Pocházíte ze Šumavy. Pramení váš pozitivní vztah k cestování právě odtud?
Toulavé boty jsem asi podědila po rodičích. Už od mala mě brávali skoro každé léto někam k moři. Auto se naložilo až po střechu a vyrazili jsme na pěkně dlouhou štreku přes Maďarsko a Rumunsko až do Bulharska, případně do někdejší Jugoslávie, pokud jsme dostali povolení. Byly to pro mě nejkrásnější chvíle dětství, rodina byla pospolu, tatínek úspěšně hledal v mapě a já všechno se zájmem sledovala. Pořád na to ráda vzpomínám.
Vydáváte se i dnes ráda do světa? Které země máte procestované a jaké místo v zahraničí vás nejvíc dostalo?
Baví mě objevovat neznámé kraje. Letos na jaře jsme se třeba s partnerem vydali na ostrov Gran Canaria. Počasí nám moc nepřálo, tak jsme ho celý projeli. A překvapil mě.
Čím?
Je nesmírně rozmanitý. Příměr, že je to de facto celý kontinent v malém, nezklamal. Pak jsme ještě stihli pár dnů strávit na Sicílii a v Kalábrii. Nadchla mě Taormina a možná ještě o něco víc pevninská Tropea. Z dálky vypadá jako město z pohádky, zblízka ale pochopíte, že skončila před mnoha a mnoha lety. Domy jsou hezké, ale omšelé a čekají na omlazovací kůru. Jenže v jejich stínu to žije. A když se zdržíte o chvilku déle, přijdete na chuť i oné patině všude kolem.
Půvabná i drsná Tropea a výstup na Etnu, královnu Sicílie.
Najednou vám připadá půvabná, krásně syrová a nevyumělkovaná. Je to město plné kontrastů s neskutečně pálivými papričkami i sladkou a velmi jemnou cibulí v erbu a taky se dvěma bombami, které místo soch světců zdobí interiér místní starobylé katedrály. Během druhé světové války se prostě zapíchly do její podlahy, překvapivě nevybuchly a už tam tak nějak zůstaly. Zázraky se zkrátka dějí. A tenhle drsný kout Itálie je jich plný.
Iveta Toušlová
 |
Co se vám tam ještě líbilo?
Plavili jsme se i na Liparské ostrovy a z uctivé vzdálenosti sledovali legendární Stromboli. A vyšlápli jsme si na Etnu, královnu Sicílie a horu tisíce květů. Byli jsme až na vrcholu a byl to nepopsatelný zážitek. Předčila všechna naše očekávání. Vzala nám slova, vyrazila dech.
Jakému typu cestování dáváte přednost – individuálnímu, nebo s cestovkou?
Individuálnímu. Ale když jsem zavalená prací a nemám čas si všechno připravit, klidně vyrazím i s cestovkou. Jsem vděčná za to, že se o nic nemusím starat. Na místě si ale pak půjčíme auto a jezdíme si zase po svém.
Plánujete své cesty ráda? A jak dlouho dopředu?
Na nějaké dlouhé plánování při své pracovní vytíženosti moc prostoru nemám. I s termíny je to náročné. Musím se vždy přizpůsobit výrobě všech svých pořadů, takže využívám každou skulinku v diáři, abychom mohli alespoň na pár dnů někam odletět nebo alespoň odjet a trochu nabrat síly. Ale i tak se snažím připravit si před cestou nějaké informace o dané destinaci, abych o místech, kde budeme, věděla co nejvíc a stihli jsme vidět to nejzajímavější.
A cestujete coby autorka oblíbeného pořadu České televize Toulavá kamera ráda i po naší zemi?
Moc. S oblibou podnikám pěší túry. Hlavně „ doma“ na Šumavě. Když jsem byla malá a naši ještě neměli auto, chodili jsme každý víkend pěšky k babičce na Solnou Lhotu. Šest kilometrů tam a šest zpátky. Abych nebrblala, vyprávěla mi maminka během cesty pohádky. Své vlastní, vymýšlela si je. A mně to při nich tak uteklo, že jsem nejen necítila únavu, ale už v cíli se těšila na pokračování, tedy na zpáteční cestu. Tenkrát se asi tahle má záliba zrodila.
Kolik tak nachodíte kilometrů?
To záleží na tom, jak zdatného mám parťáka. Sama jich klidně ujdu desítky. Chůze mě baví. I po Praze často chodím pěšky. A moc ráda. Neuvěřitelně si při tom vyčistím hlavu a na rozdíl od jízdy městskou dopravou či v koloně aut při tom mám pocit svobody.
Šumavu máte určitě dobře zmapovanou. Kam se zde nejraději vydáváte?
