Nádherný ranní obraz v čirém vzduchu pod modrou oblohou nás přiměl k zastavení, svůj pohled jsme však směřovali spíše k vesnici Mariána.
Auto zabrzdilo na prostranství, které by se snad mohlo nazývat návsí. Na štěrkovém place stál autobusek, bylo tu malé hřiště,dvě kozy okusovaly křoviska. Domy z nepálených cihel, vepřovic, vypadaly sešle. Opodál se prali kluci. Přetahovali se po hlavě aktovkami a učení přitom určitě trpělo. Nikde žádný dospělý. »Najdeme vůbec někoho?« ptáme se našeho známého z Huarásu. »Nebojte,« odpověděl Agripino a zamířil k jednomu domku na kraji vesnice. Vypadal stejně jako ostatní: úzké dveře, uzounké okénko, nahrubo obílené stěny. Vstoupili jsme. Houf morčat skotačících na hliněné podlaze se vrhnul do tmavého kouta. V místnosti byl jen stůl, police a skříň, popraskané hliněné hrnce,plechovky k ohřátí vody a jednoduchá kamna. Čpěl tu kouř. Zadními vrátky jsme prošli na zahrádku, (tam vyrušili osla a vyhublé tele, slepice na okně kůlny si nás nevšímaly). Malý opelichaný pes nedůvěřivě štěkl a vzápětí se objevila paní domu. Netvářila se překvapeně, naší návštěvou se dokonce zdála potěšena a hned se rozpovídala. Kečuánsky. Agripino tlumočil do španělštiny, teprve pak naše kamarádka do češtiny. (Trochu dlouhá cesta k dorozumění.) Paní bylo 82 nebo 83 let, nevěděla přesně. Bydlí sama. Dopisy od dětí a vnuků jí předčítá soused,ona mu pak diktuje odpovědi. Leckteří její blízcí zahynuli v Huarásu v roce 1941 ve vodách protrženého jezera, další v roce 1970 v témže městě při zemětřesení a také v městečku Y ungay pod lavinou uvolněnou z Huascaránu. Vstává v pět ráno a zabezpečí zvířata, pak ji čeká dřina na poli nebo cesta na trh, večer opět zvířata, mezitím další povinnosti v hospodářství. To vše den za dnem, měsíc za měsícem, rok za rokem. (Stěží si najde čas na mši.) Poznala víc obtíží než radosti, víc dní hladových než sytých. Andy pro ní byly vždy něčím, co přináší slunce, zimu a déšť, co znamená lopotu a může zničit úrodu, co někdy ohrozí i život. A však nestěžovala si a neměnila by s životem ve městě,prý by si nezvykla na stísněné ulice a spoustu lidí. V sobě si nesla to, co tolik lidí v Evropě hledá, často marně, na kursech jógy, při studiu východních učení, při cestování, ve fitcentrech nebo na chalupách. I přes těžkosti dosáhla vyrovnanosti a snad i trochy štěstí, se všemi klady i zápory přijala zdejší existenci a neodevzdala se pasivně osudu. O svém postoji k bytí by nedokázala filozofovat, ale svůj přístup ke světu naplňuje každým okamžikem svého žití. U té stařičké Indiánky (s tváří rozpraskanou sluncem a větrem) jsme se při našem prvním rozhovoru pro knihu Huascarán, život v údolí krásy a hrozby dozvěděli o životě v Andách mnohem víc než později u některých jiných lidí, třeba univerzitně vzdělaných. Co na tom, že za ní nestály žádné školy.
Lubomír Vejražka a Jiří Hladík se dlouhodobě zaměřují na horské výstupy. Z výprav spolupořádají například výstavy pro postižené děti.
Auto zabrzdilo na prostranství, které by se snad mohlo nazývat návsí. Na štěrkovém place stál autobusek, bylo tu malé hřiště,dvě kozy okusovaly křoviska. Domy z nepálených cihel, vepřovic, vypadaly sešle. Opodál se prali kluci. Přetahovali se po hlavě aktovkami a učení přitom určitě trpělo. Nikde žádný dospělý. »Najdeme vůbec někoho?« ptáme se našeho známého z Huarásu. »Nebojte,« odpověděl Agripino a zamířil k jednomu domku na kraji vesnice. Vypadal stejně jako ostatní: úzké dveře, uzounké okénko, nahrubo obílené stěny. Vstoupili jsme. Houf morčat skotačících na hliněné podlaze se vrhnul do tmavého kouta. V místnosti byl jen stůl, police a skříň, popraskané hliněné hrnce,plechovky k ohřátí vody a jednoduchá kamna. Čpěl tu kouř. Zadními vrátky jsme prošli na zahrádku, (tam vyrušili osla a vyhublé tele, slepice na okně kůlny si nás nevšímaly). Malý opelichaný pes nedůvěřivě štěkl a vzápětí se objevila paní domu. Netvářila se překvapeně, naší návštěvou se dokonce zdála potěšena a hned se rozpovídala. Kečuánsky. Agripino tlumočil do španělštiny, teprve pak naše kamarádka do češtiny. (Trochu dlouhá cesta k dorozumění.) Paní bylo 82 nebo 83 let, nevěděla přesně. Bydlí sama. Dopisy od dětí a vnuků jí předčítá soused,ona mu pak diktuje odpovědi. Leckteří její blízcí zahynuli v Huarásu v roce 1941 ve vodách protrženého jezera, další v roce 1970 v témže městě při zemětřesení a také v městečku Y ungay pod lavinou uvolněnou z Huascaránu. Vstává v pět ráno a zabezpečí zvířata, pak ji čeká dřina na poli nebo cesta na trh, večer opět zvířata, mezitím další povinnosti v hospodářství. To vše den za dnem, měsíc za měsícem, rok za rokem. (Stěží si najde čas na mši.) Poznala víc obtíží než radosti, víc dní hladových než sytých. Andy pro ní byly vždy něčím, co přináší slunce, zimu a déšť, co znamená lopotu a může zničit úrodu, co někdy ohrozí i život. A však nestěžovala si a neměnila by s životem ve městě,prý by si nezvykla na stísněné ulice a spoustu lidí. V sobě si nesla to, co tolik lidí v Evropě hledá, často marně, na kursech jógy, při studiu východních učení, při cestování, ve fitcentrech nebo na chalupách. I přes těžkosti dosáhla vyrovnanosti a snad i trochy štěstí, se všemi klady i zápory přijala zdejší existenci a neodevzdala se pasivně osudu. O svém postoji k bytí by nedokázala filozofovat, ale svůj přístup ke světu naplňuje každým okamžikem svého žití. U té stařičké Indiánky (s tváří rozpraskanou sluncem a větrem) jsme se při našem prvním rozhovoru pro knihu Huascarán, život v údolí krásy a hrozby dozvěděli o životě v Andách mnohem víc než později u některých jiných lidí, třeba univerzitně vzdělaných. Co na tom, že za ní nestály žádné školy.
Lubomír Vejražka a Jiří Hladík se dlouhodobě zaměřují na horské výstupy. Z výprav spolupořádají například výstavy pro postižené děti.
