Kdyby nebylo hrází, nebylo by Nizozemí. A to doslova - po celém pobřeží od jižní provincie Zeeland až po severní provincii Groningen se táhne soustava 1300 kilometrů hrází a náspů. Bez nich by více než polovinu Nizozemského království každý den zaplavilo moře. Většina jeho území totiž leží pod hladinou moře a voda se musí dodnes, když hodně zaprší nebo když se příliš rozvodní řeky, odčerpávat. Nejživelnější a nejkatastrofálnější potopa v historii země se odehrála ne až tak dávno v roce 1953. Jejím dějištěm byla jihonizozemská provincie Zeeland, která je na podobné katastrofy jako stvořená. Nesčetné ostrůvky, rozdělené rameny ústících řek Šeldy, Rýna a Maasy, mořskými zátoky a průlivy, tu dělí od vodní hladiny jen několik centimetrů výškového rozdílu a vysoké hráze. Už nikdy více, umínili si Holanďané po této záplavě. Ústí řek a zátoky Severního moře se musí hermeticky uzavřít. Hráze se postaví tak vysoké, aby možnost, že je vysoká voda překoná, byla pravděpodobná jen jednou za 4000 let. V roce 1958 přijal nizozemský parlament zákon o deltě. V něm stojí, že všechny hráze podél pobřeží musí být zvýšeny a zpevněny a že se musí vybudovat velké přehrady, které oddělí provincie Jižní Holandsko a Zeeland od moře. Deltawerken - to byl název ambiciozního projektu, který neměl obdoby nejenom v Holandsku, ale na celém světě. Hráze a přehrady, které se začaly na jihu Nizozemí budovat, zkrátily délku pobřeží o 700 kilometrů - a s ním i nebezpečí dalších záplav. Stavět se začalo téměř okamžitě trvalo však více než třicet let, než byla poslední hráze uvedena do provozu. Nejprve nastoupily menší projekty. Na nich se holandští hydrauličtí inženýři učili pracovat s caissony - betonovými bloky o velikosti sedmipodlažních budov - z nichž jako ze stavebnicových kostek montovali přehrady. Vlastně téměř všechny postupy a těžká technika musely být vynalezeny - tak přišla na svět například i speciální lanová dráha, která do moře vysypávala tuny kamení a betonu. Do osmdesátých let postavili Holanďané systém hrází oddělujících moře od ostrovů (Veerse Gat, Haringvliet, Brouwershavense Gat) a další, více ve vnitrozemí, regulující vodní toky a kanály. Zbývalo už jen hermeticky uzavřít celou oblast i na východním rameni řeky Šeldy. Právě tady však narazila kosa na kámen. Kdyby i tato přehrada byla dokončena, z unikátního biotopu řeky Šeldy by vymizela hnízdiště ptáků a vyhynuly by vzácné druhy vodních rostlin a živočichů, pro něž slanou vodou sycené ústí řeky vytvářelo unikátní životní podmínky. Ve vodě, která se by oddělená od moře přeměnila na sladkou, by vyhynuly mořské ryby a za své by vzaly i bohatě plněné sítě ústřic a škeblí. Masové protesty a celonárodní diskuse v šedesátých letech rozhodly - východní rameno Šeldy musí zůstat otevřené. A tak se začalo budovat vodní dílo, které stálo na samém okraji tehdejších možností - vloedkeringdam neboli protizáplavová přehrada Oosterschelde. Její jedinečnost oproti všem předchozím dílům spočívá v tom, že její gigantické brány jsou otevřené a umožňují mořským vodám přirozený přístup k ústím řek. Pokud se však moře zneklidní, železné pláty se zasunou až na mořské dno a rozbouřené vody zastaví od vpádu do říční delty. Od roku 1986, kdy královna Beatrix s pýchou tuto unikátní stavbu otevírala, se železné brány přehrady zavřely celkem dvacetkrát. Dnes celkem jedenáct hrází o délce více než padesát pět kilometrů odděluje jih Nizozemí od Severního moře. A moře na ně nemá šanci.
 Povodeň v únoru 1953 zaplavila všechny zeelandské ostrovy. |
 Protizáplavová přehrada ve východním rameni řeky Šeldy, stavba na samých hranicích hydraulického inženýrství, uzavírá své brány pouze při nebezpečí záplav. |
 Gigantický betonový sloup, který zde zbyl ze stavby přehrady, se používá jako horolezecká stěna. |
 Vodní labyrint, v němž si návštěvníci mohou zkoušet manipulovat se sílou vody. |
