Jsou to ale právě velká města, kde se vyskytuje největší množství komárů přenášejících onemocnění, na které neexistují léky a které může v těžkých případech končit smrtí: horečku dengue.
Nebyla to zdaleka naše první cesta do Asie, a tak jsme nenechali nic náhodě, co se péče o zdraví týče. Nebylo nám to ale nic platné.
Je to místní viróza, tvrdili nám
Jedno ráno jsem se probudila s krutou bolestí hlavy, během dne stoupala teplota, večer už dokonce 39,2. Druhý den bolest ani teplota neustaly, a tak jsme na nic nečekali a odpoledne jeli rovnou do nemocnice na krevní testy dvou nejnebezpečnějších nemocí, malárie a horečky dengue. Výsledek byl negativní. Uklidnilo nás sdělení, že městem zrovna prochází jakási viróza a že do dvou dnů bude vše v pořádku. Koupili jsme doporučené vitaminy na posílení imunity a jeli zpět do hotelu. Bylo mi šíleně, hlava třeštila, během cesty do hotelu jsem se sotva udržela na motorce.
Další den, což byl třetí den nemoci, bylo po všem, bez teplot, bez bolesti hlavy. Stejné příznaky, nepopsatelná bolest hlavy a rostoucí teplota až ke 40 stupňům ovšem propukly u Honzy. V domnění, že se jedná o stejný virus, který už se nám jednou podařilo zažehnat, jsme jen chladili, dělali zábaly a podávali léky na snížení bolesti, které ovšem vůbec nezabíraly. Další den bylo Honzovi líp, naopak já jsem zase byla slabá a teplota opět rostla. Stále jsme měli na papíře, že dvě nejnebezpečnější nemoci by to být neměly, a tak jsme to svedli na mou přetaženost z celodenního a celonočního ochlazování a dělání zábalů pro Honzu.
Honza obešel několik lékáren a popsal příznaky naší nemoci, znovu mu bylo s jistotou řečeno, že městem se šíří virus, který není nijak nebezpečný a máme brát paralen a brufen na snížení bolesti.
Další den už ale bylo zase zle nám oběma, šli jsme se tedy zkusit najíst, už několik dní jsme totiž nejedli, vůbec jsme neměli chuť k jídlu. Jenže z toho výletu asi 300 metrů od hotelu jsme oba padli na postel úplně vyčerpaní a bolaví.
Původní diagnóza byla mylná, máme dengue
Další den (šestý den nemoci u mě, čtvrtý u Honzy) jsme už jeli, opět oba s teplotami a šílenou únavou na kliniku a doktorka nám téměř ihned potvrdila naši nejobávanější představu. Všechny příznaky prý svědčí o horečce dengue a ta zpráva s negativními výsledky krve byla prý negativní jen proto, že v krvi se to v tak raném stadiu ještě neprojevilo.
Dávno jsme prý měli být hospitalizováni. Na tuto nemoc sice neexistuje lék, ale nejhorším následkům se předejde pravidelným dodáváním potřebných látek infuzemi. Zároveň je nutné hodně pít, mít klid a bolest lze tlumit jen paracetamolem, v žádném případě brufenem, který podporuje možný vznik vnitřního krvácení. S hrůzou, že brufen jsme do sebe doteď ládovali čtyřikrát denně, jedeme sbalit věci na hotel a tentokrát už taxíkem míříme do doporučené nemocnice.
Co si sám nezařídíš...
Až teď zpětně nás udivuje, kde se v nás brala ta síla vždy vše zařídit, sami se dopravovat na motorce, jindy člověk sotva vyleze z postele jen s chřipkou. Ale když nic jiného nezbývá, zdá se, že jde všechno a člověk sílu fungovat najde. Ono to tu totiž stejně nechodí tak, že jakmile doktor zjistí, že jste v ohrožení života, ihned vás nechá dopravit sanitkou do nemocnice, kde se o vás postarají. Tady je vše o penězích a o schopnosti zařídit si vše sám.
Na to, co se odehrávalo v nemocnici, nemáme vůbec hezké vzpomínky. Ještě víc nám to zkazilo už tak trochu špatné mínění o celé téhle zemi a o (ne)schopnosti jejích obyvatel.
