Budík zvoní v sedm ráno, stejně jako doma. Je třeba rychle zlomit brblající druhé já (mám dovolenou!), vyskočit z postele, z věšáku na terase sundat suché plavky, do obou rukou popadnout molitanové karimatky a ručníky - a šup, dokud ještě zbytek rodiny spí, dolů na pláž.
Od apartmánu je to nějakých 400 metrů po skalnatém srázu. Už zdáli rozespalým okem sonduji, zda je pod skálou místo, nebo už je k mé smůle obsadila jiná lehátka. Prázdná, to si jen plážoví povaleči takhle sichrují nejlepší místa a pak se jdou ještě válet do postele. A že jich je.
Hurá, je volno, ale dlouho nebude. Na místo dobíhám v 7.15 spolu s Češkou z nedalekého hotýlku, o zabírané území se tedy diplomaticky podělíme.
Místo v sousední zátoce, které je ještě o něco luxusnější, neboť je pod borovicí, už je rezervované. Dvě prázdná křesílka a osm rozprostřených ručníků. Ty už známe. Početná partička Němců se pravidelně až v pokročilém dopoledni dovalí i s polštářky a sklenkami na šampaňské.
Zabrat si stín je základní metou ranního maratonu, neboť slunce tu zvlášť počátkem tohoto léta pálí tak, že na něm nevydrží ani ti nejodolnější opékači. Přes rozžhavené oblázky bodá slunce do nohou i při každém pokusu doběhnout od lehátka k vodě, což je v konečném součtu účinnější než všechna varování dermatoložky Moniky Arenbergerové přeříkaná najednou.
Budiž stín!! Přijde mi trapné udělat jen tak zábor stinného místa a jít zase zpátky probudit rodinu k snídani na terase, a tak se vrhám do chladné vody. Moře je klidné jako rybník, nikde nikdo, plavu 400 metrů tam a pak 400 zpátky, neboť to je přesně vzdálenost, kdy na mě zpoza skály vykouknou první paprsky, odměna za ranní sebebuzeraci je to sladká. A při návratu na pokoj mám v pažích a nohou dohromady 1,6 kilometru.
Nejhezčí pláž Evropy, nebo utečenecký tábor?
Každodenní anabáze s obsazováním místa, která může leckomu připadat právem směšná, je nutností pro toho, kdo se chce vyhnout mačkanici na hlavní pláži Punta Rata. Je to jedna z nejkrásnějších pláží v Evropě, ale ještě krásnější by byla, kdyby vypadala jako na těch propagačních obrázcích cestovních kanceláří, na nichž se po čistých bílých oblázcích povaluje maximálně deset lidí.
V plné sezoně připomíná Punta Rata spíš utečenecký tábor. Lidé tu zrušili veškeré pomyslné zóny soukromí, takže mezi ručníky se někdy nedá ani projít, povaleči se rozprostřeli na lavičkách, ba i na betonové promenádě a v přilehlém lesíku, mnozí nerušeně chrápou, neboť jen tak se to tu asi dá přežít.
Vyhlášená pláž Punta Rata, jak vypadá ve skutečnosti.
Bezplatný kurz ruštiny
A proboha, proč všichni ostatní musí celé hodiny mluvit a mluvit? Já si chci na dovolené číst, nemyslet na nic a - mlčet a poslouchat nanejvýš šplouchání vln.
Pokud zrovna nechcete absolvovat bezplatný intenzivní kurz ruštiny, neboť právě Rusové tenhle chorvatský ráj nově objevili a jejich hlasitá mateřština tu zastínila češtinu a němčinu, není hlavní pláž nic pro vás.
Ale nic proti ní. Když nával lidských těl navečer pomine, zbudou na pláži zase jen čisté oblázky. Žádný svinčík. Modrá vlajka, která se uděluje mimo jiné za čistotu, Punta Ratě právem náleží. Což si člověk uvědomí například při návštěvě nedaleké Makarské, kdysi poklidné rybářské vesničky, mezi Čechy hodně oblíbené. Hlavní pláž v Makarské, to je dnes jedno velké tržiště a před ním cosi, co je spíše směsí prachu a všude se povalujících odpadků než lákavou pláží. Takže rychle překročit těla popíjejících mladých lidí, vyfotografovat západ slunce - a honem pryč.
Kruci, to je draho!
