Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Hory si pamatují všechno

aktualizováno 
Rusínka Anna Dodová, rozená v pět kilometrů vzdálené ukrajinské Stužici jako Anna Olexejevna Senič, je na nohou s mužem Vasilem, rodákem z Nové Sedlice, od časného rána – je třeba podojit „korovu“ a nakrmit zvířectvo. Zářijové slunce se v šest ráno rozlévá tichou karpatskou dolinou a jen pomalu vyhání ranní chlad. Paprsky se proplétají útulnou „chyží“, ve velké bílé peci příjemně praskají buková polínka a na plotně, „šparhjetu“, se hřeje snídaně. Pohledem z okna lze přehlédnout zahrádku před domem s fazolemi, kapustou a dýní, teď ráno ponořenou v ranní rose a naproti přes potok, za posledními domy, prudce se zvedají první svahy hor.
Manželé Dodovi

Manželé Dodovi | foto: Jan Skaloš

Po hřebenech se bukovými lesy proplétá slovensko-ukrajinská státní hranice, která zde tvoří výrazný geopolitický předěl – pokud se však ohlédnete zpět do historie a stačí jen třeba do té nedávné (např. vznik Rakouska-Uherska v roce 1867, 1. světová válka, vznik Československé republiky v osmnáctém roce) zjistíte, že ne vždy tomu tak bylo, a že již vůbec to neplatí v rovině národnostní a náboženské.

Chystáme se s manželi Dodovými zapít úspěšný pracovní den v místní krčmě, „zakusočně“ a po cestě se seznamuji s několika místními obyvateli: u mostu postává dvojice ukrajinských trhovců nabízejících tepláky "Adidas" a tenisky s pumou, malé a veselé stařenky se smutnýma očima a hlubokými vráskami ve tváři se zájmem testují zboží - oděné do pestrobarevných zástěr, vesměs černých sukní, s různobarevnými šátky na hlavě. Kupodivu je vidět jen málo dětí a téměř žádnou omladinu – práce je málo a mladí se stěhují do měst. Vždy bylo těžké sehnat zaměstnání, v poslední době je to ovšem s prací nejhorší. Zatímco dříve se dalo pracovat v lesích, zemědělství nebo se živit pastýřstvím, kdysi zde navíc stávalo několik mlýnů, pil, rozvíjelo se povoznictví, dnes je možné v lesích a zemědělství najít zaměstnání jen velmi omezeně. Tento rok například přijal Lesopolnohospodarsky majetek Ulič, který v sobě spojuje hospodářské aktivity v lesnictví a zemědělství, pouze jednoho pracovníka. Méně práce je také v pouze jediné továrně v okolí - Tvarovně Ulič. 

Místní prodejci si dávno zvykli na to, že od poloviny měsíce prodávají na dluh, protože mnoho obyvatel v tu dobu již nemá na zaplacení nákupu. Na rozdíl od chleba, který musí kupovat, je možné na bramborách, kapustě a zelí ušetřit. „Jen aby nepřišly kroupy, které by úrodu zničily,“ doufají vesničané. Sám starosta obce Uličské Krivé Ján Petrovka si stěžuje, že na obecním úřadě dělá v jedné osobě starostu, topiče a údržbáře a jeho plat se běžně opožďuje o tři týdny – peníze přijdou, až když obec obdrží podíl z daní.

Naději do budoucna vidí starosta v rozvoji turistického ruchu a v získání grantů z některých projektů jakým je např. program PHARE nebo z nadací - třeba z Nadace pro rozvoj karpatského euroregionu. 

Před krčmou, anebo uvnitř, kde se začíná nalévat již od pěti ráno, ještě než se začne dělat, posedává za bílého dne hrstka těch nejvěrnějších návštěvníků hostince, před kterými nestačily jejich ženy ukrýt jejich důchody nebo platy; Vasil mezi nimi není - Anna úzkostlivě střeží oba důchody na Vasilovi neznámém místě. Někteří z nich se v různém stupni opilosti potulují po návsi. Procházíme vesnicí a Anna, tak jak potkává a zdraví své známé, seznamuje mě se smutnými osudy obyvatel novosedlických: „Tamtoho opustila skrz pití žena,“ ukatuje na chlapíka s lopatou. "Teď opravují asi v pěti silnici po výkopu, což jim zařídil starosta, aby si přivydělali několik stovek.“ Nebo: „Ten, co bydlel tam v tom domě umřel na chřipku, protože nebylo nikoho, kdo by mu uvařil čaj a podal prášky; a tamhle bydlí kluk, co mu jako vojákovi na hranicích vystřelili nedopatřením obě oči.“ „Paní, která bydlí tamhle,“ pokračuje v temném výčtu Anna směrem k domu za potokem. „Její syn šlápl na minu z války.“ 

