Tisíce hodin cestováním strávil, další tisíce by o něm mohl vyprávět. Vzpomínání ho baví podobně jako cesty samotné. A že má Igor Brezovar o čem mluvit. Jezdil kolem rovníku i na Aljašce, navštívil státy ztrápené válkou, vydělával si na ulici v Las Vegas, žebral o benzin v Indii, zažil přepadení somálskými bandity.
Kde ze 128 projetých států byste nejraději zůstal?
Někde v Africe. Miluju ji. Obzvlášť rovníkovou, tu pravou černou Afriku. Třeba Malawi. Je tam dobré podnebí, krásná zvířata, dobrodružství a život, jehož rychlost je o třicet let pozadu, hlavně ve vesnicích. Žil bych u obrovského jezera plného ryb, vlastnil farmu, Afričanům bych dával práci na polích. Žili bychom v komunitě, postavil bych zděnou školu s vodou a elektrikou. Užíval bych si tam se svou ženou, bez hypotéky a všedních starostí.
Proč věříte tomu, že byste se tam měl tak dobře?
Povaha tamních lidí pro mě byla nezapomenutelná. Byl to velký rozdíl proti některým vyspělým státům z Asie, třeba Japonsku nebo Koreji. V nich je civilizace na vrcholu a lidé jsou zahledění jen do své práce, svého života. Jejich posláním je: narodil jsem se, abych pracoval. V Malawi jsem se cítil úplně jinak. Lidé se mnou rychle navázali kontakt, zvali mě na jídlo nebo si jen tak povídali. Když jsem měl s čímkoli problém, rychle mi pomohli. Nabídli se jako průvodci ve městě nebo mě vzali do rodiny. Hodně se smáli. Neříkám, že se nemá pracovat; pracuju velmi rád. Ale proto, abych žil a užíval si.
Které země vám utkvěly v paměti?
Z národů byli nejmilejší a nejpohostinnější Íránci. Hodně milí byli i Súdánci, Kolumbijci či Arméni. Okouzlil mě západ USA, hlavně Utah a tamní přírodní památky a scenérie. Moc se mi líbilo i v Patagonii, Bolívii a Peru. Překrásná koloniální města byla v Nikaragui. A nejvíc mi chutnalo v Turecku, Itálii, Bosně, Koreji a Mexiku. Nejlevněji bylo v Turkmenistánu, tam jsem za jeden dolar dostal padesát litrů benzinu. Naopak nejdráž v Japonsku a v Norsku. A nejnebezpečnější města byla Johannesburg, Caracas nebo Mexico City.
Zbořil jste si některé stereotypy o zemích či národech?
Hodněkrát. Muslimské národy se ukázaly jako nejsrdečnější, nejpohostinnější. Pro cestovatele nejlepší. Nejnepříjemnější pro mě byli Mauritánci. Pořád natahují ruce, za všechno chtějí peníze. Nejbezpečnější byly poválečné státy: Bosna, Rwanda, Irák. Lidé tam jsou hladoví po turistech. Člověk jako já jim přináší naději na mír, na otevření se světu, na lepší časy. Často mě tam prosili: Igore, napište, že už u nás není válka a že všichni turisté tu jsou moc vítaní.
Skutečně považujete ty státy za bezpečné? Vždyť v řadě z nich se stále válčí.
Jistě, musíte si dávat pozor. Ale to musíte všude. Je dobré se nemíchat do politických debat. Jinak ke konfliktům se jako cestovatel ani nedostanete, policie vás do takových oblastí nepustí. A potyčky na ulici? Těm se snažím vyhýbat. Bojím se i na Václavák po 22. hodině.
Kde se ve vás vzala taková vášeň?
Už v sedmi letech. Tehdy jsem poprvé sedl na dětské kolo, na každou stranu uvázal igelitové pytle s jídlem, pitím a oblečením a vyrazil kolem mé rodné vesnice ve Slovinsku. V patnácti jsem poprvé sedl na vlastní motorku, 50 ccm TOMOS, s kterou už jsem vyrážel na vzdálenější místa. Třeba do Dubrovníku, na jih bývalé Jugoslávie. Vášeň se stupňovala.
Igor Brezovar- na motorce projel 128 zemí, své zážitky sestřihal do čtyř filmů. O cestách přednáší, chystá také knihu. - ovládá čtyři jazyky, z dalších umí základy. - narodil se v bývalé Jugoslávii na území dnešního Slovinska, v 16 letech se odstěhoval do Československa. - je ženatý, má dvě děti, pracuje v papírenském průmyslu. |
Jak jste se dostal do Česka?
