Emigrace v evropském provedení. Iry vyhnal do světa hladomor a strach

Irsko je jednou z mála zemí, kde historie není dobou dávno minulou, ale je živá a hmatatelná se všemi událostmi, lidmi a především pocity. Ideálním dalekohledem do minulosti je Cobh Heritage Centre - muzeum emigrace v městečku Cobh. Návštěvníka vtáhne do dob hladomoru, válek a náboženského útlaku.

Irové jsou doslova posedlí svou minulostí a upřímně řečeno, mají k tomu pádné důvody. Především jejich bezprostřední sousedé - Angličané - se vryli hluboko do irské duše a zanechali v ní bolestné rány, které se dosud nezahojily.

Zelený ostrov je zemí paradoxů. Vždyť ještě nedávno nejlidnatější země Evropy je dnes ostrovem liduprázdných horizontů. A její obyvatelé schovávají za vysmátým srdcem zraněnou keltskou duši tíhnoucí k melancholii. Ta je všudypřítomná i v textech nádherných lidových písní zpívaných při sklence černého piva Guinness v útulných irských pubech.

Cobh Heritage Centre, tedy muzeum emigrace, nám poskytl nejen azyl v deštivém dni, ale umožnil nám také vhled do temných dob Irska. Muzeum je umístěno v pěkné viktoriánské budově bývalého nádraží v přístavním městečku Cobh (dřívější Queenstown) na jihu země.

Interaktivní prohlídka je jako cesta stoletím nazpět: do dob emigrace a exilu, rozloučení, odchodu a stesku po domově.

Ten na vás dýchne především v kulatém sále, kde jsou ve dvou podlažích vystaveny místnosti znázorňující etapy irského života: udivíte chudou sednici, kde si početné rodiny dělily pár metrů čtverečních, malinkaté ložnice, místní hospůdku a nakonec temné podpalubí lodi během cesty přes oceán. K tomu namluvené výpovědi dobových svědků v audio průvodci, který dokonale projektuje tehdejší pocity: zoufalství, úzkost, strach, ale i naději v lepší život.

Cobh Heritage Centre

Cobh Heritage Centre, tedy muzeum emigrace, najdete ve viktoriánské budově bývalého nádraží v přístavním městečku Cobh - dřívější Queenstown - na jihu země. Na prohlídku si naplánujte minimálně 3 hodiny.

Adresa: Lower Road, Cobh P24 CY67, Ireland

Otevírací doba: denně od 9:30 do 18:00 hodin, od listopadu pak do 17:00 hodin.

Vstupné: (včetně audio průvodce)

dospělí 10 eur
studenti 8 eur
děti 5 eur
rodinná vstupenka 25 eur

Dnes prakticky neexistuje irská rodina, která by neměla příbuzné v severní Americe nebo Austrálii. Bez současných možností komunikace a mobility to tenkrát bylo rozloučení jednou provždy. A zatímco staří zůstávali, mladí odcházeli. Pro ně byl zdejší přístav poslední zastávkou před odchodem do zámoří a zároveň tím posledním, co ze své vlasti viděli. Queenstown, dnešní Cobh, byl i klíčovým přístavem pro přepravu trestanců do Austrálie, deportaci lidí na nucené práce do anglických kolonií a pro miliony Irů, kteří během a po Velkém hladomoru emigrovali do zámoří.

Mezi 1848 a 1950 opustilo zemi na šest milionů obyvatel. Expozice v Cobh se věnuje i Titaniku, pro který byl zdejší přístav 11. dubna 1912 poslední zastávkou před osudnou plavbou přes Atlantik a následnou katastrofou. Zajímavé jsou snímky dokumentující stavbu Titaniku, poslední snímky lodi během zastávky v Cobh a také osud 123 pasažérů, kteří zde přistoupili.

Osudová brambora

Historie Irska je odpradávna sérií různých katastrof. Od invaze Keltů, Vikingů a Normanů počínaje a vpádem vojsk Jindřicha II. datující začátek osmisetleté anglické nadvlády konče.

Největší pohroma však přišla s rostlinou, kterou do Evropy přivezli Španělé. Brambory se do Irska dostaly koncem 16. století, mírné klima a zdejší půda byly pro ně jak dělané. A tak zatímco dřív se jedlo to, co dala země a vydalo moře, s příchodem brambor se jídelníček kompletně změnil. Brambory dodávaly nejen více kalorií, ale i větší výnos než obilí, byly nenáročné na pěstování a jednoduché na skladování.

Celé tři čtvrtiny obyvatelstva se živily zemědělstvím a byly samozásobiteli. A protože bylo Irům zakázáno vlastnit půdu, museli se spokojit s rolí pachtýřů u anglických velkostatkářů a nájem odvádět prací. Většina půdy byla určena pro pěstování obilí, zeleniny či chov dobytka výnosně prodávaného do Anglie.