Peníze až na prvním místě
Horečka dengue
Zdroj: Wikipedie |
Na recepci nejdřív asi hodinu čekáme na vyšetření a krevní testy, které horečku dengue skutečně potvrzují. Za testy a konzultaci v angličtině jsme zaplatili v přepočtu asi 3 000 korun a už s vědomím, že máme obávanou nemoc, čekáme na recepci plné chrchlajících lidí na vyřízení formalit nutných k hospitalizaci. Třeseme se zimou, Honza trpí vysokou horečkou, a čekání je nekonečné.
V mezičase nás neustále obskakuje nějaký zřízenec, který se tváří, že mu nemocnice patří a sděluje nám s úsměvem částky za pokoj, v přepočtu 3 200 Kč na osobu a noc. Kontaktujeme pojišťovnu, u které jsme se pojistili na cesty a líčíme naší situaci. Dozvíme se, že máme veškerou dokumentaci dát zaslat na pobočku a nechat se ubytovat na standardním pokoji – pojišťovna v žádném případě neproplatí částku 3 200 korun na noc a nadstandardní pokoj.
Prosíme tedy zřízence, jestli by nás umístili do standardního pokoje, ale ten samozřejmě s vidinou zisku ze dvou bělochů tvrdí, že má všechny ostatní pokoje kromě toho nejdražšího obsazené. Telefonicky si necháme zavolat doktora, který nás ošetřoval a uměl lépe anglicky, a vysvětlíme mu, že na nabízený pokoj nemáme peníze a že pojišťovna nám ho neproplatí. Řekl, že vše zařídí, ale sotva položil telefon, zřízenec zase mele svou: buď zaplatíte hned a v hotovosti, nebo nic. Po asi dvou hodinách dohadů jsme docílili alespoň toho, aby nám přímo na té recepci konečně napíchli infuzi, kterou jsme si sami koupili v lékárně.
Pak se "náhodně" uvolňuje pokoj, který je o trochu levnější. Jedná se spíše o studenou chodbu hned za recepcí s plentami mezi postelemi, ale je tu prázdno a čisto, a tak to bereme. Se zavedenou infuzí v ruce jsem šla do města vybrat peníze. Nikoho absolutně nezajímá, že opouštím nemocnici a s infuzí chodím po městě. Bankomaty ale naštěstí nebyly daleko. Platíme a po neuvěřitelných šesti hodinách uleháme s vidinou odpočinku na nemocniční lůžka.
Po chvíli začaly sestry do naší původně privátní místnosti svážet další pacienty, což jsme nečekali. Za chvíli nás tam leželo pět. Kašlající, očividně hodně nemocní, dávící se a zvracející lidé... poprosili jsme o roušku na obličej a dalších několik dní jsme ji nesundali. Ptali jsme se, jestli ti lidé mají nějakou infekci a zdůrazňovali jsme, že kvůli naší nemoci máme hodně sníženou imunitu a neměli bychom přijít s infekcí do styku. Sestry jen s úsměvem odpověděly ano, samozřejmě infekci mají, ale jste v nemocnici, a tak s tím musíte počítat.
Náš první "jednolůžkový" pokoj
Buďte veselí, jezte a pijte! Ale proboha co?
Také nám přišly říct, že máme hodně pít, dobře jíst a být veselí. Skoro v pláči, už unaveni z těch debat s nimi, jsme je tedy poprosili o vodu. A opět jen úsměv na tváři a odpověď, že nemocnice bohužel pacientům neposkytuje nápoje, ale jen stravu a dostali jsme nějakou v plastu balenou kaši. Následovala asi půlhodinová nesmyslná debata o tom, jak tedy máme dobře pít, když nemáme co.
Nakonec jsme dali nějakému nemocničnímu zřízenci peníze na vodu a doufali, že se z města vrátí. Tak tady jsme přečkali noc.