Ještě dlouho po válce žili obyvatelé v neustálém strachu z min, kterých zde po válce zbylo požehnaně. Obzvlášť obávaný byl v tomto ohledu nevysoký, dnes malebný kopec nad vesnicí, jako stvořený pro toulky zamilovaných, kde Němci nakladli mnoho minových polí. "Pásli jsme dobytek a k večeru jsme si rozdělali oheň, abychom upekli nějaké brambory," vrací se Vasil jen nerad do dne, kdy ho výbuch jedné takové miny zmrzačil. "Ten oheň jsme si tenkrát rozdělali přímo na mině." Vysvětluje smířeně a  jeho vrásčitá tvář je bez výrazu.

Každodenní „chléb“...
 
Vedle rozvážení a rozhazování hnoje pomáhám Anně a Vasilovi svážet dříví na zimu. Lidé z doliny se snaží ušetřit jak se dá: když si totiž lesníky označené stromy sami vytěží, mají ho o polovinu levnější než kdyby  nakoupili přímo od lesního závodu. Ještě levněji vás ovšem vyjde, když kácíte plevelné dřeviny na vašich vlastních pozemcích, jak to činí i manželé Dodovi. Ruční pilou pořezali ve dvou asi 12 kubíků dříví. Zejména březová a buková polínka živí velkou pec ve světnici, na které se vaří, a která tuto místnost v zimě jako jedinou zároveň i vytápí. 

Oprýskaný traktor a jednoduchý valník na dřevo se drápe do svahů – ještě, že je sucho. Pokud zdejší jílovitá půda náchylná k erozi promokne, nedostane se do hor nic. Na rovině to řidič rozpálí a Vasil si v plné rychlosti frajersky balí cigaretu. „Napjered, daj to nepjered!“ Radí-řve Vasil do hukotu motoru při ukládání klád. Na konci dne je dvanáct kubíků pod střechou a my můžeme úspěšný den, včetně Anny, společně zapít.
 
Co nepobrali Němci, vzali Rusové
Válku prožila Anna Dodová v zakarpatské Stužici, která spadala stejně jako Nová Sedlica do maďarského okupačního pásma. „Brali všechno, co viděli,“ vzpomíná na válečná léta Anna. „Jednou se u nás ukrýval maďarský voják, byl to Slovák, ale sloužil u maďarské armády – bál se, že ho zastřelí, a tak se u nás schoval; právě ten nám řekl, že Němci dostali rozkaz vesnici nepodpalovat, "selo nepalyty", ale všechno „braty“. Proto jsme před nimi dobytek, „marhu“, ukryli v lesích, " pokračuje Anna. "A povedlo se to, Němci nic nenašli. Jenže s frontou přišli Rusové, dobytek z lesů přihnali a všechno vzali.“ 

Poetická krása okolní přírody zdá se být až téměř krutým výsměchem na pozadí temných hrůz, které se zde kdysi odehrály a jejichž mnohdy jedinými němými svědky staly se okolní hvozdy: jen tiše a s bázní Anna vzpomíná, jak kdysi němečtí vojáci vyřezávali těhotným ženám plody z životů a zašité drátem je pak přibíjeli na vrata stavení, jen těžce se vypráví o tom, jak lidé z vesnice, když přešla fronta, z nedostatku dobré obuvy stahovali po lesích mrtvým vojákům boty s nohou; mezi dospělými se kdysi v této souvislosti vyprávěla hrůzostrašná historka, jak jeden z nebožáků si prý pro své boty později přišel – přímo do vesnice a přímo k tomu, kdo mu je v lese vzal….

Bylo také mnoho těch, kteří naletěli řečem partajních agitátorů o chlebě a mouce zadarmo, jen když podepíší jeden papír, za který dostanou nenápadnou červenou knížku; takoví pak jen těžko vysvětlovali maďarským žandárům, že o ničem nevěděli a u komunistů prý že nejsou. A Maďaři prý byli v bití a mučení vyhlášení mistři.
 „Bili a bili a njemohli porvaty," popisuje Anna těžké boje na konci války u Velkého a Malého Berezného, kde Rudá armáda narazila na mohutná opevnění Wehrmachtu. "Oni je pak zahnali těmi kaťušemi a ty bily a bily, že " do njeba ljetalo a pobilo ljuděj miliony." Nakonec je obešli z boku. Lidé, co chodili po lesích pak po válce vyprávěli, jak byli lidé všude po stromech…" Dodává Anna Dodová, dívá se oknem někam k lesům a na dlouho se odmlčí. Už nechce vzpomínat.

