S matnou vzpomínkou na své první mentální zhroucení na ferratách v Rakousku balím do krosny trochu odvahy navíc a povzbuzovaná o poznání nadšenějšími kamarádkami nasedám do auta směr Itálie, kam odjíždíme s vidinou zisku nejikoničtějšího snímku z celých Dolomitů – obrázku pověstných Tre Cime z okénka v protější skále.
Ikonický pohled na vrcholy Tre Cime nás nalákal na další ferratové dobrodružství, tentokrát opravdu plné intenzivních zážitků.
Po několika hodinách v autě konečně přejíždíme rakousko-italskou hranici a po zaplacení několika poplatků na mýtných branách (vždy maximálně tři eura, tedy zhruba 75 korun) vjíždíme do městečka Sesto (Sexte). Odtud už kolem ohrady s alpakami pokračujeme stále po asfaltové cestě směr Moso (Moos) a přijíždíme na smluvené parkoviště u hotelu Kreuzbergpass poblíž vrcholu Monte Croce. Pod kopcem necháváme za padesát eur (asi 1 230 korun) na dalších pět dnů zaparkované vozidlo. Smlouvat jsem nezkoušela, ale pokud máte odvahu, cenu byste určitě zvládli snížit na třicet eur. Následuje setkání s průvodcem a přáteli, kteří nám byli celou cestu v patách.
První den nás čeká pouze výstup k chatě Bertihütte, která je od parkoviště vzdálená zhruba sedm kilometrů. Musíte si však všimnout nenápadné cestičky vedoucí ze zarostlé zatáčky. My jsme si jí nevšimli, a naše trasa se proto prodlužuje o další tři kilometry. Díky tomu se ocitáme v naprosto kouzelném světě, který nám připomíná novozélandský Hobitín. Kontrast mezi mírně zvlněnými alpskými pastvinami a útesovými vrcholy je pak v Sextenských Dolomitech všudypřítomný.
 |
Obohaceni o tyto pohledy nakonec úspěšně přicházíme k chatě, kde nás čeká italská večeře. Po večerní lekci správného vázání lan kolem těla se nám průvodce snaží vštípit do hlavy, co dělat v případě, že nás v horách zastihne bouřka. „Když zůstanete viset na ferratě, jste prakticky mrtví,“ vnímám jen poslední větu. Varování bereme s rezervou a v klidu usínáme v náruči dvoutisícových vrcholů.
Ferraty Aldo Roghel a Cengia Gabriella
„Když vyrazíte v osm, dojdete na další chatu nejpozději ve čtyři,“ ujišťuje nás zaměstnankyně chaty. S důvěrou v ní vloženou tedy ráno nechvátáme a užíváme si snídani s dechberoucími výhledy na probouzející se hory. Netušíme, že už teď ztrácíme drahocenný čas, který nám bude odpoledne chybět při útěku před bouří.
Lepší výhled při snídani nenabízí žádný pětihvězdičkový hotel. S čistou hlavou si vychutnáváme ovesnou kaši i první sluneční paprsky.
Vybaveni turistickými holemi nahazujeme na záda krosny a pouštíme se do ranní rozcvičky v podobě „pouhých“ 250 výškových metrů, které nás dovedou k nástupu na ferratu Aldo Roghel. Po několika měsících, kdy jsme neměli příležitost dostat se do hor, se opět cítíme „naživu“. Jedinou naší starostí se stává další krok. A nutno přiznat, že v několika případech je to opravdová starost.
Nejnáročnější úsek na této ferratě je značen písmenem D. Končetiny nám v některých případech nestačí, a jsme proto vděční za pomoc zkušeného průvodce. Za vzájemné podpory se konečně vyhoupneme do sedla mezi dvěma vrcholy a vychutnáváme si výhledy na obě strany hřebene. Přívětivé alpské louky na straně blíž k civilizaci se střídají s kamenitým úbočím na straně druhé.
Po zdolání části ferraty Aldo Roghel se před námi otevírá výhled na Sextenské Dolomity. Cesta pokračuje kolem skalnatého masivu po pravé straně.
Nasazujeme bundy a vydáváme se vstříc drsnějším podmínkám. Při sestupu visí ve vzduchu otázka, zda se stihneme dostat na další chatu včas. Předpověď totiž svítí červeně a varuje, že bouřka přijde už za dvě hodiny.
