Všechno mám na povel. Koukám na venkovní teplotu a podle ní nastavuju chlazení. V létě se musí chladit víc než v zimě.
Řídím Temelín. Je to jen jako, ale pro mě je to doopravdy.
Může se hoditDostat se jako turista do Temelína není úplně jednoduché, ale "řídit" ho, samozřejmě jen virtuálně, může každý návštěvník tamního informačního centra. Přímou prohlídku areálu umožňují pouze středním a vysokým školám, firmám a odborné veřejnosti. Ostatní návštěvníci si mohou vše vyzkoušet a prohlédnout v infocentru, kde uvidí interaktivní modely jednotlivých částí elektrárny, mohou vyzkoušet své znalosti v Jaderném testu a hlavně si pomocí speciálního softwaru mohou zkusit řízení jaderné elektrárny na vlastní kůži. Infocentrum je poblíž hlavní brány v zámečku Vysoký Hrádek. Otevřeno je každý den od 9 do 16 (o prázdninách do 17:30). Vstup je zdarma. Info: www.cez.cz/temelin Mimochodem, simulátor si lze stáhnout i na této adrese. |
Taky proto, že nevím, co mám dělat. Nelíbí se mi, že reaktor jede na 103 procent. A chci snížit jeho výkon, abych mu přistřihl křídla. Začínám něco dělat s regulačnímu tyčemi. Nebo si to aspoň myslím.
Nejde mi to, přestože do toho mlátím jako do klavíru. Najednou se něco stane a výkon klesne na 31 procent. To jsem nechtěl. Přestáváme dodávat elektřinu do sítě. Červená světýlka blikají. Něco je špatně.
Tak zase něco dělám, lidé kolem mě mi radí a najednou se z amplionu ozývá rychlé "týt, týt, týt!" Na monitoru na mě blikají dvě slova "Havarijní stav!"
Vzývám svatého Eliáše, což je patron všech elektrikářů, modlím se k Velkému Hrkalovi, což byl můj profesor fyziky, ale nepomáhá to.
"Týýýt, týýt, týýt! Překročení výkonu!"
Tomu už vůbec nerozumím. Před chvílí jsem zhasnul pětinu Česka a teď to naopak vypadá, že ho snad ozářím. Nakonec mě napadá řešení: nechám toho. Otřu si pot a pustím k simulaci dalšího kazisvěta.
A pak jdu. Ještě prolistuju návštěvní knihu, kde najdu i tohle: "Moc se mi líbyly všechny ti simulátory a teď odcházím trochu chytřejší. Lucinka Tollarová"
Lucinko, líp bych to nenapsal.
P.S. Ten hnůj, který jaderná elektrárna potřebuje, nesypou do reaktoru, ale na trávník, aby lépe rostl.