Ráno jsem měla nateklé ruce, brněly a strašně svědily. Ptali jsme se, co to znamená, nikdo nevěděl. Jen opakovali, že jakmile se nám objeví krvavé skvrny na břiše, jedná se o vnitřní krvácení a že v takovém případě by nám museli dát krevní transfuzi. Po třech hodinách slibů, že přijde nějaký doktor, jsme se vybelhali z postelí, chodili po nemocnici, tlačili před sebou stojany na infuzi a sami hledali doktora. Nakonec se nám to podařilo, ale ta lékařka tvrdila, že netuší, co to je a že to máme ukázat jinému doktorovi, který někdy odpoledne dorazí do práce.
Nekonečná bezmoc
Zkusili jsem zavolat do jiné nemocnice, abychom zjistili, jestli by nás převezli. Poté, co jsme se dozvěděli částku asi 6 000 korun za noc, jsme si to ještě rozmysleli. Také jsme zavolali konzula českého velvyslanectví. Přijel starší pán, mluvil jen anglicky a strašně rychle, očividně se na pokoji nechtěl dlouho zdržovat. Vysvětlili jsme mu naši situaci a poprosili ho, jestli by mohl zařídit pokoj, kde bychom nebyli s lidmi s infekcí. Odešel, slyšeli jsme ho na chodbě na někoho křičet, ale pak už se neobjevil. Prostě úplně zmizel, aniž by nám něco řekl.
Když jsme tam tak leželi a čekali, co s námi bude, oteklé ruce, nikdo neví, co to znamená, zeptala jsem se sestry, jestli můžeme i umřít. Jen mě tak pohladila, pokývla a řekla, že na to nemám myslet...
Taky si vybavujeme situaci, kdy jsme poprosili jednu ze sester, aby do lékařské zprávy pro naši pojišťovnu napsala, že jsme v pokoji s dalšími lidmi, aby nám alespoň tenhle pokoj pojišťovna proplatila. Ona s úsměvem řekla, že jsme na "single room", jednolůžkovém pokoji, a že to tam napsat nemůže. S údivem namítáme, jak může být na jednolůžkovém pokoji pět lidí a jestli by byla tak hodná a přece jen tam zmínila, že jsme na standardním vícelůžkovém pokoji. Bohužel. Jsme prý na jednolůžkovém pokoji a nic s tím nenaděláme... Zoufalství. Pořídili jsme alespoň pár fotek, abychom to mohli později dokázat.
Chvíli poté nás začal obcházet houf dalších sester (ovšem žádný doktor, aby konečně vysvětlil ty stále se zvětšující ruce a posléze skvrny na zádech) a upozorňovaly nás na to, že musíme zaplatit na pět dní dopředu, abychom mohli v hospitalizaci pokračovat. A navíc prý musíme dosavadní pokoj ještě dnes opustit. Stále v horečkách, unavení a už strašně vysílení z neustálého dohadování jsme jim vysvětlili, že bankomat má nastavený limit pro výběr a tak vysokou částku (asi 30 tisíc korun) nám za den ani nedá, a že tedy zaplatíme den po dni. Kdepak! To nejde. Dojdou se poradit. Vrátily se za hodinu, že to opravdu nejde. Zaplatit hned teď!
Prostě nemáme, a tak opět voláme konzula, už vážně nevíme, co dělat. Konzul přijel za několik hodin. Přišel nám k postelím jen říct, že za nás právě zaplatil zálohu, zase se šel údajně nějakého doktora na něco zeptat a už jsme ho neviděli. Zvláštní...
Odpočinek bez odpočinku na našem druhém pokoji, kam nás po pár dnech převezli.
Nenechat se rozdělit
Začal přesun z našeho pokoje. Na lůžkách nás převezli přes obrovský areál chodbami, snad kilometr od recepce. Skrz chodby plné polehávajících, na nás zírajících lidí nás dovezli na oddělení, kde prý budeme rozděleni, protože dvě místa na jednom pokoji nemají. Rozdělit se nedáme, je nám jasné, že v téhle nemocnici už bychom se nenašli a nějaká společná komunikace by byla nemožná. Navíc , pokoje jsou strašné: umírající babičky, špína, hned za pokojem houfy polehávajících příbuzných nebo pacientů? Kdo ví...
