Do New Yorku jsem přijel začátkem května z Montrealu s osmdesáti dolary. Měl jsem v úmyslu si zakoupit charterovou jednosměrnou letenku do Evropy. K tomu jsem však potřeboval 169 dolarů. Navštívil jsem tedy pobočku American Express, od níž jsem již dříve nakoupil větší množství cestovních šeků, které jsem však neměl s sebou. Nahlásil jsem fingovanou ztrátu 200 USD, abych dostal fyzickou náhradu a mohl odcestovat do Evropy. Původní šeky jsem měl v úmyslu posléze zničit. Nastaly však potíže, protože si nebyli schopni ověřit potřebné údaje včetně čísel šeků. Mezitím jsem několik nocí přespával v Central parku a poflakoval se po Manhattanu. Posléze se problém vyřešil a já dostal 500 USD. Ostatní šeky mi byly zablokovány, abych s nimi nemohl disponovat, dokud se případ nevyřeší.
Zakoupil jsem si vaucher, který mě opravňoval k přepravě leteckou linkou Island Air ještě ten den za předpokladu, že bude volné místo. Předběžně mi bylo sděleno, že mám téměř stoprocentní naději. Na letišti mě však večer čekalo překvapení. Při odbavení jsem se dozvěděl, že kapacita letu je naplněna.
Rozhodl jsem se počkat až do odletu, co když přece jen bude možnost. A taky byla. Sice ne do Frankfurtu, ale jen do Hamburku. Žádný problém. Bylo to tak, že z NY letělo letadlo do Reykjavíku, odkud se přestupovalo ráno na další letadla, která se rozlétala po celé Evropě. Dostal jsem sedadlo až úplně na konci kabiny. Jedna Thajka sedící vedle mne měla stejné číslo sedadla na boarding pasu, ale hlavně, že všichni seděli.
Po příletu na Island jsem si řekl, že by mohlo být zajímavé pobýt zde několik dní. Proto jsem nahlásil přerušení letu, aby mi neodvezli batoh. Pozdě. Odletěl do Hamburku. Zařídil jsem všechny potřebné formality, abych se s ním shledal a odjel autobusem do města, kde jsem se ubytoval v laciném hotelu. Ačkoliv bylo asi 15.května, počasí bylo téměř zimní a já jsem byl oděn je tak nalehko a v kraťasech. Působil jsem velmi výstředně.
Projevil se časový posun, tak jsem se prospal. Další den mi pomohly zaměstnankyně hotelu. Z pytle s použitým oblečením jsem si mohl vybrat vhodné věci a večer vyrazit stopem na obhlídku nejbližšího okolí. Velmi na mne zapůsobila drsně krásná severská krajina, byť je téměř bezlesá. Celý ostrov je vulkanického původu a tektonická činnost je dosud velmi výrazná, jsou zde stále aktivní sopky a činné teplovodní prameny a gejzíry.
Třetí den se mi konečně vrátil můj batoh z Hamburku, takže jsem mohl vyrazit stopem z Reykjavíku podél pobřeží na západ. Dojel jsem stopem k zlatým vodopádům v blízkosti gejzíru Gulfoss. Na sever odtud se rozprostírala kamenitá pustina s nesouvislou pokrývkou sněhu a ledu. Nad tím se ve vzdálenosti asi 20 km tyčila vysoká hora, za kterou mělo být velké jezero. Němečtí manželé, kteří mě vzali stopem, mi sdělili, že v zimním období je tato oblast uzavřená z důvodu nebezpečí.
To mě začalo vábit, takže jsem se rozhodl, že se tam podívám. Šel jsem dál a dál, slunce zapadlo, ale nesetmělo se celou „noc“, protože slunce se pohybovalo těsně pod obzorem. Míjel jsem horu a po východu slunce jsem dorazil k jezeru. Asi na hodinu jsem si lehl do spacího pytle a odpočíval, ale nespal. Pak jsem šel zpátky. Po poledni jsem překročil zbořený most a potkal jsem na cestě protijedoucí auta, která mě za nějakou dobu po obrátce vzala až dolů pod gejzír na silnici. Pokračoval jsem stopem dál podél pobřeží na východ.
Mezi mořem a horami je zkultivovaná osídlená krajina, ovšem vnitrozemí je pusté. Převažují pastviny, kde se chovají ovce a skot. Osídlení je soustředěno v menších městečkách, vesnicích, ale i na samotách. Energie se získává jak z horkých pramenů, tak z vodních toků.
Autostop se dařil dobře, přespával jsem v hotýlcích pro mládež. Míjel jsem největší evropský ledovec Vatnajokull. Před několika lety pod ledovcem vybuchla sopka, roztavila obrovské množství ledu, provalilo se to však až za několik dní, takže se lidé stačili včas evakuovat. Byla zaplavena obrovská plocha na pobřeží, tisíce tun kamení a suti zničily mnoho kilometrů silnic, domy a infrastrukturu.
Mrzelo mě, že s sebou nemám fotoaparát. Měl jsem však štěstí. Zastavil mě jeden mladý Islanďan, který jel do 150 km vzdáleného Hofu. Zeptal jsem se jej, zda má v autě fotoaparát. Následně jsem si zapůjčil jeho Nikon, do něhož jsem vložil svůj film. Fotil jsem jednak za jízdy, pak jsem zastavil v místě, kde ledovec zasahoval až téměř k moři, kde voda vytékající z ledovce vytvořila jezera s plovoucími krami. Velmi působivá scenérie. Pokračovali jsme dál v jízdě až do Hofu, kde jsme se rozloučili, já jsem si našel ubytování v hotelu a další den jsem se vydal na zpáteční cestu. Jízda do Reykjavíku probíhala plynule, vrátil jsem se za dva dny. Ubytoval jsem se v jiném hostelu pro mládež než předtím a pak jsem navštívil botanickou zahradu. Další den jsem si prohlédl Reykjavík, odjel jsem stopem na letiště.
Protože odpoledne na kontinent žádné letadlo neletělo, odešel jsem pěšky do blízké vesnice, kde jsem se ubytoval v mládežnickém hotýlku. Druhý den brzy ráno jsem vstal a stopem odjel na letiště. Při odbavení jsem se pracovníků zeptal, jestli by náhodou nebylo volné místo v letadle do Frankfurtu. Měl jsem štěstí. Bylo. Úředníci mi ochotně vyšli vstříc. Za pár hodin jsem se ocitl na letišti ve Frankfurtu, které se nachází hned u dálniční křižovatky, odkud není problém chytit stopa v podobě tiráku přímo do Čech, což se mi zpravidla snadno a rychle podaří. I tentokrát jsem měl štěstí.
 Na focení Islandu jsem měl jenom sto padesát kilometrů. |
 Ledovce zasahují až do moře a vytvářejí jezera s plovoucími krami. |
 |
