Samotný hrad, jehož název je odvozen od mýcení lesa, byl však v roce 1955 zrestaurován do původní podoby a dnes patří k nejpřitažlivějším místům na výlet v okolí Vilniusu. »Na hrad! Na hrad!« křičí skupina ruských školáků, kteří si neuvědomují, že místním možná nejsou jejich »dobyvačné touhy« příjemné. Malí útočníci se ženou přes dřevěný most, který spojuje hrad s pevninou, a prkna jim pod nohama duní, jakoby přijížděl kníže s družinou. Místo stráží je zastavuje u hlavní brány pokladní. »Heslo zní« čtyři Lity (asi 240 Kč) a pak každý může vstoupit do hradu. Strohé gotické budovy z červených cihel se vyznačují jednoduchou krásou a účelností. Obráncům usnadňovala práci mohutná vodní plocha a okolní mokřiny, které znemožnovaly použití těžkých dobývacích strojů. Ty by jinak udělaly z hrdé pevnosti zbořeniště. Ostrovní hrad byl ovšem v dobách slávy až poslední baštou obrany. Z okolních kopců střežilo jeho klid několik dřevěných tvrzí. Přestože hrad byl vystavěn až na sklonku bojů Poláků a Litevců s řádem německých rytířů a nikdy se neocitl v ohni křižáckých válek, zůstal až do 16. století oblíbeným sídlem velkoknížat. I později ho opěli mnozí básníci. Nejslavnější z nich Adam Mickiewicz - ho nazval »domem vycházejícího slunce«. Hrad, který zabírá téměř dva hektary, je rozdělen do dvou částí, které odděluje umělý vodní příkop. Vstupní část chrání silné zdi se třemi obrannými věžemi. Kdysi hospodářské budovy a stáje jsou nyní přeměněny v muzeum, kde jsou k vidění ukázky keramiky a předměty denní potřeby minulých století. A to včetně sbírky dýmek - od obyčejné fajfky po velkolepou pěnovku, kterou by nepohrdl ani Krakonoš. Většina návštěvníků však nejdříve zamíří po padacím mostě přes nyní již vyschlý vodní příkop do paláce. Jeho dominantou je štíhlá věž Donjohnas, střežící nevelkou bránu. Hned za ní je vlastní palác rozdělený do dvou křídel. Jeho patra propojují dřevěné galerie. V jednotlivých komnatách jsou chronologicky shromážděny sbírky od mincí přes zbroj až po první litevské písemnosti a připomínky národního obrození a boje za nezávislost. Právě tady se roku 1430 sešli šlechtici na korunovaci velkoknížete Vitolda (Vytautase), který se měl stát prvním litevským králem. Korunu mu vezlo poselstvo císaře Zikmunda, řečeného »liška ryšavá«, avšak Poláci jej zajali. Báli se, že by se Litva spojená s jejich zemí lénním svazkem mohla odtrhnout. Později se sice podařilo vyjednat s Poláky podmínky korunovace, ale velkokníže Vitold při cestě z Trakaie do Vilniusu za záhadných okolností spadl z koně a na následky zranění zemřel. Po jeho smrti Litva, jejíž moc kdysi sahala až k Černému moři, ustupovala do stínu na úkor Polska a poté Ruska. Připomínkou její velikosti jsou i Karaité, krymští Tataři, které v okolí Trakaie usadil kníže Vitold po svém velkém tažení na jih, aby střežili jeho hrad. Potomci původních 400 rodin si zachovali své kroje, zvyky i řeč. Jejich typické domky s třemi okny v průčelí lemují přístupovou silnici k Trakai. Stojí tak stranou hlavního turistického náporu, který se soustřeďuje do okolí jezerního hradu. Jeho břeh okupují stánky pro turisty a půjčovny šlapadel, loděk i plachetnic, které dodávají jezeru kolem hradu romantický nádech. Samotné jezero Galve je pojmenované po hlavě, kterou zde údajně někdo pohřbil. O kousek dál je »Jasné« jezero, které je podle legendy tak průzračné, protože na jeho břehu vyplakala jedna dívka své slzy za bohatýra, kterého odvedl velký kníže Gediminas (Vitoldův děd a zakladatel Trakaie) do války a nikdy se nevrátil. Jezero je proto prý od jejích slz i trochu slané. Dnes však okolí hradu není místem pro smutek. Jeho okolí protkané jezery a lesy národního parku poskytuje ticho a klid...
 Velká vodní plocha a mohutné zdivo činily hrad jen těžko dobyvatelným. |
