Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Inckou stezkou na Machu Picchu

  14:51aktualizováno  14:51
K Machu Picchu, proslulému skalnímu městu Inků, po dlouhá staletí ztracenému a znovuobjevenému až počátkem 20. století, se dnes lze velmi pohodlně dostat vlakem. Mnohem stylovější a romantičtější je však vydat se k této starobylé památce po neméně starobylé incké stezce, jež vede kolem zbytků inckých staveb, přes tři horské průsmyky a v nejvyšším bodě dosahuje výše 4 200 metrů. Incká stezka (Camino de Inca či Inca Trail) začíná na 88. kilometru železniční trati z Cusca do Machu Picchu; celá trasa měří přibližně 50 km a ač je v některých úsecích stoupání dosti náročné (hlavně vzhledem k nadmořské výšce), dá se zvládnout s normálním turistickým vybavením (a fyzičkou).

Jelikož se jedná o jednu z nejpopulárnějších túr v celé jižní Americe, nevyhnutelně tu potkáte více lidí, než by vám možná bylo příjemné, stojí to však zato. Říká se, že i když inckých stezek jsou tisíce (kdysi jimi byla protkána celá země), Incká stezka je jen jedna; především pro svou bohatou a rozmanitou scenérii, zahrnující jak džungli, tak vrcholky hor a stovky úchvatných výhledů.

V předvečer odjezdu z Cusca jsme si v jednom místním obchůdku koupili vstupenky na stezku (platí 4 dny, v ceně $ 17 je i  vstup do Machu Picchu; studentské  za polovic) a v půjčovně sportovních potřeb pronajali stan; sice poněkud opotřebovaný a těžký, ale zato s dvojitou střechou, za $ 3 na den. Nakoupili jsme zásoby na cestu, což prakticky znamenalo hlavně jídlo (s sebou stačí  mít obvyklé turistické a tábornické vybavení včetně vařiče - nejvýhodnější je benzinový, snadno doplníte u čerpacích stanic - a přípravků na ošetření vody, tablet nebo jodu) a s cestovní horečkou šli spát.

 Den první

Vstávali jsme v 5 hodin, zbytek věcí dali jako obvykle do úschovy do recepce hostelu a vydali se na nádraží. Pokladna byla otevřená a bez problémů jsme koupili obyčejné jízdenky s místenkou za necelých $ 5 (zatímco turistické Pullmany a elektrické Autovagony stály desetinásobek!); do vlaku jsme se navíc dostali bez tlačenice, protože vpouštěli jen cestující s jízdenkami. Od nástupištních prodavačů jsme se ještě zásobili čokoládou,  banány a pomeranči a vlak se rozjel.

Pomalu “vycikcakoval” z Cusca (aby vyjel do prudkého svahu, střídavě dopředu a pozpátku stoupá po krátkých, rovných úsecích trati), pak už uháněl pláněmi a po slabých třech hodinách jízdy jsme přijeli k 88. km. Vystoupili jsme a  podél hřmící Urubamby došli k mostu s kontrolním stanovištěm; po pečlivém zkontrolování vstupenek (případně příslušných studentských průkazů)  nás bdělí strážci vpustili na most. Za ním začínala Incká stezka.

Stezka napřed vedla nazpět vedle řeky, kolem trosek Llactopata, pak odbočila vpravo a začala stoupat  podél břehu řeky Cusichaca. Údolí bylo zprvu široké, ale s přibývající výškou se začalo zužovat, až jsme dorazili do vesnice Huayllabamba, ležící ve výšce 3000 metrů. Za vesnicí teprve začalo to pravé stoupání; podél další říčky jsme zhruba po  dvou kilometrech přišli k jejímu soutoku s další bystřinou,  u nějž se rozkládala příjemná malá louka, tábořiště The Forks (asi 3200 m). Zde jsme s úlevou shodili bágly, postavili stan, uvařili si polévku a zalezli do spacáků. Nebylo jednoduché vydržet spát od osmi až do šesti do rána (vzhledem k zeměpisné šírce je v Peru celoročně noc přibližně stejně dlouhá jako den, a přichází velmi rychle), ale nebylo zima a tak noc uběhla příjemně.