Maria, jedna ze starších obyvatelek Nové Sedlice a přítelkyně Anny Dodové, která přišla v neděli odpoledne posedět a "pobjesedovaty", prožila poslední dny války v Nové Sedlici jako patnáctiletá dívka: „Rusové přišli z Beskyd, tam z těch lesů na konci září," ukazuje směrem k zalesněnému hřebenu, kde prochází slovensko-polská státní hranice. „Bylo to přesně 27.září 1944 a ve vesnici byli ještě Němci; Rusové to věděli, vesnici zaměřili a začali ji ostřelovat z děl.“ Maria přitom špulí rty a tlumeně napodobuje hvízdání granátů a rozhazuje rukama, když chce přiblížit, jak dostalo několik chalup přímý zásah. „Naši předtím naložili nejcennější věci na vůz a zavezli nás do lesa, do bezpečí.

Za války žilo v Nové Sedlici asi pět nebo šest židovských rodin. Z otcova vyprávění zná Vasil jejich tragický příběh: na počátku války byly deportovány na nedalekou, tehdy Karpatskou Ukrajinu, která byla obsazena maďarskou armádou. Jednomu chlapci z transportu se však podařil neobvyklý čin: seskočil v nestřežený okamžik s vozu a jen zázrakem se mu podařilo uprchnout; později prý poslal pohlednici z Ameriky. Ostatní takové štěstí neměli a byli na Ukrajině popraveni.
 Když v letě roku 1945 přišli Banderovci, Vasilova otce jako komunistu chytili a vyplatili mu pětadvacet holí. "Nějakou dobu se zde ještě potulovali, až když do vesnice nadirigovali vojsko, tak se stáhli." Vzpomíná Vasil na první poválečné léto.

Rusíni

Rusíni (někdy nazýváni také Karpato-Rusíni, což poukazuje na to, že se jejich domovem staly převážně pohoří, která jsou součástí karpatského oblouku) jsou jednou z mnoha etnických skupin Slovenské republiky, společně se Slováky, Maďary a Rómy. Rusíni jsou na rozdíl od Slováků východní Slované, což znamená, že jejich historie, kultura a jazyk mají své kořeny ve středověké Kyjevské Rusi, ačkoliv Slováci a Rusíni spolu žijí ve stejném teritoriu téměř tisíc let a taktéž sdílí mnoho kulturních tradic. Tradičně se většina Rusínů hlásí   k pravoslavné nebo řecko-katolické církvi.
 Rusíni nikdy neměli svůj vlastní stát a dnes žijí na území tří státních celků: Slovenska, Polska a Ukrajiny (Podkarpatská Rus). V Evropě dnes žije asi jeden a půl miliónu Rusínů, z čehož 120 000 na Slovensku.   
 

Zvyklosti

Dodnes přetrval v údolí Nové Sedlice jeden dávný zvyk – chodit „svataty“, neboli, chodit "namlouvat". Znamená to, že rodiče mladíka, kterému se zalíbí nějaké děvče, zabalí láhev pálenky a něco dobrého na zub („do rota“) a vypraví se do rodiny dívky „svataty“, nebo také domlouvat svatbu, vdavky. Výběr nevěsty se často podřizuje spíše než vůli obou mladých lidí mnohem praktičtějším otázkám, jakými je zejména  ekonomické postavení rodičů nevěsty a tedy i výše případného věna.

V době mého pobytu v údolí Nové Sedlice jsem zažil dva církevní pravoslavné svátky:

21. září - "Ražděstvo presvjatyja bohorodycy" (narození přesvaté bohorodice, rusínsky, ne ukrajinsky)

27. září - "Vsjemyrnoe vozdvyženje čestnovo y živottvorjaščeho kresta" (Povýšení svatého kříže, rusínsky)

Pozn.: Když jsem 21. září přijel, uctívali svátek manželé Dodovi tak důsledně, že mně nedovolili ani zašít knoflík u kalhot. Stejně důsledně se respektuje zákaz pracovat v neděli. Zásadně  nemohli pochopit, jak je možné, že se u nás v Čechách toto nerespektuje a chodí se vesele do práce i v neděli.

