V roce 1971 mi bylo jako prvnímu československému lékaři umožněno podívat se do T raumatologického institutu v tehdy ještě sovětském Charkově. Bylo to v září, večer jsem z Prahy přiletěl do Kyjeva, ráno hodinu před odletem jsem se dostavil k odbavení dále do Charkova. Vyzvedávám kufr a hledám odbavení směr Charkov. Po dost komplikovaném vysvětlování se dozvídám, že za 40 minut mi odlétá letadlo do Charkova, ale - ouha, z druhého, vnitrostátního letiště Žuljany,skoro 50 kilometrů odtud. Chytám se za hlavu, beru kufr,před letištní budovou stojí řada taxíků. První v pořadí, které musím respektovat, je zchátralá stará V olha s obstarožním »mužikem«. Nasedám. »I machorku němáš?« Jsem nekuřák. Mé hrozné tušení se splňuje asi po kilometru jízdy. V olha »klekla«. Nešťastný mávám na projíždějící taxi - zastavuje takřka nová Volha s mladým, sympatickým řidičem. »Uspějem, uspějem,« chlácholí mě. To už má V olha na tachometru přes stovku, řidič nohu na plynu u podlahy a klakson ječí. Chodci na chodnících uskakují, keře parků šlehají o karoserii, sem tam se před námi a kolem nás mihne auto, mnohé brzdy kvílí, červenou na semaforech už nevnímám. Na mé zoufalé prosby slyším jedinou odpověď: »Uspějem!« Proboha, to bude má poslední hodinka, přece jsem přijel studovat léčení dopravních úrazů a ne při tom na silnici zahynout! Po 20 minutách smrtelně úzkostné jízdy zastavujeme před letištní budovou Žuljany v době startu letadla. Beru kufry, řidič něco křičí na dispečerku u okénka. Po mně chce pět rublů - s vděkem mu přidávám. Již rolující Antonov zastavuje, »ženština« mě táhne za podpaží k vyklopeným schůdkům a postrčí mě i s kufrem dovnitř. Padám - už v kabině a se »spasibo« mávám. Přežil jsem, ale proč místní řidiči a V olhy nejezdí F1?
22. dubna 2000