 Den druhý - nejtěžší

V osm jsme vyšli a stoupali strmě téměř čtyři hodiny až k prvnímu průsmyku Huarmihuaňusca ve výšce 4200 metrů, nejvyššímu bodu stezky. Pod ním se také poprvé objevily kamenné schody původního inckého (nebo možná ještě staršího) dláždění - měl jsem čas si je pozorně prohlížet, protože nadmořská výška na mně udělala své a po každých několika krokcích jsem chvíli lapal do dechu. Najednou se proti nám  překvapivě vyhrnula skupina Japonců - byli jediní, kdo šel stezkou v opačném směru (prý je to tak snadnější).

Po chvíli oddechu jsme začali klesat, až jsme kolem půl druhé přišli do pěkného údolí s velkým tábořištěm u řeky  Pacamayo - rozhodli jsme se však pokračovat v cestě, která vedla opět vzhůru kolem trosek Runcuracay s neobvykle kruhovitou hlavní stavbou, obklopenou nádvořím a mocnými zdmi; objekt - jako  i většina ostatních - zřejmě kdysi sloužil jako pozorovatelna a zároveň jakýsi zájezdní hostinec. Stezka stoupala  k druhému průsmyku (4000 m) a odtud jsme ve stále hustší mlze klesali k ruinám Sayacmarca.

Došli jsme k nim ještě s trochou slunce, pak ale začalo krápat a mlha se kolem nás neprostupně uzavřela. Z normálně nádherné vyhlídky dolů až do údolí řeky Urubamby nebylo naprosto nic! Sestoupili jsme 50 metrů dolů do tábořiště, které však bylo značně nevábné - a kromě toho plné -, šli jsme tedy dál kolem další zříceniny, pod níž bylo rovné místo, spíš napůl smetiště. Stezku vpředu  z obu stran obklopoval neproniknutelný porost, takže jsme se po chvíli vrátili na naše smetiště (druhý den se ukázalo, že jsme bohužel nešli dost daleko - po čtvrthodině bychom narazili na velké travnaté tábořiště).

Jakmile jsme tam vstoupili, okamžitě se na nás vrhly tisíce  malých bodavých mušek. Už tak jsme toho měli plné kecky, teď ještě tohle. Pitomý stan jak na potvoru pořád nešel postavit, mušky žraly jak zběsilé - hotový očistec na zemi! Pak však stan přece jenom stál a zatímco hrdinný dobrovolník z něj malými skulinami vařil  polévku, zbytek týmu vybíjel hmyz, který pronikl dovnitř. Až na déšť zbytek noci proběhl pokojně.

 Den třetí

Trochu zmáčení (stan přece jen moc netěsnil) jsme posnídali jako obvykle sladkosti a maté de coca (z kokových listů, zahání únavu zejména ve velkých výškách), sbalili a vrhli se vstříc již čekajícím mračnům. Ta během chvíle ještě o poznání zhoustla a stan prostě nebylo možné složit. Úprkem jsme ho tedy vynesli na stezku, tam ho spěšně poskládali a běželi dál, až do zmíněného tábořiště, kde jsme se teprve dali do pořádku. Pak už jsme bez dalších problémů začali stoupat k třetímu, poslednímu průsmyku. Bohužel, kolem opět neprostupná mlha, viditelnost tak dvacet metrů. Po dvou hodinách jsme došli k vrcholu, pod nímž byla další starodávná tvrz - vyhlídkové stanoviště Puyupatamarca.

Odtud je prý nádherná vyhlídka na údolí Urubamby a na vzdálené zasněžené vrcholky hor. Hmm. Po nádherně zachovalém žulovém schodišti, v některých místech až dva metry širokém jsme pak sestupovali dolů do džungle, pak po úbočí hor až k elektrickému vedení, která nás přivedlo ke komplexu návštěvního centra a hotelu, postaveného nedaleko  trosek Huiňay  Huayna. Hlavně ovšem k hospodě! Měli jsme štěstí - už po cestě jemně mžilo a sotva jsme došli, začal vydatný liják. U párků a čaje jsme se zadostiučiněním sledovali přicházející skrz naskrz promáčené  turisty.