Každoročně, vždy 6.ledna prochází vesnicí průvod tzv. Betlehemců, čímž obyvatelé Nové Sedlice oslavují pravoslavné vánoce. 

Kuchyně
 
Pro zajímavost uvádím jen některé gastronomické speciality tohoto horského kraje, kde  brambor, kravského mléka a zeleniny je vždy dost, a tak se z těchto surovin mnoho vaří:

Pirohy – jedná se o „šátěčky“ z těsta z polohrubé mouky, plněné sýrem z kravího mléka; podávají se zvlášť se smetanou, která je na talíři a do které se namáčejí

Kukuřičné kroupy – hrubší podíl po mletí kukuřice na mouku se vaří ve vodě, pak solí a trochu sladí; podává se v hlubokém talíři, kam se přilévá mléko

Holoubky – těsto zabalené do kapustových listů se dohromady vaří

Halušky – nudle s mlékem a kravím sýrem

Brambory, "krompli", s kapustou

"Oščipja" – bramborové placky o síle asi 1 cm pečené na plotně; chutné, výživné jídlo na pole


Jak se do Nové Sedlice cestuje
Rychlíkem Praha-Košice-Medzilaborce do Humenného, kde se přestupuje na vlak do obce Stakčín. Odtud  jezdí autobusy až do Nové Sedlice (po cestě 1-2 denně odbočka do vesnice Topola, "Topolja", a Ruský Potok, "Ruskyj Potik"; autobus zastaví na křižovatce, lidé vystoupí a čekají než autobus udělá odbočku do Topole nebo R. Potoka. Pak znovu nastoupí a pokračuje se již bez odboček se pokračuje v cestě)

Autor:



Nejčtenější

Sovětské mapy světových měst byly jako Wikipedia a Google Maps v jednom

Sověti byli pečliví: takhle detailně zmapovali New York (vpravo) a přístavní...

Podle sovětských civilních map vlastních oblastí se spolehlivě bloudilo. A to byl záměr, měly totiž mást Západ i za...

Hitparáda turistických přešlapů. Čím zaručeně naštvete místní obyvatele

Turista si užívá krmení volně žijících hyen v Hararu v Etiopii.

Chtějí toho vidět co nejvíc a v neposlední řadě jsou důležitým zdrojem příjmů. Z pohledu místních obyvatel jsou však...



Nejkrásnější partie Krounky. Parádní výlet s ferratou, kterou zvládnou i děti

Krounka v Otradově

Doslova pohlazením po duši je putování údolím říčky Krounky na Chrudimsku. Nejhezčí pasáž pojmenovaná Šilinkův důl je...

Les nad Kateřinkami ukrývá tajemný pomník. Nikdo neví, kdo ho vztyčil

Vojtěch Mai objevil žulový pomník, který ve stráni nad Kateřinkami stojí...

Nikdo neví, proč tam je, ani kdo ho nechal postavit. Přitom ve stráni nad libereckými Kateřinkami stojí odhadem dobrých...

Český skialpinista nepřežil 300 metrů dlouhý pád ve Vysokých Tatrách

V Nízkých Tatrách zahynuli dva skialpinisté z Česka (26. listopadu 2017)

Český skialpinista ve čtvrtek nepřežil dlouhý pád ve Vysokých Tatrách na Slovensku. Informovala o tom horská záchranná...

Další z rubriky

Žlutý cirkus v Indii. Bez trabantů, ale s Leninem na každém kroku

Lenin vypouští své draky...tento kout Indie je zkrátka rudý - ovšem v mnoha...

Posádka žlutého cirkusu přistála v Indii, ale žlutý cirkus stále nemá. Jejich dva trabanti, maluch a jawa 250 se stále...

Je třeba zabít Hitlera. Výlet do Vlčího doupěte, kde se měl změnit svět

Hitlerův bunkr měl šest metrů silné zdi a osm metrů silný strop.

Věčný stín, vlhko a miliony komárů. Tak působí na první pohled rozlehlý listnatý les, v jehož středu se nacházejí...

OBRAZEM: Jezdí po světě a maluje 3D. Leon Keer lidi baví i nutí přemýšlet

Nic k proclení, Aruba: Kombinovaná malba na podlahu a zeď vznikla na ostrově...

Leon Keer je světový umělec pouličního 3D umění. Do povědomí ho vystřelila malba Lego terakotové armády, kterou...

Najdete na iDNES.cz