V Íránu bez jediného rijálu
Další zádrhel nastal, když imigrační úředník na výstupní kontrole neznal Českou republiku. Zavolal si kolegu, možná, aby mu přečetl údaje v našich pasech psané v latince. Íránci užívají primárně arabskou abecedu. Vzápětí, po vstupu na území Íránské islámské republiky, nám jiný uniformovaný muž kontroluje batohy. Policista v civilu, který tomu dohlížel, byl zřejmě zkušený pracovník. Rychle v nás rozeznal nevinné turisty a pustil dál.
Vyšli jsme z haly a ocitli se ve tmě. V pět ráno bylo okolí letiště pusté. Východ fungoval výhradně jednosměrně, takže se venku ocitáme bez jakýchkoliv potřebných informací a hlavně bez íránské měny! Nemáme ani rijál. Pěkně to začíná.
Touto situací však prakticky skončily komplikace s cestou do Íránu, které začaly zhruba dvouměsíčním vyřizováním víza. Další zkušenosti a zážitky byly vesměs pozitivní a jeden plynule přecházel v druhý.
Brzy se objevili tři taxikáři. Anglicky nehovoří žádný. Ze tmy se později vynořil čtvrtý muž, alespoň se základními znalostmi. Díky upřímné snaze všech zúčastněných si vše potřebné domlouváme. Dokonce i cestu do zcela neznámého místa, malebné vesničky v horách, odsud asi 120 km daleko, kterou jsme si před cestou náhodně našli na Google Earth.
Kurdové a Beatles
Za úsvitu už procházíme, trochu jak omámení, vesničkou Palangan, typickým kurdským osídlením vystavěným ve strmém skalním srázu. Kurdové zřejmě milují kameny. Domy jsou z nich celé a i během našeho krátkého pobytu jsme několikrát viděli Kurdy mlátit palicí do kamení. Získání tohoto základního stavebního materiálu je sice extrémně pracné, ale zato pro místní dříče zadarmo.
Nás po probdělé noci výborně osvěžila procházka nádhernou zelenou krajinou, mezi sady a poli s právě rašícím obilím.
Kurdská vesnička Palangan
Ze tmy před letištěm na nás hleděl jen současný íránský imám.
Večer už jsme zpět v Kermánšáhu, "provinční městečko" má kolem milionu obyvatel. Írán je lidnatá země. Kromě místních památek, například kamenných reliéfů precizně vytesaných do skály v době dynastie Sasánovců ve 3. až 7. století, jsme se v Kermánšáhu seznámili s partou mladých Íránců, nečekaně nekonvenčních. Scházeli se v Kafé Tika, což byla prý za šáha (před islámskou revolucí) proslavená diskotéka. Moderní interiér doplňovala na poličkách instalovaná výstava miniaturních plastik a fotek s motivy západního světa. Zaujaly mě fotografie konstruktérů mrakodrapů nad New Yorkem anebo fotky z holocaustu.
Večer v kavárně se naplno rozběhl teprve poté, co dorazil mladý kytarista s odbarvenými vlasy. Vzápětí rozehrál repertoár od západních písní od Beatles až po krásné melodické íránské songy. Jemný kultivovaný hlas odbarveného Kurda nám zněl ještě dlouho v uších. Po vyjití na ulici jsme si museli připomenout, že Tika Kafé je v milionovém Kermánšáhu jediným podnikem, kde třeba personál toleruje západní hudbu.
Kurd a jeho kameny...
Teheránské diamanty
Teheránské autobusové nádraží bylo po ránu přeplněné lidmi spěchajícími všemi směry. Přesto, když chvíli tápeme, nebo tak alespoň vypadáme, se jeden z nich zastavil a slušně optal, zda nepotřebujeme pomoci s orientací. A pak jsme se mladého Kurda skoro nemohli zbavit. Když vyčerpal své znalosti angličtiny a okolí (moc nám toho neporadil ani neznal), sliboval, že za chvíli přijde jeho strýc, na kterého čekal, a ten že nám poradí se vším.