Po dalších nekonečných dohadech jsme docílili, ani nevíme jak, odvozu na další pokoj, zase asi 15 minut daleko. Během cesty musíme navzájem hlídat, jestli nás opravdu vezou oba stejným směrem. Po příjezdu do místnosti to vypadá, že pokoj je jen pro nás. Po zemi přeběhl šváb, ve vzduchu komáři. Na naši prosbu nám přinášejí sprej proti hmyzu, snad první vyslyšená prosba. Je tu klimatizace, která moc nefunguje, ale chladněji než na chodbách tu bylo. Máme i vlastní toaletu, sice špinavou, ale štěstí, že je jen pro nás.
Naše soukromá toaleta
Najednou byl klid. Byli jsme sami na pokoji a konečně jsme trochu odpočívali. Máme šanci si přečíst ve foťáku uložené informace o naší nemoci – to když jsem se ještě na začátku pobytu probojovala na recepci a na internetu vyfotila vše, co jsem o horečce dengue našla. Informace nic moc, největší nebezpečí odplyne až dva dny po odeznění vysokých teplot a kdykoli může vzniknout vnitřní krvácení, o kterém jsme si jisti, že by pro nás bylo v této nemocnici fatální.
Naprogramovat se na přežití
Do dalšího dne jsme tu přečkali o průměrné indonéské stravě v plastových kelímcích, námi zakoupené vodě, pro kterou jsme opět poslali jednu ze sester a přísně střežených odběrech krve – kontrolovali jsme, jestli používají nové jehly. Odběry krve byly dvakrát denně a v podstatě to začaly být jediné návštěvy sester na našem pokoji. Navíc probíhaly tak, že sestry se většinou doslova těšily na setkání s bělochy a řádně si ho užívaly – po celou dobu se hihotaly, dokonce se při napichování a odběru krve kymácely s jehlou v žíle, jaká to byla sranda. Přes sliby, že do hodiny nám přinesou výsledky krve, jsme se je mnohdy nedozvěděli dříve než druhý den. Hladina bílých krvinek nám stále klesala, ale jak jsme se posléze dozvěděli od jednoho z lékařů, který se v našem pokoji jednoho dne zázrakem ocitl, uměl anglicky, usmíval se a snad jako první nás trochu uklidnil, klesání hladiny bílých krvinek je obvyklé ještě několik dní po léčbě, po určité době by to mělo pomalu stoupat.
Také konečně vysvětlil ty nateklé a svědivé ruce, které se sice po dvou dnech vrátily k normálu, ale až teď jsme se dozvěděli, že to je standardní průběh.
I přesto, že nám doktor napsal své jméno a pracovní telefonní číslo, už se nám ho nikdy nepodařilo kvůli neochotě, neschopnosti či bůhví čemu ze strany sester sehnat. A tak to bylo se vším.
Teplotu si měříme sami vlastním teploměrem. A jak posléze zjišťujeme z lékařských zpráv zasílaných pojišťovně, zdokumentované výsledky nikdy neodpovídaly skutečnosti. Například teplota 38,6 byla zaznamenána jako 36,0.
Jsi v nemocnici, vyleč se sám
Teplotu jsme si měřili sami vlastním teploměrem, který jsme si naštěstí vzali s sebou. Z pojišťovny nám neustále chodily zprávy, že jim máme nafaxovat to a to, zařídit komunikaci s nemocnicí. Pro nás bylo ale spojení s doktory nebo kýmkoli, kdo by nám rozuměl, nemožné. Když jednomu z nás došla infuze, často jsme museli sebrat všechny síly a s rouškou na obličeji projít nepopsatelným prostředím kolem okolních, pacienty přeplněných obrovských hal do sesterny, kde jsme se vždy zároveň pokusili vyřídit alespoň jeden z našich dalších problémů: chceme vidět doktora, chceme vidět výsledky krve, potřebujeme, aby někdo kontaktoval pojišťovnu a konečně jim zaslal lékařské zprávy. Všechno bylo ale vždy absolutně marné. Jednou se z takové debaty Honza vrátil celý od krve, když mu v zápalu boje v další z nesmyslných debat vypadla infuze z ruky... Další napichování, další kontrola jehel...
