Už vznik hradu, který leží na půli cestě mezi Mělníkem a Dubou, je obestřen tajemstvím. Pro svého syna Houseka ho měl ze dřeva už v devátém století vybudovat pšovský (neboli mělnický) kníže.
Housek - prastrýc sv. Václava
Housek měl být přitom bratrem svaté Ludmily, prastrýcem svatého Václava a tedy svědkem zárodečného stádia českého státu, kdy se pokrevně spojili Přemyslovci a Pšované. Tím zřejmě tajemná historie s pozitivním nádechem končí. Jako vzpomínka na dávno uplynulou dobu stojí před hradem barokní Ludmilina socha.
Dál už následují jen záhady spojené s peklem a smrtí. Kamenný hrad stavějí na přelomu 13. a 14. století válečníci Berkové z Dubé. Ve znaku mají dva zkřížené osekané kmeny, které sloužily jako provizorní žebříky při dobývání opevněných měst a hradů.
Berkové bojovali věrně a statečně – ale vždy jen na straně těch, kteří dobře zaplatili. Často citovaným příkladem je doba, kdy válčili spolu s Janem Žižkou za husitské ideály, aby se během jednoho roku stali věrnými zastánci práv katolického Zikmunda.
Berkové ovšem nechali kromě opevnění hradu zbudovat také kapli, která dnes patří k ceněným a ne zcela vysvětleným originálům tehdejšího výtvarného umění.
Neobvyklé motivy fresek
Cennou ukázkou středověké malby jsou apoštolové včele s Michalem, který bojuje s drakem na freskách. Lučišník pod kazatelnou však nechává v hlavách historiků velký otazník.
Při podrobnějším pohledu se totiž ukazuje, že se mu z těla táhne ocas. Je to tedy něco jako kentaur – poločlověk, polozvíře. A tahle kreatura si dovoluje zamířit svůj šíp na vedle stojícího člověka. A aby toho nebylo málo, je to levák.
"Ani jeden z těchto motivů není na středověkých malbách ve střední Evropě obvyklý," míní kastelán Milan Kůt. "Může to mít původ jen ve zdejší nečisté moci."
Pekelná díra
Místu, kde dnes stojí Houska, se totiž dříve říkalo Pekelná díra. "Jednomu mladíkovi odsouzenému na doživotí dala místní vrchnost vybrat: Spustíme tě na provaze do díry a ty nám řekneš, cos viděl. Pokud se vrátíš živý, dostaneš svobodu," cituje kastelán jednu z pověstí, která se váže k Housce. Tak lákavá nabídka se neodmítá.
"Když byl sotva v polovině, nechal se vytáhnout, třásl se, vypadal jako stařec a prohlásil: co jsem viděl, bylo tak příšerné, že je lépe odpykat si celoživotní žalář než se nechat spustit do pekla."
Po této události se podařilo strašlivý jícen zasypat. Z toho kastelán vyvozuje, že záhadný lučišník může být zobrazením pekelných mocností, o kterých vyprávěl onen nešťastník.
Nocovat na Housce? Jen pro odvážné!
O pár století později, když Housku, mezi tím přestavěnou do renesanční podoby, dobyla švédská vojska, velel zdejší posádce jakýsi Odont. Z blíže neurčených příčin tady usiloval o nesmrtelnost. Jeho záměr překazili dva místní myslivci, kteří ho zastřelili skrze okno. Od té doby je v hlavním sále hradu, ve kterém jsou dnes umístěny daňčí trofeje, cítit otisk Odontova ducha.
|
"Kdo tady přenocoval, odvážil se toho jen v kruhu zapálených svící," uvádí s vážnou tváří kastelán. |
Houska po švédských válkách chátral, až ho na přelomu 19. a 20. století koupil tehdejší majitel plzeňské Škodovky. Z milosti císaře se stal baronem, a tak si koupil reprezentativní sídlo a začal ho opravovat. Kvůli druhé světové válce to on ani jeho potomci už nestihli.
Na hradě byl asi nevěstinec
Hrad podle místních pamětníků v tu dobu sloužil jako místo, kde se měly počít děti pravé árijské rasy. Měla to být laboratoř na spojování vybraných blonďatých, modrookých a silných jedinců.