Po cestě dolů se z nebe začínají snášet první kapky deště a rukavice sjíždí po kovových lanech. Nevzdáváme se však a s kamenným výrazem zdoláváme jeden metr za druhým. Pod skálou se pak chvíli radujeme a pokračujeme po kamenitém úbočí s nadějí, že chata už je za rohem. K našemu překvapení se před námi objevují další lana a úsměv se najednou stává nedostatkovým zbožím.
Sextenské Dolomity (Dolomiti di Sesto)
|
Nástup na ferratu Cengia Gabriella je příjemnější než u předchozí ferraty, celá trasa pak nabízí krásné výhledy. I přes déšť se při čekání na jednu z našich kolegyň zastavujeme a poctivě fotíme. Průvodce s méně zkušenou kamarádkou nicméně přichází a rozhoduje, že se máme vydat napřed, čímž zachraňuje celou skupinu před nejhorším. Opakuje pokyny, co rozhodně nemáme v bouřce dělat, a s nadějným pohledem nás posílá k chatě.
Nyní už s reálnou obavou z bouřky přidáváme do kroku a balancujeme na nezajištěných úsecích. „Kdybych tady šlápla vedle, tak jsem mrtvá,“ říkám kamarádce po zdolání nakloněného suťovitého úseku, ale běžíme dál.
Zvládnutí některých úseků je velice náročné. Cesta v několika místech není zajištěná. Osud člověka tak závisí pouze na dalším kroku.
Síly ubývají a naděje na zvládnutí naplánované trasy suchou nohou také. Zde končí veškerá fotodokumentace, protože jediným úkolem se stává přežití. Když už zpoza skály vykukuje chata Rifugio Carducci, nabýváme mylného dojmu, že nejhorší je za námi. V momentu, kdy nad námi uhodí blesk, ale stojíme nad propastí, do které vede další kovové lano.
„Běž, běž, běž,“ křičí kamarádka a já se slzami v očích začínám mechanicky přecvakávat karabiny. V hlavě mi běží, jak bude vypadat moje mrtvola, která zůstane viset na ferratě. A jak mě zde asi najdou. Skupina se dávno roztrhala, každý běží vlastním tempem do úkrytu, který je tak blízko, ale přitom tak daleko.
Jak pro nás (ne)přiletěl vrtulník
Vždycky jsem toužila po tom cestovat a vidět vodopády. Teď se stávám jeho součástí, přes vodu nevidím na cestu, rukavice kloužou po kovovém laně a bouřka zuří přímo nad námi. Nikoho z kamarádů nezachrání sebelepší vybavení, spoléhat se můžeme jen na to, že se příroda rozhodne smilovat se nad námi a blesky pošle jiným směrem.
Dodnes nejsem schopná popsat, jak jsem poslední úsek ferraty zdolala. Najednou se ocitáme u paty skály. Ale boj o život pokračuje, přeskakujeme rozbouřený potok a už se ani nesnažíme doufat, že bunda uchrání spodní vrstvy oblečení. Masa vody s sebou bere vše, co jí stojí v cestě. Najednou uslyšíme zvuk bortícího se kamení a před námi se vytvoří řeka o šířce asi dvaceti metrů, která z kopce splavuje suť i obrovské balvany.
Naučte se zastavit čas. Pak porozumíte, proč Jižní Tyrolsko chrání UNESCO |
Dáváme se na úprk zpět a hodláme vyčkat. Když se proud mírně ustálí, rozhodneme se s pomocí dalšího zkušeného horala přeskákat po podemletých březích dříve krásných alpských potůčků na druhou stranu. Promoklí od hlavy až k patě pak vybíháme poslední kopec doslova rychlostí blesku a u chaty padáme vyčerpáním na zem. Pomoct nám běží místní horalové, kteří už poté, co první z našich kamarádů přišel a lámanou italštinou (rukama, nohama) varoval před blížící se smrští českých turistů, připravili deky a zapnuli topení na usušení oblečení.
Po několika uskutečněných výletech konečně začínám chápat, proč nám náš průvodce doporučuje mít s sebou v rámci povinné výbavy půllitr slivovice. Ačkoliv v běžném životě neholduje ani jedna z nás alkoholu, na chatě do sebe každá statečně a naprosto bez výčitek obracíme dva panáky místního oblíbeného ostružinového likéru, který nám přinesla česky mluvící Italka z jižního Tyrolska, jejíž babička žije na severu Čech.