Jeden večer jsem zase vyrazila do boje já, bylo mi už trochu líp než Honzovi, který byl s nemocí o dva dny pozadu. Přesto jsem byla slabá a točila se mi dost hlava. Když jsem dorazila do sesterny, už s pláčem vysvětluju, že chceme vidět nějakého doktora a že chceme mluvit s naší pojišťovnou. Impulzem k další zoufalé vzpouře nebyl jen fakt, že jsme byli absolutně bez informací a bez péče lékařů, ale i to, že jedna z uklízeček, která nám ten den na pokoj přinesla lavor s teplou vodou na omytí se divila, co děláme v křídle nemocnice pro místní a proč nejsme v turistické části nemocnice. Podlamovaly se mi nohy a jedna ze sester mě posadila na kolečkové křeslo a najednou se věci daly do pohybu. Ta sestra uměla anglicky o něco líp než ostatní a byla snad první, kdo nám pomohl. Nechala mě ze sesterny zavolat do pojišťovny, kde vysvětluji situaci: strašný pokoj, žádná péče, špína, proč? Zaplatili jsme si pojištění, tak s tím něco dělejte. Doktoři za námi nechodí, sestry nám nerozumí, prosíme pomozte.
Z pekla do ráje
Asi ve 22 hodin nám někdo přišel oznámit, že se asi za hodinu budeme stěhovat do jiného pokoje. Ve 23 hodin stále ještě v rouškách na obličejích nás převážejí přes totálně špinavé chodby plné povalujících se příbuzných, kteří přijeli za pacienty a nemají kde spát. Výtah do patra, vůně, vymydlené dlaždičky, krásná křesla po chodbách, úplně jak v jiném světě. Obrovské dřevěné masivní dveře, čistě vybíleno, polohovací lůžka, TV, rychlovarná konvice, vlastní luxusní toaleta se sprchovým koutem, příjemná sestra mluvící plynnou angličtinou, čisto, krásno, voňavo... Dostáváme pruhovaná pyžama (doteď jsme leželi ve vlastním oblečení), sestry nás chumlají do voňavých peřin, odběr krve na dobrou noc a už bylo líp.
Nový pokoj
Ráno se nám přišel představit celý personál pro dnešní den – sestry, nosiči jídel, nosiči nápojů a uklízečky. Všichni plynná angličtina, úsměvy, následuje snídaně evropského typu na podnosech, keramických talířích a s příborem. Mléko, jogurt, džus, vajíčková omeleta, marmeláda, máslo, chleba. Je nám líp. A hlavně: přišel doktor a uklidňuje nás, že náš stav už není kritický. Hladina bílých krvinek se u mě už zvyšuje, u Honzy stále ještě klesá, ale prý je to jen otázka času.
Odpočíváme a prohlížíme si náš nový 2 + 1 (měli jsme za rohem ještě obývací pokoj, kam jsme ale nechodili). Každé ráno nám personál přinesl denní tisk, po snídani jsme pravidelně dostávali čerstvě vymačkané džusy, k obědu bylo vždy evropské menu. Prostě z pekla rovnou do ráje.
Až do teď jsme počítali s tím, že budeme muset naši následnou cestu na Nový Zéland zrušit. Za pár dní jsme totiž měli letět a podle prognóz jsme měli být slabí a unavení ještě pět týdnů a jakýkoli kontakt s nějakou virózou, natož opětovný styk s nakaženým komárem by pro nás byl fatální. V těchto podmínkách se nám ale rychle dělalo líp, a tak jsme se den před plánovaným odletem rozhodli, že na Zéland přece jenom poletíme.
Při propouštění z nemocnice nastal problém, který jsme čekali. Měli nám totiž všechny zaplacené peníze vrátit, neboť naše pojišťovna poslala dopis, kde garantuje proplacení všech nákladů spojených s naší péčí. Po třech hodinách dohadů a telefonátů pojišťovně a za přítomnosti konzulovy sekretářky se ale vše vyřešilo. Celí malátní, řádně narepelentovaní opouštíme nemocnici a druhý den ráno letíme na Zéland.
Vaše zážitkyPřihodilo se vám na cestách v zahraničí něco podobného jako cestovatelům Aleně a Honzovi? Napište nám na libuse.tomanova@idnes.cz, nejzajímavější příběhy zveřejníme a odměníme honorářem. |