Autor článkuAutor článku Martin Mykiska je cestovatel, fotograf i publicista na volné noze. Delší dobu pobýval v Latinské Americe, Afghánistánu, Pákistánu, Indii nebo na Aljašce, rok žil v Antarktidě, celkem navštívil téměř 50 zemí. Kromě stovek přednášek pro veřejnost po celé republice a speciálních diashow pro pražské Planetarium píše reportáže do časopisů i novin, vydal osm cestopisných knih a připravuje příspěvky pro pořad ČT Objektiv. Oblíbené jsou i jeho besedy pro školy, při kterých se studenti seznámí například velmi podrobně s polární přírodou Antarktidy, se specifiky i historií Afghánistánu, Íránu či Pákistánu, nebo se doví, jak se žije v Himálaji či Jižní Americe. Více na www.mykiska.cz.  Martin Mykiska |
Raději jsme se ponořili do metra směrem k centru sami, tu se k nám však vzápětí přidal další Kurd a že nám pomůže najít hotel. I tato asistence skončila špatně, ale těžko se pro upřímnost a nezištnost té služby odmítala. Kurd nechápal, že 75 dolarů je pro nás za jednu noc příliš. Nakonec jsme si našli něco podle sebe a mohli konečně vyrazit do víru velkoměsta a za teheránskými pamětihodnostmi.
Golestánský palác íránských šáhů působí spíše jako odraz legendárního bohatství a moci dávné Persie. Prohlídka celého areálu s řadou jednotlivých pavilonů a budov připomíná atmosféru lepšího zámku v Česku. Znalci však mohou obdivovat místní specifika v podobě slavných perských miniatur – miniobrázků na kachlích, výzdobu zrcátkových síní a hal, esteticky vyvážené kachlíčkové mozaiky pokrývající venkovní stěny budov či příjemné záhony růží a dalších květin. Mezi vystavenými dary šáhům od vládců z celého světa nacházíme i hezkou porcelánovou konvičku z "Czechoslovakia" s poznámkou: "19. století."
Národní muzeum šperků, které provozuje Íránská centrální banka, to je jiná třída. Kromě toho, že zde můžeme spatřit i legendární diamant darja-i-núr (Moře světla, menšího sourozence slavného koh-i-núru, Hory světla), sbírka skvěle vystihuje několikatisíciletou historii Persie v celé její šíři a hlavně neskutečném bohatství. Byť je vše podstatné koncentrováno do jedné velké místnosti. Ve skleněných vitrínách na oči útočí třpyt nekonečné plejády šperků všeho druhu, ale zejména královských korun, posetých diamanty a jinými drahokamy. Například korunu posledních vládců Íránu z dynastie Páhlaví ve 20. století zdobí 3 380 diamantů o celkové hodnotě 1 144 karátů.
Nás cestovatele zaujal globus zhotovený v 19. století z drahokamů a polodrahokamů zasazených do zlata. Zmenšená zeměkoule má v průměru 45 cm, s podstavcem je vysoká 110 cm a je posetá 51 tisíci drahokam. Moře a oceány vytvářejí modrozelené smaragdy, pevniny jsou sestaveny z rubínů a spinelů, Írán, Británie, Francie a části Jižní Asie jsou diamantové... Dřevěnou konstrukci tohoto "poněkud dražšího bytového doplňku" pokrývá 35 kg zlata, do kterého jsou drahokamy zasazené.
Podobně impozantní jsou trůny dávných i nedávných vládců Persie, zejména nejslavnější Paví trůn, který íránský panovník Nádir v 18. století přivezl jako kořist z úspěšného tažení do Indie, v té době ovládané velkými Mughaly.
Jarní krajina Kurdistánu
Blesky nad Damávandem
Z Teheránu vede naše cesta na sever, napříč pohořím Elbroz, a pod nejvyšší vrchol pohoří a zároveň celého Íránu, sopku Damávand (5 610 m). Protože vrcholovou část na jaře pokrývá bohatá sněhová pokrývka, čímž je pro nás nedostupná (zimní vybavení si nevezeme), vyrazili jsme do svahů protějšího hřebene s cílem sopku pozorovat během stanování mezi malebnými políčky či pastvinami. Taxík nás po divoké horské serpentýně vyvezl vysoko do svahu, jak jsem se vzdalovali dnu hlavního údolí, připadali jsme si chvílemi jako v malém sportovním letadle.
