Pět desítek lidí na cestách
Mají tu vše - od kuchyně, přes jídelnu až po sprchu. I poličku s miniaturami. Aby na cestě nepadaly, přilepili si je.
Cirkus Humberto, to je asi pět desítek lidí, co jim nevadí trávit život na cestě. Cirkusoví umělci i chlapi, co kydají hnůj v maštali a čistí lví klece. Ti všichni pro Humberto dýchají. "Když se staví šapitó, dělají na tom všichni. I ženské, děti, artisti. Bez řečí," říká Bohumil Navrátil nejstarší, principál cirkusu. Ročně své šapitó rozbalí někdy v pětačtyřiceti, někdy i v šedesáti městech.
Když táhnou z jednoho místa na druhé, je z nich karavana, kterou je těžko předjet. Vozí s sebou nejen svůj vlastní domov a sbalený cirkusový stan, ale i početný zvěřinec. Lvy, koně, medvědy, velbloudy, lamy, kozy, poníky, osly. Chybí jen sloni.
"Ty bych taky chtěl," přeje si principál. On a také jeho dva synové, kteří dnes po jeho boku Humbertu ředitelují, se před deseti lety zařekli, že cirkusu, kvůli kterému kdysi tahalo každé malé dítě mámu za rukáv, jeho slávu vrátí.
"Narodil jsem se v maringotce. Oba mí synové jakbysmet. Každý v jiném městě. Třeba mladší Hynek strávil v porodnici dva dny, zbytek života je na cestě," popisuje principál, mezi Navrátily člen páté generace, která dala svůj život cirkusu. Jeho vnukové nesou číslo sedm.
Cirkus, ten se prostě dědí
"Představte si - naše děcka si každou chvíli hrajou na cirkus. Starší, ten už trénuje. Rukostoj," popisuje Zdena Navrátilová, žena mladšího principálova syna Hynka, zatímco chystá oběd nejen pro svou rodinu, ale i pro dalších osm chlapů, co dělají cirkusu technické zázemí. Její švagrová, která si vzala staršího Bohumila, má na starosti druhou půlku pomocného personálu.
Zdena Navrátilová se stejně jako její muž u cirkusu narodila. "Kdybych neměla manéž v rodině, asi bych to nevydržela. Ale takhle si neumím představit, že bych dělala něco jiného. Vlastně mě to ani nikdy nenapadlo," uvažuje žena, která se během dne mění z hospodyňky v učitelku vlastních dětí a večer navíc vystupuje s obručemi.
Roztáčí je okolo sebe v zářivě růžovém gymnastickém trikotu pošitém stříbrnými třpytkami. Z mámy dvou kluků je najednou přesvědčivá hvězda manéže.
"Večer, až děti usnou, to pak otvírám školní učebnice a studuju učivo na další den. Ráno mají kluci v sešitech zadání, co budou dělat. Dvakrát do roka jedou na přezkoušení. Učí se na trojky. Jsem spokojená. Učitelka říkala, že kdyby chodili normálně do školy, byli by z nich jedničkáři," vypráví.
Prádlo pro hadí ženu
Ingrid Dvořáková, dáma ve středních letech, původem Němka a někdejší artistka, co se kvůli svému muži dala k cirkusu, věší čistě vyprané prádlo. Na šňůře natažené mezi maringotkami přibývají síťované punčochy, přiléhavé černé kalhoty a kazajky. Kostýmy jejího muže a dvou dcer. Tria akrobatů.
"Proč mám ráda cirkus? Miluju cestování. Poznám tolik lidí. Hodně se od nich učím. A taky mám rodinu pořád pohromadě," ozve se v ní mateřský cit.
"A ten aplaus publika. Ten je nejhezčí," doplní ji její třetí "dcera", Mongolka Otma Tsedendorj. Devatenáctiletá dívka utekla před pěti lety z rodného Mongolska do Evropy. Za cirkusem. "V Mongolsku máme jen dva. A ty nikam nejezdí, stojí na jednom místě," říká Otma. Dvořákovi ji potkali před rokem a půl v Itálii, ještě pod jiným angažmá. Vzali ji s sebou domů do Prahy, a pak i k Humbertu.
Otma je tady šťastná. Vystupuje dvakrát za večer: sólo jako hadí žena uprostřed velké ocelové obruče a společně se svým novým tátou a sestrou Alicí jako trio Dvořákových. Dívky balancují na žebříku, který otec drží na vlastních chodidlech. Lidé pod nimi tají dech.
Aerobik v manéži
"Oběd," ozve se do ospalého cirkusového tábora z velké maringotky. To Zdena Navrátilová svolává chlapy k jídlu.
Ještě než si Venca Foltýn sedne k plnému talíři, vyklidí špinavé piliny ze lví klece. Z obou stran se po něm tu a tam zpoza mříží ožene některý z třinácti lvů. Pýcha cirkusu Humberto.
"V devatenácti jsem se sebral, protože mě to doma nebavilo, a šel jsem k cirkusu. Rodiče mi řekli, že jsem se zbláznil. Ale já šel," popisuje dnes jednatřicetiletý mladý muž z Opavy, jak se dostal mezi lví klece a manéž vysypanou pilinami. Po vojně na nějakou dobu nastoupil na šachtu, nakonec ale znovu skončil u cirkusu. S Humbertem letos vyjel na první štaci.
"Rád cestuju. Ale kolotoče by mě nebavily. Tady jsou zvířata, a to je ono. Řekli mi, že už tady umřu," směje se Venca.
Cirkusový život, to však není jen maringotka, nebo manéž. "Někdy se jdeme podívat po městě, do muzea, nebo jen tak posedět. A holky večer třeba na diskotéku," dokazuje Ingrid Dvořáková, že také u cirkusu se vede společenský život.
"Občas si jdeme s ženskýma do manéže zacvičit aerobik. Je třeba se udržovat," říká zase Zdena Navrátilová, uměleckým jménem Zdena Humberto.
Ona i všichni ostatní se však přece jen nejvíce těší na večer. To se do lóží okolo manéže nahrnou zástupy nedočkavých dětí, za ruku někoho z dospělých. Oči jim září vzrušením. Se zatajeným dechem hltají číslo odvážného krotitele lvů, spanilé akrobatky i medvěda, co to umí na koloběžce. A až budou večer usínat, nechají si o něm zdát. O slavném cirkusu Humberto.
 V kleci se dvěma mláďaty byla i jejich matka. Bezpečně jsme ji poznali podle soustředěných očí a přísného pohledu. |