Irům byly přiděleny malé parcely s nejhorší půdou, na které se teď rodina dala bramborami snadněji uživit. To však vedlo k extrémnímu nárůstu obyvatelstva z 500 tisíc roku 1660 na 8,5 milionu v roce 1845. Před hladomorem bylo Irsko s cca osmi miliony obyvatel sice jednou z nejchudších, zároveň ale i nejhustěji osídlenou zemí Evropy. Až k neuvěření, když dnes projíždíte na středoevropské poměry téměř liduprázdnou krajinou.

Interaktivní prohlídka Cobh Heritage Centre, muzea emigrace, je jako cesta o sto let zpět: do dob emigrace a exilu, rozloučení, odchodu a stesku po domově.

Emigrační muzeum Cobh Heritage Centre se kromě emigrace věnuje i Titaniku, pro který byl Cobh poslední zastávkou před osudnou plavbou přes Atlantik.

Rok 1845 datuje nejtemnější kapitolu země - Velký hladomor zapříčiněný jak opakovanou neúrodou brambor, tak fatální politikou Anglie. Už mezi roky 1816-1842 zažilo Irsko několik neúrod. Tentokrát zkáza přišla ze západu. Nový, agresivní patogen plísně bramborové zavlečený zřejmě jednou z amerických obchodních lodí se rozšířil po kontinentě a z Anglie pak do Irska. Ve zdejším mírném a zároveň extrémně vlhkém klimatu v kombinaci s půdou vyčerpanou pěstováním stále stejné plodiny našel škůdce naprosto ideální podmínky.

Annie Moore

Nejznámější emigrantkou je Annie Moore (*24. 4. 1874 v Corku, †6. 12. 1924 v New Yorku) , jejíž socha (spolu s bratry Philipem a Anthonym) stojí před vchodem do muzea.

Na palubě S.S.Nevada připlula 31. 12.1891 do New Yorku, kam se sourozenci následovala rodiče žijící v USA již od roku 1888. Annie Moore byla první osobou, která 1. ledna 1892 dostala v nově otevřené emigrační stanici na Ellis Island před branami New Yorku povolení emigrovat do Spojených států.

Podobná socha jako v Irsku stojí na Ellis Island před emigračním muzeem na druhé straně Atlantiku. Moore se v New Yorku, který celý život neopustila, provdala za německého emigranta Josepha Augusta Schayera a měla s ním jedenáct dětí. Zemřela v pouhých padesáti letech na srdeční slabost. Pohřbena je na hřbitově Calvary Cemetery v newyorské čtvrti Queens.

První neúrodu zvládli Irové kompenzovat částí výsevu pro následující rok, jenže další rok se plíseň vrátila a zůstala. A lidé začali umírat po statisících. Plíseň nejdřív napadla listy, s deštěm se spóry dostaly do půdy a bramborové hlízy se proměnily v odporně zapáchající hnilobnou kaši.

K hladu se přidaly nemoci - úplavice, tyfus, kurděje, neštovice, černý kašel a cholera, pro které byli podvyživení lehkou kořistí. Stejně jako pro krysy. Podél cest ležely stovky mrtvol a i živí vypadali jako nebožtíci s propadlými obličeji, vyčnívajícími žebry a kůží barvy popela. Kdo měl štěstí, byl pohřben alespoň na pláži. Na vykopání normálního hrobu neměli pozůstalí prostě sílu.

Ještě dnes vyplavuje Atlantik lidské pozůstatky coby svědky největší tragédie země, ke které nemuselo dojít, protože úroda obilí postižena nebyla. Problém spočíval v rigorózní politice anglické vlády, která hladomor nejdřív podcenila a poté zneužila jako politický nástroj k zdisciplínování v jejich očích vzpupných Irů - za staletí odboje a za věrnost katolické církvi, která byla protestanské Anglii trnem v oku.

Většina Angličanů tenkrát na své katolické sousedy hleděla s opovržením, protože Anglie byla v té době hospodářskou velmocí s moderními městy plnými parních strojů a továrních komínů. Oproti tomu bylo Irsko zaostalou zemí, jejíchž obyvatelé byli navíc přívrženci „nesprávné“ víry. A tak, zatímco z Dublinu vyplouvaly lodě naložené tunami potravin: mlékem, masem, vejci a obilím, umírali Irové tak rychle, že se nestíhali pohřbívat.

Přežívající bloudili zemí a hledali něco k jídlu: vyhrabané zbytky shnilých brambor, kořínky, mech nebo mořské řasy. Kdo neplatil nájem, byl vyhnán a jeho domek podpálen. Kdo neměl sílu vstát, uhořel zaživa. Oblast po oblasti se začala postupně vylidňovat.