Mám svá oblíbená místa, kam se vždycky ráda vracím. Třeba kapli na vrchu Stožec na Volarsku. Původní dřevěnou tam v roce 1791 postavil jistý kovář Klauser, jemuž prý voda ze zdejšího pramene uzdravila oči. Kolem je panenská příroda a klid. Hezké je to i u Soumarského mostu. Kdysi touhle oblastí putovaly kupecké karavany, podle nichž vlastně dostal jméno.
Ivetiny oblíbené cíle na Šumavě. Kaple Stožec na Volarsku a rašeliniště, které se zase zelená.
A hned vedle něj je rozlehlé rašeliniště z konce doby ledové, kdy tu ještě žili mamuti a všude kolem byla tundra. V minulém století se tam těžila rašelina a lokalita se kvůli tomu proměnila v černou pustou pláň. Před pár lety prošla revitalizací a dnes se znovu začíná zelenat. Je to působivý kout Šumavy. Vřele doporučuji.
Při vzniku Toulavé kamery vás prý inspiroval Václav Havel, kterému chyběly v televizi pozitivní informace. Je to fakt?
Tak trochu. Kdysi prohlásil, že u nás panuje blbá nálada a já si, jako tehdejší moderátorka Událostí uvědomila, že ji my, média, bohužel spoluvytváříme. Tím, o čem informujeme a jaký obraz společnosti divákům předkládáme. Že je v hlavní zpravodajské relaci velmi málo prostoru pro dobré zprávy, a tudíž se svět může zdát černější, než ve skutečnosti je. Což je škoda. Přitom žijeme v nádherné zemi, s úžasnou historií, přírodou, tradicemi a máme tu i nesmírně šikovné lidi. Jen je zapotřebí to divákům taky ukazovat a připomínat.
Kromě televizních reportáží pod značkou Toulavá kamera si milovníci výletů oblíbili i vaše stejnojmenné knížky. Jubilejní pětadvacátá vyšla nedávno a je stejně jako ty předchozí bestsellerem. Čekala jste takový úspěch?
Ani náhodou. První knížka vyšla v listopadu roku 2005 z popudu diváků, kteří nám psali, že by podle našich reportáží rádi jezdili na výlety, ale potřebují se k informacím vrátit. Když jsme dojednávali u ředitele zpravodajství Zdeňka Šámala mediální podporu a šéf nakladatelství řekl, že má knížka vyjít v desetitisícovém nákladu, Zdeněk jen poznamenal: „Iveto, bacha, abyste neskončili v Levných knihách, to by byla ostuda.“ Přiznávám, že mě polil studený pot a jeho slova mi pak dlouho zněla v uších.
A prodalo se 40 tisíc kusů...
To by mě ani ve snu nenapadlo. Od té doby vydáváme dva tituly ročně a každého se prodá kolem deseti tisíc, což je v dnešní době úctyhodné množství. Jsem všem, kteří k úspěchu přispěli, moc vděčná. Svým kolegům, ale samozřejmě hlavně těm, kteří si jednotlivé díly kupují. A nejvíc mě těší, že se naši čtenáři podle nich opravdu toulají, což víme z jejich dopisů.
Kmotrem nejnovější knihy Toulavá kamera 25 byl Miroslav Stingl.
Kmotrem nejnovější knihy, která vyšla před několika týdny, byl Miloslav Stingl. Proč jste si vybrali právě jeho a co vašemu dílku popřál?
Je to muž velmi zcestovalý a nesmírně inspirativní. Takže pro nás kmotr v podstatě ideální. Kéž bychom dokázali být tak dlouho stejně činorodí, jako on. Navíc náš pořad sleduje a už léta nám fandí. Popřál nám tudíž, abychom měli pořád hodně příznivců a dokázali vytvořit minimálně dalších 25 dílů. On sám by ovšem měl pro nás všechny sepsat manuál: Jak na to. Ten jeho životní elán, vitalita, přehled a bystrý intelekt jsou neuvěřitelné. Je to obdivuhodný člověk.
K nedělním půlhodinkám jste před bezmála deseti lety přidali i letní speciály. Při nich si vyzkoušíte spoustu řemesel. Které vás nejvíc zaujalo nebo něčím překvapilo?
Svým způsobem je zajímavé každé. V mnoha případech jsem si ale až během natáčení uvědomila, jaká je to mnohdy dřina. Kolik práce a energie se za tím vším ukrývá, byť v podání zkušených mistrů vše vypadá tak lehce. Letos jsme se toulali po českém a moravském venkově a moc mě potěšilo, kolik je i v malých vesničkách nadšenců, kteří začínali doslova na zelené louce a pustili se do něčeho, co jim bylo do té doby na hony vzdálené.
Například?