Ne že by nacisté nespřádali podobné plány, ale prozaické vysvětlení zdánlivě tajuplné činnosti zní prostě: byl tu nevěstinec. Ale žádné záznamy potvrzující či popírající árijskou verzi z té doby se o Housce nezachovaly.
Vysvětlené tajemství radioaktivní vody
V 80. letech minulého století se hrad (tehdy už spíše zámek) dostal do rukou státního podniky Spolana Neratovice, který se ho pokoušel přestavět na rehabilitační středisko pro své zaměstnance.
K tomu ovšem potřeboval hodně vody, a tak nechal ve skále vyvrtat téměř tři sta metrů hlubokou studnu. Když vrtaři konečně narazili na vodu, zjistili, že opravdu pochází od ďábla. Byla totiž silně radioaktivní. Jako jedno z mála tajemství na Housce se vysvětlilo.
|
V současné době hrad pomaloučku rekonstruují restituenti a návštěvníci rok po roce mohou vidět, jak práce postupují. Před čtyřmi lety průvodci a jejich návštěvníci chodili mezi lešením a otlučenou omítkou, dnes je už mnoho místností v obyvatelném stavu. |
Voda se sem dostávala z oblasti obce Hamr na Jezeře, kde se tehdy pod dohledem Rudé armády těžil uran. Horníci tam jednoduše do země natlačili tuny kyseliny sírové, ta rozpustila okolní horninu a oni ji zase vypumpovali ven. Jenže mnoho radioaktivity se dostalo podzemními cestami desítky kilometrů daleko. A to byl i případ Housky.
Ten, kdo sem míří poprvé, nemůže čekat sály vybavené středověkým nábytkem, ale má možnost ocenit jedinečné architektonické řešení gotického hradu a zároveň renesančního zámku na skalním ostrohu.
|
MŮŽE SE HODIT |
|
Ubytování a stravování: Dobře najíst se dá ve jmenovaném hostinci Pod Houskou, v hospodě v Horní Housce a ve stylové selské restauraci v Nosálově. Přímo na hradě je občerstvení, koupit se tu dají nejen sladkosti a pití, ale také polévka. Noční prohlídky, šerm a další akce Každou sobotu se koná od 21:00 noční prohlídka hradu. Na 3. srpna se chytá Noc s hvězdami, na které vystoupí hlavní postavy současných muzikálů. V rámci cyklu Oživená historie je připravena na víkend 24.-25. srpna renesanční podívaná včetně trhu, šermířů a dobových průvodců. PRO CYKLISTY: Přes Lobeč a Nosálov vystoupají na Vrátenskou horu a přes ní dorazí zajímavou a při tom nepříliš náročnou lesní cestou na Housku. Z ní sjedou mimo značku po prudké silničce k hospodě Pod Houskou a stejně strmě vystoupají do Blatců. V místě zvaném Nad Ždíreckým dolem na modrou značku znovu narazí a vydají se po ní doleva. Zpočátku široká lesní cesta se rychle zúží a v zákrutách vede po úzkém skalním hřbetu na Kočičí hřeben. Z něho sjede do sedla pod Beškovský kopec, kde nezbývá než vzít bicykl na ramena a vyjít s ním pár schodů vytesaných ve skále. Stezka prudce stoupá a po chvíli je u rozcestníku pod Beškovským kopcem. Tam se musí pět minut pešky a odměnou za námahu je zarostlý rozhled a pár pískovcových skalek na vrcholu. Zpočátku velmi strmý sjezd vede nejprve mezi skalami, poté lesem a nakonec po silničce mezi poli k obřím parabolám v Panské Vsi sloužícím výzkumu ionosféry. Tady je potřeba ještě jednou slézt z kola a přenést je po schodech dolů do údolí. Odtud je už jen pár set metrů po silnici k Černému rybníku (koupání a tábořiště) a do Dubé na vlak. Tato trasa je pro trénované cyklisty na odpoledne, všichni ostatní by si na ni měli vyhradit celý den. |