Strastiplná cesta za přežitím

Zubožení Irové měli dvě možnosti: evangelické vývařovny, kde si talíř řídké polévky museli vykoupit změnou konfese, nebo takzvané „workhouse”, tedy pracovní domy. Stovky chudáků tu zemřely na nemoci nebo na fyzické vyčerpání, neboť polévku dostal jen ten, kdo si ji odpracoval.

Útěky z Irska

Irsko je s emigrací spojené jako žádná jiná země Evropy, ať to byl odchod z náboženských, či hospodářských důvodů.
K první emigrační vlně došlo následkem irské prohry v devítileté válce proti Anglii (1594-1603) a odchodu galské šlechty na kontinent. O dvě generace později je impulsem k emigraci znovu konflikt s Anglií. Roku 1641 masakrují irští rebelové přes 10 tisíc anglických osadníků. Odpovědí je krvavé tažení radikálního protestanta Olivera Cromwella ve snaze Irsko jednou provždy pokořit. Tisíce irských vojáků a důstojníků prchají do Francie a Španělska, zatímco zajatci, vdovy a sirotci jsou deportováni na plantáže cukrové třtiny a tabáku v Karibiku.
Po zpřísněni zákonů v roce 1695 opouštějí Irsko za náboženskou svobodou desetitisíce katolíků a kvakerů do severní Ameriky.
Další emigrační vlna téměř 1 milionu Irů jak do Kanady, tak do USA, proběhla během napoleonských válek. Důvodem byl hospodářský úpadek po bitvě u Watterloo a pád cen exportovaných potravin z Irska na kontinent.
Největší exodus v irských dějinách způsobil Velký hladomor. Chybějící průmysl a přechod na méně pracovně intenzivní chov dobytka měl v dalších desetiletích za následek nezaměstnanost a další emigraci.
Do konce století opustily Irsko další 3 miliony obyvatel, kolem roku 1900 už žil každý druhý Ir mimo svou vlast a irská populace se snížila na polovinu (4,5 milionu). Exodus pokračoval špatnou ekonomickou situací i po druhé světové válce, v roce 1960 mělo Irsko pouhých 2,75 milionu obyvatel.

Po tuhé zimě 1846/7 a dalším roku bez úrody zbyl už jen odchod ze země. Většina emigrantů skončila na amerických nebo kanadských lodích, které by jinak zpátky jely prázdné.

Na takzvaných “coffin ships” neboli “plovoucích rakvích” vládly katastrofální podmínky. V temném podpalubí, bez přívodu čerstvého vzduchu, bez sanitárního zařízení a dostatku proviantu, se tlačilo tělo na tělo. Kdo během šestitýdenní strastiplné plavby neumřel hlady nebo na nemoci, ten neměl ještě zdaleka vyhráno. Na Iry v Americe nečekalo žádné vřelé přivítání, jen tvrdá práce a ze strachu z přivlečených nemocí byly lodě často posílány rovnou dál do Kanady.

Bilance Velkého hladomoru je děsivá: skoro 1,5 milionu obyvatel zemřelo hlady, dva miliony opustily vlast a vydaly se do USA, Kanady, Austrálie a na Nový Zéland. Už předtím napjaté vztahy mezi Iry a Angličany pak z irské strany přešly v otevřenou nenávist.

Velký hladomor je dnes považován za nejdůležitější impuls jak zemské reformy, tak boje za nezávislost. Tu ovšem Irové zaplatili dodnes trvajícím rozdělením země (Severní Irsko je dodnes částí Velké Británie). Na autonomii Irska (od roku 1921) mají velkou zásluhu Irové v exilu, kteří povstalecký boj podpořili coby pomstu Anglii za to, že je donutila k odchodu z vlasti.

Prvenství Irska

• Ačkoli dnes žije v zemi keltského kříže díky dobré ekonomice 4,71 milionu lidí, je Irsko jedinou zemí Evropy, která má dnes méně obyvatel než koncem 19. století.
• Irsko je také jedinou zemí Evropy, která nikdy nepodnikla dobyvačné výpravy. Do světa vysílala jen mnichy a kněze.
• Světově má přibližně 70 milionů lidí irské kořeny – především v anglicky mluvících zemích (z toho 42 milionů jen v USA).
• V polovině 19. století žilo v New Yorku více Irů než v hlavním městě Dublinu.
• Nelehká cesta irských přivandrovalců začala podřadnými pracemi, ale skončila třeba i úřadem prezidenta Spojených států - J. F. Kennedyho.

Městečko Cobh, dříve Queenstown, leží na jihozápadě Irska.

Mapy poskytuje © SHOCart a přispěvatelé OpenStreetMap. Společnost SHOCart je tradiční vydavatel turistických a cykloturistických map a atlasů. Více na www.shocart.cz