Ráno pod Damávandem
V čajovně v Kermánšáhu
Večerní "pozorování" se pak trochu zvrhlo skoro v boj o přežití. Hory v okolí zprvu nenápadně pohlcovala těžká černá mračna, aby se za setmění nad námi rozpoutala silná bouře. Ve stanu nám zbývalo jedině se modlit, aby se blesky držely v dostatečné vzdálenosti. Modlitby byly vyslyšeny, navíc se celou řadu blesků podařilo nafotit, a my přežili bez újmy. Nejsilnějšími výboji nasvícený zasněžený vrcholek Damávandu, který se tu tam rozsvěcel ve tmě před námi, zůstane opravdu nezapomenutelným zážitkem.
Ráno bylo nebe azurové, jakoby tady nikdy žádné špatné počasí ani být nemohlo.
Následující etapa cesty vedla podél pobřeží Kaspického moře a byla to asi nejméně zajímavá část. Určitě se na tom podepsalo, že jsme tudy víceméně projížděli. Každopádně jsme zjistili, že ani příjemně vlahé kaspické vody Íránci, spoutaní náboženskými konvencemi, nemohou příliš využít. V plavkách tady nepotkáte nikoho. Do vody chodí lidé celí oblečení, cokoliv podobného plavkám konzervativní kruhy nadále nekompromisně vylučují.
V bouři pod Damávandem
Hrobka imáma Rézy
S nejkonzervativnějšími či nábožensky nejnáruživějšími projevy obyvatel jsme se setkali ve východoíránském Mašhadu, v okolí hrobky slavného imáma Rézy. Réza byl osmým šíitským imámem (vůdcem) a přímým potomkem proroka Muhammada. Protože je jediným šíitským vůdcem pohřbeným na území Íránu, město tady představuje nejvýznamnější poutní místo. Z toho titulu těží i ekonomicky.
Rozsáhlé okolí hrobky plní hotely a obchody přeplněné vším možným i nemožným zbožím, které poutníci po ukojení náboženských potřeb nakupují ve velkém. Sortimentem je vše od religiozních potřeb přes klasické středněvýchodní sladkosti až po elektroniku včetně praček či televizorů těch největších úhlopříček.
Rozlehlý areál hrobky je precizní ukázkou a chloubou islámské architektury. Veškeré budovy zdobí nekonečné mozaiky miniaturních kachliček, převažuje jasně modrá barva. Povrch širokých nádvoří je perfektně vyleštěný od tisíců nohou poutníků, kteří musí do areálu vstupovat bosí anebo v ponožkách, aby se nespálili o mramor rozžhavený sluncem.
Mašhad - ve svatyni
V Mašhadu zapršelo.
Při vstupu panují přísná bezpečnostní opatření. Šíité se bojí teroristických útoků sunnitských muslimů. Kontrola nepustí dovnitř žádné fotoaparáty – zrcadlovky ani kompakty. Šacování není formalitou. Naštěstí není třeba se strachovat o přístroje zabavené a odložené v úschovně. Provoz komplexu zajišťují neustále se střídající dobrovolníci z celé země, krádež je jedním z nejhorších přečinů muslimů a dobrovolníci patří mezi ty nejoddanější věřící.
Zkouším pronést iPhone a ten k mému překvapení dokonce uvnitř používat mohu. Trochu nelogické vysvětlení zní, že fotografování mobily neruší věřící bleskem. Díky tomu dokumentujeme nejen krásné stavby, nábožensky rozjitřené ženy líbající zlatou mříž před hrobkou, ale i večerní modlitby, kterých se účastnily tisíce věřících. Panuje poklidná atmosféra, nikdo se cizincům nediví, ani na ně nekouká nevraživě.
K vlastní hrobce je bezvěrcům vstup zakázán, ale zato jsme automaticky vybavení průvodcem a nasměrováni do islámského informačního centra. Zde bezvěrec dostane brožurky propagující islám, vizitku s e-mailem pro případ jakéhokoliv pozdějšího dotazu na islám a cokoliv s ním související. A také dostáváme sérii pohlednic svatyně – jako náhradu za to, že nemůžeme pořídit vlastí fotografie. Hezké gesto.
Nevěřící mohou v areálu pokračovat do rozsáhlého a zajímavého muzea koberců a muzea islámu, jakési výstavy vědeckých úspěchů islámu. Obojí lze doporučit.
Íránem po vlastní ose, 2. dílVe 2. díle cestopisu z Íránu příští týden zavítáme do pustin severovýchodu, do pouštního města Yazd, Persepole a Isfahánu. A zúčastníme se víkendového pikniku s místními. |