Mého tátu poslali do Československa ještě za časů Jugoslávie, v roce 1989. Tehdy mi bylo šestnáct. Řekl jsem, že opustím Jugoslávii, když mi koupí motorku s kubaturou aspoň 125 ccm. A to se také stalo.
Jaká byla první velká cesta?
Ve dvaceti do Austrálie. Jel jsem přes Jugoslávii, Turecko, Írán, Pákistán a dojel do Indie, kde mi bohužel došly peníze. Tam jsem pracoval, respektive spíše žebral o benzin. O jídlo a ubytování jsem se starat nemusel, lidé mě vždy zvali k sobě domů. Někdy jsem žil u velice chudých lidí, kteří spali na pokraji velkoměst mezi krysami a kanály, někdy se mě ujal bohatý byznysmen s jaguarem. Do Austrálie jsem sice nedojel, ale cesta mě tak nadchla, že jsem se rozhodl pokračovat v tom, po čem jsem toužil: projet svět. Žít každý den jinde a jinak.
Proč jezdíte zrovna na motorce?
Zbožňuju romantiku. A v hlavě jsem měl obrázek, jak sedím u ohně se špinavou motorkou opřenou o strom, se svou ženou si peču chycenou rybu, to vše se odehrává u řeky. Tak jsem si to vysnil. A tahle scénka se pak opakovala aspoň stokrát. Motorka mi navíc přijde jako super prostředek pro otevírání dveří k lidem. Motorkář naváže snáz kontakt než řidič auta. Motorka je také levnější a lépe se s ní jezdí v terénu. A hlavně ji naložím na skoro každou loďku či kamion, to by se u auta nestalo.
Jak jste si na cesty vydělával?
Těžko. Hodně jsem pracoval, dělal se dřevem, prodával podlahové krytiny. A měl jsem v hlavě, že objet svět je priorita. Nekupoval jsem drahá auta a byty. Když jsem pak o cestách psal, točil filmy a prodával DVD, tak se začali ozývat i sponzoři a pomohli mi. Ale dnes vím, že za určitých okolností se dá svět projet i se skoro prázdnou kapsou.
A jak?
Já si třeba se svou polepenou motorkou v Las Vegas vydělal skoro na celou cestu po Jižní Americe. Moje motorka byla velkou atrakcí na jednom z hlavních bulvárů. Stál jsem tam a vyprávěl lidem anglicky své zážitky. Měl jsem desítky posluchačů, kteří mi dávali peníze. Za čtyři hodiny jsem si vydělal asi 700 dolarů. A pak jsem tam stál dál a dál.
To by vám jinde asi neprošlo.
Někde lépe, někde hůře. V Evropě to bylo nejtěžší. Žijí tady poměrně bohatí lidé. A jak známo, chudý pomůže vždy nejraději. Třeba Súdánci nemají nic, jen ovci a svoji chýši. A stejně mi vždycky nabídli maso, deku a prostor k přespání.
Do Austrálie jste se nakonec dostal, že?
Po návratu z Indie jsem si koupil nový stroj, BMW 1100 GS, na kterém jsem se vydal do Afriky. Tu jsem kvůli válkám projel natřikrát. Z jihu Afriky jsem poslal motorku do Austrálie a na ní se pak přes Asii vrátil do Čech. Další túru jsem zahájil v Praze a přes bývalé státy Sovětského svazu dojel do Japonska. Pak jsem jel na Aljašku a na jih do Argentiny. Dnes má motorka najeto 372 tisíc kilometrů a je ve skvělé kondici. Připravená na ještě jedno kolečko.
Jak probíhá vaše příprava na cesty?
Studuju víza a trasu. A hodně improvizuju. Čím méně plánování, tím lépe se jede. Je pravda, že mám motorku na cesty nabalenou neustále. Největší přípravy vyžaduje Afrika, tam jsem si vezl i stříkačky a jehly pro případ, že bych musel do nemocnice. Nemají tam moc sterilizovanou výbavu.
Co jste na cestách zažil nejdrsnějšího?
Drsné zážitky jsem naštěstí měl jen v podobě katastrofálních silnic, občas špatného počasí, někdy vysokých cen paliva a jídla, ale jinak skoro nebyly. Jen jeden.
Šlo o život?
Před vesnicí Marsabit mě přepadli somálští bandité. Museli jsme jet v konvoji a oni na něj zaútočili. Vzali mi hotovost, motorka je nezajímala. Jeden mladý bandita mě dostal na starost, ale nakonec jsem s ním docela dobře pokecal. Pořád se ptal na motorku, pak mi strčil do ruky kalašnikov a sedl si na ni. A byl nadšený. Tak jsem ho nakonec poprosil, jestli mi zabavené peníze může vrátit. Ale on řekl, že už šéfovi ukázal prst, což znamená: Mám to. Tak jsem namítl, že šéf neví, kolik mi vzal. A tak mi ze sedmdesáti dolarů třicet vrátil. A to byla výhra. Ne kvůli třiceti dolarům, ale protože jsem si řekl: „Ty šmejde, ty ukecáš i banditu!“ Ještě ten večer jsem si za ty peníze koupil whisky.