Třeba Libor Bujáček z Drslavic, který se po revoluci rozhodl vyrábět svíčky. Jen proto, že chtěl potěšit babičku, která nemohla sehnat žádné pořádné na hřbitov. Návod na výrobu hledal v knížkách a dnes je jeho firma jednou z největších v oboru u nás. Moc se mi líbilo i u Jarmily Podhorné v Brodku u Konice. Tahle úžasná dáma si ve věku, kdy si její vrstevníci užívají vnoučat a zaslouženého odpočinku, založila firmu. Na velké zahradě pěstuje přes sto druhů bylin a stromů a z jejich květů i pupenů vyrábí léčivé tinktury a mastičky.
Iveta Toušlová na budově Národního muzea v Praze, za kamerou Josef Nekvasil.
Se speciálem Toulavé kamery jste poznávali i Slovensko. Co vás nejvíc zaujalo u našich sousedů?
To bylo v roce 2012. Připravili jsme pět dílů, ale témat bychom tam našli dost na spoustu dalších. Byť to není zas tak dávno, co jsme žili ve společném státě, stačili jsme na mnohé půvaby Slovenska zapomenout.
Na co jste se zaměřili?
Slovensko jsme projeli křížem krážem, zajímaly nás památky, příroda i výrobci. V Bobrovecké dolině jsme třeba objevili salaš, kde dělají výborné ovčí sýry včetně brynzy. Vyrazili jsme taky do Pienin, kam jsem se obzvlášť těšila, protože jsem tam byla před lety coby studentka vysoké školy. Tato nádherná přírodní rezervace se rozprostírá na severu Slovenska a částečně zasahuje i do Polska. Pyšní se mimo jiné největším kaňonem ve střední Evropě.
K jejím chloubám patří i Červený kláštor. Byl postaven v roce 1319 v dokonalém souladu s regulemi řádu kartuziánů, tedy na konci světa a bez zbytečných ozdob. Jediné, co tento řád zdobí, jsou totiž knihy. Možná i proto právě tady v 18. století vznikl první slovenský překlad bible. Mimochodem, k pravidlům těchto řeholníků patří i přísné mlčení.
To tam tedy musel být úžasný klid.
To dnes už samozřejmě neplatí, protože do Pienin jezdí spousta turistů. Hitem je třeba plavba na pltích po Dunajci. Kdysi se na nich po této řece vozilo dřevo až k Baltu. Krásná je i Levoča se svým největším dřevěným oltářem na světě, který vytvořil řezbářský mistr Pavel z Levoče.
Ohromně zajímavá byla i návštěva mincovny v Kremnici. Netušila jsem, že tamní zlaté dukáty byly ve středověku považovány za nejtvrdší měnu ve střední Evropě. Těch zážitků bylo opravdu hodně a moc ráda na toto natáčení vzpomínám. Doufám, že se mi podaří na Slovensko brzy vrátit.
Iveta Toušlová navštívila v rámci natáčení Toulavé kamery třeba hrnčířskou dílnu nebo pltě na Dunajci.
Dokáže vás za ty roky toulání ještě nějaká destinace překvapit?
Ale ano. Nedávno jsme třeba odvysílali reportáž z Jindřichova Hradce. Ani já Jihočeška jsem nevěděla, že tam mají kostel s tajemnými středověkými freskami. Dodnes se nikomu nepodařilo vypátrat, proč vznikly a kdo je vytvořil. Jsou na nich prapodivné bytosti, různé stvůry a zvláštní zvířata. Některé další malby, které zdobí tuhle památku, zase připomínají vzorce DNA.
A hodně mě zaujal i největší uměle vytvořený pískovcový labyrint v Evropě, který jsme objevili nedaleko Nového Boru. Údajně v něm po bitvě na Bílé hoře našli útočiště a místo k modlitbám čeští bratři a další protestanti. Proto se také jeho části říká Pusté nebo Psí kostely. A v jeskyni zvané Pekelné doly prý zase nacisti vyráběli zbraně do letadel.
Naše země je krásná a žije tu mnoho inspirativních lidí, ale nebojíte se, že vám jednoho dne dojdou témata?
Myslím, že tohle nám opravdu nehrozí. Je ještě spousta krásných míst, která jsme zatím nenavštívili, i šikovných lidí, které jsme dosud nepředstavili. Kromě toho se i mnohé památky, o nichž jsme už natáčeli, proměňují a zaslouží si, abychom se tam vrátili.
Navíc rok co rok obměňujeme podobu už zmíněných letních speciálů Toulavé kamery. Už jsme se zaměřili na rodinné stříbro v podobě vyhlášených firem s dlouhou historií, na gastronomické tradice, věnovali jsme se řemeslům a cechům a letos jsme, jak už jsem říkala, procestovali venkov, abychom dokázali, že i v těch nejmenších obcích to žije.
Na příští rok pak chystáme téma rodinných firem s dlouhou tradicí, které dokázaly dobývat svět. Řekla bych, že možnosti jsou v tomto ohledu téměř neomezené. Stačí je jen vidět.