 Den čtvrtý - závěrečný

Noc strávená v suchu ve společné místnosti příliš klidná nebyla; křik neukázněných spolunocležníků utichl až po půlnoci, po čtvrté celkem v tichosti vstávali nosiči, v pět potom gringos, už ne tak tiše. Takže jsme se zdvihli spolu s nimi - a v rozespalosti úplne zapomněli navštívit nedaleké zříceniny. No co, viděli jsme jich po cestě už dost. Po necelých dvou hodinách chůze, napřed otevřenou krajinou, pak hustým lesem, jsme nakonec přišli k poslední stavbě, Sluneční bráně neboli  Intipunku,  vstupní bráně do prastarého skalního města. Byli jsme u cíle. Ač viditelnost byla opět nevalná, přece jen se nám nakonec otevřel pohled na horu Huayna Picchu, před níž,  na hřebeni těsně pod námi, se majestátně tyčilo Machu Picchu, ztracené město Inků.

 

Návštěvní centrum Huiňay Huayna. Movitější turisté si najímají nosiče.

Puyupatamarca čili Město v mracích, necelých 4000 m n.m. Vlastní stavbu doplňují terasovitá políčka a pětice rituálních lázní.

Zastávka vlaku na 88. km

V pozadí za svahem leží Machu Picchu.

Kempoviště Forks, 3200 m n.m.

Za mostem začíná Incká stezka

Zbytky tvrze Runkuracay

Autor:


Nejčtenější

Ale je tady krásně. Místo ze slavného filmu dnes nepozná ani Zdeněk Svěrák

"Václave? Proč nejsi moje žena?" ptá se Zdeněk Svěrák Jana Třísky jako rekreant...

Idylická krajina a typická venkovská stavení z filmu Na samotě u lesa zůstávají dodnes symbolem poklidného života,...

Sezona skončila, lidé jsou pryč. Kam na poslední chvíli k moři a do hor

Noli, ležící západně od Janova, patří k nejpěknějším místům Ligurie.

Mnohem méně lidí, mírnější ceny, přitom ještě stabilní počasí. Takové jsou hlavní výhody návštěvy přímořských i...



Pilot boeingu zapomněl vyrovnat tlak v kabině, cestující krváceli z nosu

Ilustrační foto

Nejméně třicet pasažérů muselo vyhledat ošetření poté, co pilot indických aerolinek „zapomněl“ stisknout tlačítko...

Nejmenší skanzen a opuštěné lázně. Moravským krajem, který ani nemá jméno

Skanzen v Horním Smržově

Tento kraj nemá žádný zažitý zeměpisný ani národopisný název, a možná právě proto patří k nejhezčím venkovským oblastem...

Bez stativu nejdu. Největší hříchy fotografa při cestě za skvělými obrázky

Hříchy fotografů 01

Fotíte dobře a rádi? Možná, že čtete i odbornou literaturu, časopisy, diskuse na internetu, nebo se bavíte se stejně...

Další z rubriky

Sixtinská kaple Alp. Malá švýcarská vesnice ukrývá poklad nedozírné hodnoty

Interiér kostela sv. Martina v Zillis

Pouhé tři kilometry od propasti Viamala v údolí Hinterrhein se nachází malá vesnička Zillis, která se nijak neliší od...

Foťte si po svém. Hříchy fotografů, které profesionál nikdy neudělá

Tzv. „high key“ fotografie s převažujícími světlými tóny a malým kontrastem je...

Ve druhém dílu našeho seriálu o prohřešcích proti fotografické etiketě budeme stopovat hříchy fotografů během samotného...

Řecký ráj trpí pod návalem turistů z výletních lodí, Santorini chystá omezení

Kromě výletních plaveb je Santorini přední destinací pro svatby a líbánky.

Obrovské výletní lodě jsou pro někoho požehnáním, někomu přinášejí jen utrpení. K řeckému ostrovu Santorini jich každým...

Najdete na iDNES.cz