Čtenáři cestují: Spacák a samota. Užil jsem si pěší trek v Dolomitech |
Ale ani to nepomáhá uklidnit naše nervy. V hloučku sedíme u stolu a s roztěkanými myšlenkami doufáme, že venku brzy problikne světlo čelovky našeho průvodce a kamarádky. Italové už zavolali záchranářům. Dva Čechy, kteří zůstali na ferratě a svými svítilnami vysílali mezinárodní tísňový signál SOS, chtějí vysvobodit pomocí vrtulníku.
Jeden z odvážnějších přátel, díky kterému jsme se dostali na chatu bez vážnějšího zranění a kterému očividně chybí pud sebezáchovy, už nevydrží čekat a vybaven čelovkou se vrací do bouře. Další minuty jsou ubíjející, o život nebojují dva, ale už tři lidé. Horská služba nás nakonec kontaktuje s tím, že vrtulník nemůže kvůli počasí vzletět, a lezci tak musejí přečkat noc venku. Věříme ve schopnosti našeho průvodce a doufáme, že noční můra bude brzy u konce.
Změna plánu a vymodlené Tre Cime
Na trasu jsme se vydávali v půl osmé ráno, po šestnácti hodinách vyčerpávající fyzické aktivity se za okny konečně začínají mihotat světla čelovek a do bezpečí vcházejí všichni tři českoslovenští přeživší v překvapivě dobré náladě. Nám padá čelist, údivem i úlevou. Pro otázky ovšem není prostor. Rychle se svléct, zabalit do dek, usušit se a spát. I když jsme jako na trní, únava nakonec vítězí a my padáme do postelí. Příběhy uplynulého dne a plány na naše další počínání počkají na ráno.
Ačkoliv jsme rozhodnuté, že chceme najít nejbližší cestu k autu, ranní hory nás nakonec přesvědčí o opaku. Ke změně názoru pomáhá také přeplánování trasy. Tento den vynecháme plánovanou ferratu, která se klene po okolních stěnách, a dojdeme pouze na další chatu u Tre Cime, odkud nás pak v příštích dnech čekají další zážitky, kvůli kterým jsme zde. Jako poklad z krosny vyndavám náhradní boty, za což si zasloužím obdiv celé skupiny, a po dojemných projevech díků za záchranu života se vydáváme vstříc novému dni.
Kvůli zážitkům z předešlého dne jsme se rozhodli upravit trasu. K Tre Cime proto nemíříme po ferratě, ale volíme typickou turistickou „magistrálu“.
Bouře napáchala v horách velké škody. Původní alpská cesta, průvodcem nazývaná typická turistická magistrála, se mění na stezku odvahy. V několika místech přeskakujeme obří balvany, jinde hledáme rovnováhu na šikmých stěnách plných kamení. V bezpečí dorážíme k první chatě Zsigmondyhütte, která se nachází po cestě. Zde se odpojují dvě kamarádky, které se rozhodnou počkat na skupinu do dalšího dne a nasbírat trochu sil.
My pokračujeme ve stoupání a po předchozím dnu jako vystřiženém z hororu si užíváme každý nádech při krásném počasí. Abychom se vyhnuli dešti, před kterým opět varuje aplikace, přidáváme do kroku a v čase oběda přicházíme kolem dvou kouzelných jezer k vysněnému cíli. Pohled na Tre Cime di Lavaredo či Drei Zinnen, které vyrůstají kolmo ze suťovitých polí, působí jako balzám na duši. „Zvládli jsme to!“ radujeme se a vzápětí se běžíme schovat před deštěm do turisty naplněné restaurace, kde naplánujeme trasy na zbývající dny.
Nikdo z přítomných za sebou nemá tolika zážitky nabitý příchod jako my. K vrcholu totiž jezdí autobus, a symbol Dolomitů si tak mohou užít i rodiny s malými dětmi či senioři. My však nelitujeme. Už nyní víme, že při tomto výletu vznikla přátelství, která vydrží do konce života.
Může se hodit
|
Mapy poskytuje © SHOCart a přispěvatelé OpenStreetMap. Společnost SHOCart je tradiční vydavatel turistických a cykloturistických map a atlasů. Více na www.shocart.cz