Vzal jste si z toho nějaké poučení?
Je důležité být otevřený, trpělivý, usměvavý a příjemný. Nebýt hádavý, konfliktní, agresivní. Největšími učiteli pro mě byli nigerijští policajti a celní úředníci po celém světě. Naučili mě pokoře, abych se nevzdával a každou věc hezky vysvětlil. Kolikrát jsem měl chuť poslat některé celníky, policajty, úředníky a další někam, ale všeho jsem dosáhl příjemností, nikdy ne nadřazeností. Jakmile bych zvedl hlas nebo ukázal nervozitu v obličeji, měli by navrch a moje cesta by se mohla zdržet nebo prodražit. Takže i když mi třeba konzul zamítl vízum nebo mi policajt chtěl dát pokutu, vždy jsem začal extrémně vstřícně a pokorně. Většinou to fungovalo. A když ne, tak jsem vytáhl zbraň, kterou vždy nosím s sebou.
Prosím?!
Nebojte. Je z kartonu, veliká 40 x 50 centimetrů a stojí na ní: „Pomozte s malým příspěvkem Igorovi, aby projel celý svět. Chybí mi do cíle málo a každý dolar mi pomůže přiblížit se k cíli.“ Mám to anglicky a španělsky. Většinou to odzbrojí každého, kdo ze mě tlačí nějakou pokutu, jako třeba v Nigérii, kde byla policejní kontrola každých třicet kilometrů. Nikdy jsem pokutu platit nemusel. Třeba v Mexiku byl nekompromisní policajt, který vyžadoval peníze, ale když viděl ceduli, dal mi nějaké drobné a popřál šťastnou cestu. Takových příběhů mám tisíce. Pokud naopak budete namyšlení, arogantní a nadřazení, lehce vás zpracují. Pak někdy ani úplatek nepomůže. Říkám, že milionář svět neobjede, ale srdcař i bez peněz ano. Stejně to zní až podezřele idylicky.
Opravdu nebyly žádné další krize?
Ale ano, často, jen se na ně lehce zapomíná. V některých státech jsem se cítil sám, třeba v Mauritánii nebo mezi domorodci – eskymáky, Aboriginci, indiány. Takoví lidé bývají nepřístupní, neseznamují se. Cítil jsem, že nejsem vítaný a ať co nejrychleji zmizím. V tu chvíli cesta ztrácí smysl. A když třeba ještě týden prší, tak jsem se ptal sám sebe: Proč? Proč nejsem raději doma? A hodně jsem se trápil i na poslední cestě z Aljašky do Argentiny.
Proč?
Už jsem měl doma dvě děti. To jsem asi tisíckrát pod helmou brečel. Vlastně pokaždé, když jsem si na ně vzpomněl. Tehdy jsem se zapřisáhl, že už nikdy neodjedu od rodiny na déle než měsíc. Aspoň do té doby, než budou děti plnoleté.
Měl jste někdy pochybnosti, že zvládnete objet svět?
To snad ani ne. Trápila mě spíš politická situace, války nebo nesmyslné úřednické zákazy. Jako třeba v Číně. Už jsem tam byl asi desetkrát, ale nikdy na motorce. Tam se jde dostat jen tak, když si zaplatíte skupinový zájezd motorkářů, máte průvodce, určené trasy a hotely a jejich řidičský průkaz. A to vše stojí přes deset tisíc dolarů na měsíc. Peníze bych sehnal, ale na předem danou trasu nejsem zvědavý.
Máte ještě nějaký cestovatelský sen?
Jen jeden. Láká mě město Norilsk na severu Sibiře, kde může být v zimě až minus padesát stupňů. Zima mě rajcuje. Chci vidět, jak tam lidé žijí v lednu a v únoru, kdy jsou největší mrazy. Až uzraje čas, na pět dnů tam také vyrazím.
Lákají vás ještě vůbec cesty po Česku?
Jistě. Mám starý obytný mercedes, kam naložím motorku a rodinu a jedeme kempovat podél Vltavy nebo Lipna. Nebo kamkoli do přírody. A když u toho máme ještě oheň, poblíž sedí žena a děti, tak to jsou momenty, pro které se vyplatí žít. A je jedno kde.
