Běžný výraz cyklisty zdolávajícího poslední metry na Dvoračky

Běžný výraz cyklisty zdolávajícího poslední metry na Dvoračky | foto: Tomáš Flaška, pro iDNES.cz

I Krkonoše se dají přejet na kole. Dvoračky ale vyšlape jen machr

  • 74
Na tenhle přejezd Krkonoš na kole nikdy nezapomenete. V dobrém i ve zlém. Nabízí totiž překrásné výhledy na kopce i do údolí a dlouhé sjezdy, při nichž se až člověk bojí, ale také stoupání na Dvoračky, které vyjede jedině Krakonoš.

V Krkonošském národním parku cyklisté nemají na růžích ustláno. Cyklostezek je sice docela dost, ale často je tvoří uzavřené, na nic nenavazující okruhy. A ještě před pár lety byly cyklistům zapovězeny i některé asfaltové cesty, kde jinak jezdí auta. Prý proto, že je tam tolik chodců, že by docházelo ke konfliktům.

Přejezd Krkonoš na kole z jihovýchodu, tedy z Janských Lázní, do severozápadního kouta do Harrachova je taková má každoroční klasika. Letos jsem k sobě přibral i netrénovaného 20letého synovce Petra. Vím, že to zvládne. Dřív jsme tuto trasu jezdívali s celou rodinu, kdy jsem své děti do kopců tahal za sebou na gumovém laně a manželka to bez přípravy absolvovala taky.

Celý den pojedeme jenom nahoru a dolů, rovinky v podstatě neexistují.

Start je v Janských Lázních. Kdo nemá moc dobrou fyzičku, může si hned pro začátek pomoci lanovkou na Černou horu, která přepraví i kola. To my ale neděláme a začínáme stoupat první z dnešních velkých kopců. Hned pro začátek nás čeká převýšení asi 500 metrů.

Bez lanovky až k rozhledně a vysílači

Kličkujeme cikcak po asfaltce pod lanovkou a potkáváme koloběžkaře, kteří sjíždějí dolů. Koloběžku si můžete nahoře vypůjčit i s helmou a dole zase vrátit. Stále velím k pomalému tempu a šetření sil, vím, co je před námi. Tak musíme vydržet skutečně těžký psychický úder, když nás předbíhají běžci, někteří z nich již pokročilého věku se šedinami. Jeden z nich si při pohledu na naše šnečí tempo neodpustí poznámku, že kdybychom se lépe učili, mohli jsme jet lanovkou. Ještě mám sílu se smát.

Rozhledna na Černé hoře zbudovaná na sloupu staré lanovky

Hoffmanovy boudy

Vrchol na Černé hoře nás odměňuje kouzelným rozhledem do širé české krajiny. Je možno vystoupat i na rozhlednu, která byla zbudována na předposledním sloupu staré lanovky z třicátých let dvacátého století. To my vynecháme, za to se zajedeme podívat k televiznímu vysílači a začínáme první sestup.

Může se hodit

Lanovka na Černou horu stojí 120 Kč, kolo zdarma.

Lanovka na Medvědín stojí 90 Kč, kolo též zdarma.

Cyklobus vyjíždí v 7 hod. z Harrachova, v Janských Lázních je v 9:40. Končí na Pomezních boudách, jízdné do Janských Lázní je 98 Kč.

Celou trasu lze jet, i když bydlíte někde ve východních Krkonoších. Ráno jeďte přímo na kole,  cyklobusem se pak vrátíte. Odpoledne vyjíždí Z Harrachova v 16:25 a v Janských Lázních je v 18:50. Opět jede přes Pec až na Pomezní boudy. 

Cyklobusy jezdí o prázdninách každý den, v září o víkendech.

Trasa je vhodná i pro treková kola. Pokud použijete lanovky a naplánujete výlet skutečně na celý den, zvládnou ho i méně trénovaní jedinci.

Hned na jeho začátku se dnes poprvé osvěžujeme po zhruba kilometru. Mám chuť na langoše, ale 45 korun mi připadá trochu přemrštěných. Vůbec se připravte na to, že po celé trase v Krkonoších je cenová hladina poněkud vyšší než v jiných českých horách.

Pěší provoz je zde docela velký. Ne nadarmo se jedna ze zdejších turistických křižovatek nazývá Václavák. Máme za sebou první prudký sjezd, který byl skoro na slezení z kola, a přes Lučiny a kolem Hrnčířských bud míříme k Lesní boudě. Těch bud je tu tolik a každá s restaurací, že se divím, jak se mohou uživit.

Těsně před Lesní boudou točíme doleva a míříme k Tetřevím boudám. Tady už konečně lidí ubylo, a tak si teď teprve začínáme pořádně užívat přírodu. Tetřeví boudy mě vždy fascinovaly svou samotou a polohou nad údolím, kdy z oken máte nezapomenutelný výhled.

Ten si dnes odpouštíme a pokračujeme dále na severozápad Liščí cestou až pod Zadní Rennerovky. To je asfaltka, mírně stoupající, ale s nádherným rozhledem. Panoramatická cesta nejhezčího ražení. Už jen kvůli tomuto úseku stojí celý výlet za to.

Ale pod Rennerovkami celá legrace končí a nastává dlouhý a prudký sjezd až k Hříběcím boudám. Tady plánuji oběd. Vzpomínám, jak jsem si zde dal jednou bramboračku, v níž plavaly pravé hříbky. Sliny se mi sbíhají už určitě dobrých deset kilometrů. A když jsme dorazili na místo, bylo zavřeno. Zklamání na mém obličeji musí být určitě větší, než ukazuje výraz Petra, který se nemůže smířit s tím, jak rychle během pár minut ztratil několik set výškových metrů, které ráno tak pracně nastoupal.