Brela je klidná a nádherná, byť dětem milujícím tobogány a teenagerům potřebujícím k životu obchody, bary a diskotéky může připadat trochu nudná. Tady vás vytrhne z poklidu leda večerní kolektivní zábava na pódiu před hotelem Soline, kde si zrovna nastoupení účastníci zájezdu na výzvu moderátorky provlékají pod košilemi jeden dlouhý společný provaz s polévkovou lžící na konci. Co bude následovat, se už nedozvím a radši ani nechci. Mně stačí červené víno na terase, kterou nám pronajímá paní bytná, a příležitostná karetní partie s přáteli.
Mimochodem, zdejší litrové stolní víno Vranac či Plavac je lepší než dvakrát dražší "kvalitetna" sedmička. Na barvě oliv nezáleží, ať černé či zelené, jsou úžasné, a ač konzervované a zakoupené v místním supermarketu, se španělskou produkcí prodávanou v běžné prodejní síti v Česku se nedají srovnat.
A přes den mi stačí tlustá kniha a moře, které je průzračné tak, že při sestupu ze srázu můžete detailně studovat anatomii plavajících lidských těl. Kombinaci kniha-moře-zevlování vydržím zvládat mnoho hodin, což člověka spolu s vedrem unaví natolik, že už se mu někdy nechce vyšplhat v poledne zase nahoru a jít si uvařit polívku. Je třeba dokráčet do jedné z restaurací, což dá samozřejmě taky fušku.
A tak kuny lítají, jako by slunce vypálilo díry i v peněžence. Kruci, že je tu ale draho! řeknu si nespočetněkrát. Ale koneckonců, kdo nás nutil jíst v restauracích, po jednom pivu přidávat druhé a při procházce po pobřeží ještě posedět v café baru (kávu tu vaří stejně dobrou a mazlavě hustou jako v Římě). Je to čistě naše volba, neboť v supermarketu se dá nakupovat taky a za celkem normální ceny.
Pro ty, kdo se rozhodnou plážové povalečství kombinovat s povalečstvím po restauracích, přidávám pár varování z ceníku, jedna kuna je dle aktuálního kurzu 3,30 Kč: vynikající čevapi 55 kun, lahodné rižoto s plodovima mora 80 kun, famózní lignje sa žara (grilované sépie s brambůrky a mangoldem - ochutnala jsem sedmkrát) 75 kun, jadranska ryba 1 kg 350 kun (neochutnala jsem ani jednou).
Jídlo je ovšem výtečné a číšníci usměvaví; když omylem udělají kilo dagnjí na buzaru (mušle ve směsi vína, česneku a dalmatských bylinek) za 85 kun na bílém víně místo na objednaném červeném, sami od sebe přinesou ještě jednu kilovou nálož v ceně.
Opálený Chorvat přijíždí s loďkou do zátoky dvakrát denně. Stačí ujít jen pár metrů a nakoupit za stejné ceny jako kdekoli u stánku.
Nezákonné překročení hranic
A tak pořádně zvedám své hýždě jen jedinkrát, když se obloha lehce zatáhne, a vyrážím směr Dubrovník. S sebou plavky, klobouk a sluneční brýle, samozřejmě zásobu kun -a jede se.
"Zapomněl jsem si všechny doklady," oznámí mi manžel za volantem po deseti kilometrech. Přímořská cesta se vleče a vlní, do Dubrovníku je daleko, škoda každého zdržení.
"Vezmu to kdyžtak za tebe," usměju se vítězně při vzpomínce, jak čirou náhodou jsem přibalila do auta kabelku s řidičským průkazem.
A sakra! dojde mi po zhruba sto kilometrech jízdy. Bosna. Cestu do Dubrovníku přerušuje její zhruba desetikilometrový úsek, čekají nás tedy dva hraniční přechody a zpátky další dva. No, zpátky... Nejspíš nás čapnou hned na prvním, a nazdar! Jediným dokladem, které má náš vůz s dítětem vzadu, je moje občanka.
Z auta před námi vystrkuje ruka balíček pasů, úředník jimi dlouho listuje stránku po stránce.
"Musíš nasadit nejsympatičtější výraz, jaký umíš. Musíš," odtuším mrazivě.
Celníci už už natahují ruku k okénku - a pak s úsměvem mávnou: Jeďte.
Poprvé, podruhé, potřetí, počtvrté. Uffffffffffffff.
Asi se jim líbíme. Asi mají Čechy rádi.
Volim te, Chorvatsko. (I Bosno.)
