Sídla maoistů, kteří před pár lety vybírali od turistů příspěvek na revoluci, vypadají prázdně. Zřejmě už jsou všichni v hlavním městě, kde obírají stát.
Ale zpátky k hotelům či spíše hotýlkům zdarma. Bezplatné ubytování nenabízejí v žádném případě proto, že by zde zavládl komunismus. Naopak. Turisté představují tučnou kořist a hoteliéři jim rádi odpustí symbolickou částku za ubytování (je všude stejná a v přepočtu vyjde na 50 korun), když u nich povečeří a posnídají. A ceny za jídlo a pití jsou tu astronomické. Třeba za litr vody, který v nížině stojí pět korun, zde zaplatíte rovný desetinásobek. A když už nemůžete, svezou vás na oslíkovi za bratru 100 dolarů.
V mnoha vesnicích to stále vypadá jako ve středověku
Tři rohy a pet láhev na provázku jsou obvyklé hračky
Při treku kolem himálajských Annapuren uvidíte jednu z nejchudších tváří Asie. Hlavně ve vesnicích mimo hlavní turistickou trasu se toho moc nezměnilo, často nahlédnete téměř do středověku.
Velmi prosté jsou třeba hračky místních dětí. Pořád tu letí káča. Desetiletí kluci omotají dřívko s železným "bodcem" provázkem a mrští ho na zděnou terasu. Káča se roztočí a už už poskakuje na nepravidelné podlaze.
Přes zablácenou náves běží další kluk a na hlavě má nasazenou rohatou hlavu z jaka. O kousek dál si hrají na malé loučce tři polooblečené a notně špinavé děti. Jeden chlapeček táhne na provázku tři rohy z jaka, zatímco jeho sestřička má na provázku uvázanou prázdnou plastovou láhev od coca-coly.
Pet láhev na provázku, rozšířená dětská hračka
Jak se dělá štěrk
Nejchudší obyvatelé, pocházející z vrstvy nedotknutelných, musí dřít od rána do večera a vydělají si sotva na holé živobytí. Jejich práce je ta nejpodřadnější a často jí vykonávají už desetileté děti.
Během treku jsme podobné skupinky míjeli každý den. Přímo na hlavní cestě třeba sedělo deset lidí a všichni rozbíjeli kladivy oblázky na štěrk. Hodinu za hodinou, den za dnem, rok za rokem.
Jinde ženy a děti nosily na zádech dvacetikilogramové náklady kamenů.
Naopak za místní šlechtu se zde považují mládenci, jezdící na náhorní plošině kolem Manangu na malých konících. Většinou tryskem a bez ohledu na pěší. Jsou to potomci zdejších nejbohatších klanů, kterým tu patří většina majetku.
Roztloukání kamenů je v Himálaji rozšířenou formou obživy
Kravince nehřejí
Ve vysokých horách je nedostatek dřeva. Proto se tu topí především kravinci, takže stále vidíte domorodce sbírat "koláče". Třeba při návštěvě chrámu v Muktinátu jsme míjeli mnišku nesoucí celou nůši suchých kravinců na zátop. A jen o chvíli později nás babka z vesnice požádala, abychom jí přihodili jeden opuštěný kravinec válející se na cestě do její nůše, ona by se jen těžko se svým nákladem sehla.
Ostatně při topení zde nepanují žádné výjimky a kravinci se topí také v hotýlcích pro turisty. A po pravdě, není to žádný zázrak. Chvíli to kouří a smrdí, pak maličko hřeje a kamna jsou zase prázdná. Navíc se topí pouze v jídelnách. V pokojích, kde okna netěsní a teplota v noci klesá k nule, se musíte spolehnout pouze na svůj spacák.
Horalé netopí dřevem ani uhlím, ale kravinci
Práce na kamenitých horských políčkách je dřina
Slepičárnu si nosí na zádech
V nadmořské výšce kolem tří až čtyř tisíc metrů zažijete obrovský rozdíl teplot. Když vyjde slunce, vzduch se za chvíli prohřeje a kolem poledne je příjemné teplo. Ale sotva slunce někdy kolem třetí zase uteče za vysoké hřebeny hor, prudce se ochladí a teplota spadne pod deset stupňů.
Po staré obchodní stezce vedoucí kolem Annapuren proudí tisíce lidí. Turisté, nosiči, místní a karavany oslíků.
Čas od času člověk potká opravdového exota. Třeba chlapíka, který na zádech vleče celou slepičárnu, tedy drátěnou klec se dvěma tucty slepic. Občas zastaví, slepice vyžene ven a nakrmí je zrním. Pak je zase zažene do klece a vydá se dál. Zastavuje ve vesnicích, vždycky pár slepic prodá a pokračuje dál.
V horách se všechno nosí na zádech, třeba slepice na prodej
Nová silnice a signál pro mobil mění středověk
Jeden z největších zážitků přináší turistům návštěva buddhistické svatyně gompy podél cesty. Mnohé z nich jsou staré stovky let. Na trase jsou také rozeseté modlitební kameny "mani", popsané buddhistickými mantrami. V každé vesnici pak uvidíte modlitební mlýnky.
Ale život v himálajských vesničkách se na počátku třetího tisíciletí radikálně mění. Po dlouhá staletí zde lidé žili ponecháni pouze svému osudu. Až s příchodem trekařů se začalo s výstavbou hotýlků a karavany oslíků začaly nosit do vesniček zásoby moderního zboží, od toaletního papíru až po lahvové pivo značky Everest.
Největší změnu však působí nově budovaná silnice do Manangu, která přináší už "tvrdou" komerci, včetně tun levného čínského a indického zboží. Středověk se pozvolna vytrácí a se silnicí přichází moderní civilizace. Ostatně už dnes je ve většině vesniček na této prastaré obchodní stezce k dispozici telefonní signál a každý druhý horal už vlastní obyčejný mobil. Otázkou jen zůstává, která civilizace je lepší...
O zásobování horských vesniček se starají karavany oslíků
"Zlatá" horská mládež se místo na motorkách prohání na koních
Současný trek kolem Annapuren většinou začíná v Besisaharu a končí v Muktinathu, odkud se dá přejet džípem do Jomsomu. Tato cesta zabere zhruba 12 dní. Mohla by se jít i rychleji, ale kvůli přechodu sedla ve výšce 5 500 metrů se doporučuje důkladná aklimatizace, aby se snížilo riziko výškové nemoci (včetně dvou aklimatizačních výstupů). Během celé cesty se spí ve velmi jednoduchých lodžích. V lodžích je k dispozici také poněkud předražená vegetariánská strava - nejčastěji smažená rýže či nudle s trochou zeleniny. V horských vesnicích je však možné ochutnat také maso z jaka.
může se hodit
