Indiánka z And

  0:29aktualizováno  0:29
- Na podzim roku 1995 jsme se ocitli v peruánských Andách pod vrcholem Huascarán se záměrem připravit knihu o Indiánech. První den jsme v Huarásu usedli do stařičkého rozhrkaného auta a po kamenité cestě plné výmolů se vydali k domorodcům. Po příkrém stoupání se před námi náhle objevily zaledněné ostré štíty Bílých Kordiller. Mezi nimi a námi se táhly mírné svahy členěné poli, pastvinami, skupinami stromů a zářezy potoků.
Nádherný ranní obraz v čirém vzduchu pod modrou oblohou nás přiměl k zastavení, svůj pohled jsme však směřovali spíše k vesnici Mariána.
Auto zabrzdilo na prostranství, které by se snad mohlo nazývat návsí. Na štěrkovém place stál autobusek, bylo tu malé hřiště,dvě kozy okusovaly křoviska. Domy z nepálených cihel, vepřovic, vypadaly sešle. Opodál se prali kluci. Přetahovali se po hlavě aktovkami a učení přitom určitě trpělo. Nikde žádný dospělý. »Najdeme vůbec někoho?« ptáme se našeho známého z Huarásu. »Nebojte,« odpověděl Agripino a zamířil k jednomu domku na kraji vesnice. Vypadal stejně jako ostatní: úzké dveře, uzounké okénko, nahrubo obílené stěny. Vstoupili jsme. Houf morčat skotačících na hliněné podlaze se vrhnul do tmavého kouta. V místnosti byl jen stůl, police a skříň, popraskané hliněné hrnce,plechovky k ohřátí vody a jednoduchá kamna. Čpěl tu kouř. Zadními vrátky jsme prošli na zahrádku, (tam vyrušili osla a vyhublé tele, slepice na okně kůlny si nás nevšímaly). Malý opelichaný pes nedůvěřivě štěkl a vzápětí se objevila paní domu. Netvářila se překvapeně, naší návštěvou se dokonce zdála potěšena a hned se rozpovídala. Kečuánsky. Agripino tlumočil do španělštiny, teprve pak naše kamarádka do češtiny. (Trochu dlouhá cesta k dorozumění.) Paní bylo 82 nebo 83 let, nevěděla přesně. Bydlí sama. Dopisy od dětí a vnuků jí předčítá soused,ona mu pak diktuje odpovědi. Leckteří její blízcí zahynuli v Huarásu v roce 1941 ve vodách protrženého jezera, další v roce 1970 v témže městě při zemětřesení a také v městečku Y ungay pod lavinou uvolněnou z Huascaránu. Vstává v pět ráno a zabezpečí zvířata, pak ji čeká dřina na poli nebo cesta na trh, večer opět zvířata, mezitím další povinnosti v hospodářství. To vše den za dnem, měsíc za měsícem, rok za rokem. (Stěží si najde čas na mši.) Poznala víc obtíží než radosti, víc dní hladových než sytých. Andy pro ní byly vždy něčím, co přináší slunce, zimu a déšť, co znamená lopotu a může zničit úrodu, co někdy ohrozí i život. A však nestěžovala si a neměnila by s životem ve městě,prý by si nezvykla na stísněné ulice a spoustu lidí. V sobě si nesla to, co tolik lidí v Evropě hledá, často marně, na kursech jógy, při studiu východních učení, při cestování, ve fitcentrech nebo na chalupách. I přes těžkosti dosáhla vyrovnanosti a snad i trochy štěstí, se všemi klady i zápory přijala zdejší existenci a neodevzdala se pasivně osudu. O svém postoji k bytí by nedokázala filozofovat, ale svůj přístup ke světu naplňuje každým okamžikem svého žití. U té stařičké Indiánky (s tváří rozpraskanou sluncem a větrem) jsme se při našem prvním rozhovoru pro knihu Huascarán, život v údolí krásy a hrozby dozvěděli o životě v Andách mnohem víc než později u některých jiných lidí, třeba univerzitně vzdělaných. Co na tom, že za ní nestály žádné školy.

Lubomír Vejražka a Jiří Hladík se dlouhodobě zaměřují na horské výstupy. Z výprav spolupořádají například výstavy pro postižené děti.


Autor:


Nejčtenější

Brány a soutěsky Strážovských vrchů. Neskutečný výlet pro milovníky skal

Panoramatický rozhled ze zříceniny Súľovský hrad

Skalní města bývají vyhledávaným cílem turistů. Súľovské skály vám pak k malebnosti přidají bonus v podobě...

Silný žaludek a trpělivost s sebou. Na co se připravit při cestě do Indie

Hmyzí trus a znečištěný vzduch zabarvily původně bílou hrobku Tádž Mahal v...

Do druhé nejlidnatější země světa míří na přelomu roku tisíce cestovatelů. Indie je pestrobarevná a hlavně...



Tísnivé pátrání po starém Bejrútu. Jak jsem si užil lekci pomíjivosti

Centrální čtvrt v Bejrútu byla tak zničená, že se zatím neví, co s ní.

Bejrútu a Libanonu se dříve říkalo Švýcarsko Blízkého východu, dnes však je bohužel pravdou opak. „Bejrút už není tím,...

Byl jsem ve všech zemích světa dvakrát, tvrdí cestovatelský rekordman

Babis Bizas na návštěvě Crozetových ostrovů v roce 2013

Řecký cestovatel Babis Bizas se na svou první cestu vydal v roce 1976 ve věku 22 let. Od té doby se v podstatě...

Trendy nejlepších restaurací světa. Co objevili čeští kuchaři na cestách?

Kachní prsa s kachními játry foie gras v La Verandě – inspirace ze Singapuru

Návštěva nejlepších restaurací světa je zážitek, na který se nezapomíná. Co všechno v nich hosty čeká, prozradí...

Další z rubriky

Byl jsem ve všech zemích světa dvakrát, tvrdí cestovatelský rekordman

Babis Bizas na návštěvě Crozetových ostrovů v roce 2013

Řecký cestovatel Babis Bizas se na svou první cestu vydal v roce 1976 ve věku 22 let. Od té doby se v podstatě...

Kolo, surf i naháči. Podzimní dobrodružství v portugalském Algarve

Surf: vypadá to tak lehce, ve skutečnosti je to ukrutná dřina.

Na jihu Portugalska opadla spalující vedra a nastává ideální čas pro aktivní dovolenou. Do plážové provincie Algarve,...

Trendy nejlepších restaurací světa. Co objevili čeští kuchaři na cestách?

Kachní prsa s kachními játry foie gras v La Verandě – inspirace ze Singapuru

Návštěva nejlepších restaurací světa je zážitek, na který se nezapomíná. Co všechno v nich hosty čeká, prozradí...



Najdete na iDNES.cz