Indové věří na karmu, tvrdí záchranáři

Jen pět dní mohli čtyři čeští kynologové pomáhat lidem v západní Indii. Včera se vrátili. Z Gudžarátu, kde zemětřesení pohřbilo na třicet tisíc lidí. Ještě dlouho budou vidět před očima ohně hranic, na nichž Indové spalovali ve dne v noci těla zemřelých. Beznaděj záchranářů z celého světa, mrtvoly pod sutinami, další drobné otřesy každý den. Na druhé straně až fatální odevzdanost místních lidí - i taková je Indie. "Bohužel, naši psi už jen označovali místa s mrtvými lidmi. Ale i na to jsou vycvičeni. Je to důležité," popisuje práci v extrémních přírodních podmínkách kynolog Jaroslav Sedlák.

Do Indie se přitom dostali pět dní po katastrofě čtyři Češi díky nabídce mezinárodního svazu kynologů se sídlem ve Vídni. Spolu s nimi do Dillí odlétlo ještě pět rakouských hasičů a jeden lékař. "Jednotka našich kynologů postupovala samostatně, za námi už vyprošťovali zemřelé hasiči. V pětatřicetistupňovém vedru. Od půlnoci do sedmi ráno jsme spali ve stanu, pak odjížděli do různých oblastí na nákladním autě."

Všude viděli záchranáři jeden a týž pohled: mrtvé území, města srovnaná se zemí. "O stavbách se tam ani nedá mluvit. Je to kámen lepený hlínou, prostě venkovské chýše. Město s patnácti tisíci obyvateli je pro Indy ještě vesnice. Všechno to spadlo najednou," říká Sedlák. Mezi tím se motají prasata, posvátné krávy a buvoli, opice. Smečky polodivokých psů si tvrdě hájí teritoria.

Sedmapadesátiletý kynolog, vedoucí republikové brigády, může přitom srovnávat za poslední dva roky hned tři výjezdy do míst s ničivým zemětřesením. V srpnu 1999 se dostal s boxerem Duxy do tureckého Gölcüku a krátce poté na Tchaj-wan. "Indové berou katastrofu jinak než jiné národy," tvrdí. "Věří karmě. Jsou přesvědčeni, že se znovu narodí. Proto smrt nevnímají tak vážně.

Turci podlehli okamžitě hysterii. Potřebovali dostat své mrtvé do osmačtyřiceti hodin do země, jak jim velí islám. Tchajwanci nám tleskali a klaněli se, Indové byli jenom smutní. Vodili nás na místa a prosili - tady nám najdi mámu nebo děti. Děkovali nám, ale zdaleka tam nebyly srdcervoucí scény jako v Turecku," líčí Sedlák. Silné zážitky si přivezla i jeho manželka Jitka a syn Daniel, kteří tvořili český tým společně se šestačtyřicetiletým Zdeňkem Čmejrkem z Hluboké.

"Do Indie jsem už jela s představou, co mě čeká. Proto to nebyl pro mě tak velký šok." Podobně jako do Turecka se čeští záchranáři dostali na místo po zemětřesení až po pěti dnech, v době, kdy už například švýcarský tým Indii opustil. Jejich brigády přitom spadají částečně pod ministerstvo vnitra a počítá s nimi integrovaný systém v rámci OSN. Jediná česká státní pomoc při nasazení v Indii měla podobu cesty na vídeňské letiště a zpět v režii hasičského záchranného sboru z Českých Budějovic a expresního vyřízení víz.

"Nemám nikomu za zlé, že jsme do Indie neodlétli za Česko, ale jako jednotka mezinárodního svazu záchranářů," říká Sedlák. Zálibě, spíše však poslání, však kynologové věnují všechen volný čas. "Přežíváme díky sponzorům. Většinu nákladů hradíme sami. Musíme trénovat, jezdit na soustředění, platit hektolitry benzinu. Odměnou je pocit, že jsme potřební," přiznala Jitka Sedláková.