Tolik panoramat za jeden den jinde těžko uvidíte

Tak pokračujeme dál z kopce až k Rybničním domkům. Konec sjezdu a kolo plynule, bez rovinky, zase přechází do táhlého dlouhého stoupání směrem na Strážné. Tady to už konečně přerušíme obědem, který kupodivu ani není příliš předražený. A jako skoro všude, panoramatická terasa s rozhledem. Kocháme se pohledem na kopce, které již máme za sebou. Velím k povinnému pití piva. V tom vedru jsme dost vypotili a ty živiny sladká limonáda nenahradí. Asi po hodině jedeme dál.

Sjezdovka Hromovka ve Špindlerově Mlýně

Panoramatická Liščí cesta s pohledem na sjezdovky na Žalý

Čeká nás úsek, kdy to jinudy nejde. Vymýšlejte, jak chcete, ale pokud míříte do Špindlu a nevyhovuje vám frekventovaná silnice z Vrchlabí, musíte jet jen tudy a nikudy jinudy. Pokud někdo víte o nějaké legální alternativě, rád se zde v diskusi přiučím.

Stáčíme se na sever a čeká nás náročné stoupání až ke křižovatce zvané Krásné pláně. Výhoda tohoto stoupáku je v tom, že můžete z kola za jízdy hledat houby a vůbec koukat, kde co lítá. Rychle určitě nepojedete. Jeden hříbek opravdu vidíme, ale necháváme ho na místě. Kam bychom ho dali.

Na Krásných pláních se to láme a až do Špindlerova Mlýna jedeme jen z kopce. Křižujeme sjezdovku Hromovka a končíme přímo u dolní stanice lanovky na Pláně. Je čas prohlídky tohoto krkonošského centra.

Nakonec to nejhorší: vražedné stoupání na Dvoračky

Ve Špindlerově Mlýně se pro další pokračování nabízejí tři možnosti. Buď si opět pomůžete lanovkou a vyjedete i s kolem na Medvědín. Nebo jste hodně zdatní a pod touto lanovkou to cyklotrasou 12 vystoupáte nahoru. My volíme třetí variantu, tedy také výstup vlastními silami, ale podstatně delší trasu. Když se prudký kopec rozloží na delší úsek, je přece jen příjemnější.

Jedeme cyklotrasou číslo 11 kolem vleků na Labskou až skoro k Třídomí, kde se otočíme o 180 stupňů doprava a dál stoupáme až k dolní stanici vleku z Horních Míseček na Medvědín. Bylo to dlouhé, ale nikoli vražedné.

Pak se čelo kola opět sklopí dolů a následuje několikakilometrový sjezd k hotelu Skála ve Vítkovicích. Je trochu schovaný a snadno se přejede, což by ale byla velká chyba. To bychom zase udělali zajížďku a ztratili výškové metry. Nicméně hotel najdeme a děláme poslední pauzu před závěrečným velkým stoupáním. Zde je vždy příjemně a hlavně jsem tu ještě nikdy nikoho nepotkal. Vždy jsem tu sám. Divím se, že stále podnikatelsky přežívají.

Dvoračky

Přehrada na Labi pod Špindlerovým Mlýnem

Raději na Petra pouštím víc hrůzy, než bych ho falešně utěšoval. A tak mu říkám, že je před námi sice poslední stoupání na Dvoračky, odkud je to až do Harrachova už jen z kopce, ale že je to stoupání zároveň nejhorší. Proto si tady povinně nejen odpočineme a napijeme se, ale hlavně doplníme lahve.

Po dobré půlhodině se zvedáme a jdeme na to. Čeká nás pět kilometrů s převýšením 500 metrů. Kopec má tvar hyperboly, tedy stále prudší a prudší. Poslední úsek k chatě Dvoračky jsem ještě v životě nevyjel. Podle únavy tlačím vždy buď posledních 100, nebo 300 metrů. Znám jenom jednoho člověka, který to vyšlapal celé, a když se mu to povedlo, celá terasa před restaurací plná lidí, kteří tam popíjeli, odpočívali a kochali se výhledem, povstala a zatleskala mu.

Nám tleskat nikdo nemohl. Petr sesedl z kola asi 400 metrů před vrcholem, já jsem šel pěšky posledních asi dvě stě metrů. Těch pět kilometrů nám zabralo něco přes hodinu. 

Výhled odtud je ale pohádkový. Kozákov, Bezděz, Ještěd a mnoho dalšího. Má psychologická masáž zapůsobila zjevně dobře, protože Petr překvapeně zírá. "To už je jako konec?"

Panoramatické posezení na Dvoračkách

Skokanské můstky v Harrachově

Ano, je to skutečně konec. Protože odtud už je to jen a jen z kopce. Přes Ručičky na Rýžoviště na kraji Harrachova je to asi pět kilometrů čistokrevného sjezdu. A když připočítáte průjezd Harrachovem, jedete z kopce dobrých osm kilometrů. Cíl je dokonán, jsme na opačném konci Krkonoš.

Máme před sebou ještě asi osm kilometrů k chaloupce, opět do kopce a z kopce, ale v porovnání s kopci, které máme za sebou, je to už jen lehká polívčička. Nakonec skončíme na 73 kilometrech, jenom nahoru a dolů. Ale čistý přejezd Janské Lázně - Harrachov má "jen" 65 kilometrů. Zářný úsměv Petra je mi odměnou: "Jsem hrdý, že jsem to ujel!"

, pro iDNES.cz