Mathieu Shamavu zřejmě nedá bez mobilu ani ránu, džungle nedžungle. Teď ho zná celý svět kvůli selfie, které si vyfotil se dvěma gorilami, ale já ho znám už dávno.
Vyfotil jsem si ho jednou po snídani, jak sedí mezi několika gorilími dorostenkami v gorilím sirotčinci. Místo aby sledoval, jak se dokážou vecpat do ojeté pneumatiky, nebo se jen tak válí, kouká do mobilu.
My jsme se tam kvůli gorilám táhli tisíce kilometrů, na místě jsme se pohybovali pod ochranou mužů s kalašnikovy, protože jsme byli v nebezpečné zóně, a on má gorily vedle sebe a stejně civí do mobilu.
Ale to byl hodně povrchní výklad. Mathieu Shamavu má jedno z nejnebezpečnějších povolání na světě. Je strážcem parku Virunga v Kongu. Za posledních třiadvacet let, kdy se ve východním Kongu začalo válčit, zahynulo ve Virunze skoro sto osmdesát rangerů.
Teď v dubnu padl jeden, v březnu taky. Loni touto dobou byla zastřelena první strážkyně jménem Rachel Masika Baraková. Chtěla chránit své dva turisty před únosci. A měsíc předtím útočníci při přepadu postříleli pět rangerů naráz. Celkem šestnáct strážců za rok. Toto je válka.
Mathieu Shamavu sedí mezi několika gorilími dorostenkami v gorilím sirotčinci. Místo aby sledoval, jak se dokážou vecpat do ojeté pneumatiky, nebo se jen tak válí, kouká do mobilu.
Ředitelství parku, v jehož sousedství bydlíme, je spíš velitelství. Nejde o to, že všechno je tady v khaki, protože to je i barva safari. Mají tady velín, jemuž říkají Pentagon. Funguje čtyřiadvacet hodin denně. A mají tu četu psovodů, jejichž psi na nás štěkali z kotců, když jsme projeli dovnitř. U ní stála hlídka se samopalem. Hned vedle štítu se znakem parku, v němž je samozřejmě kresba gorily.
Kromě toho mají jednotku rychlé reakce, zpravodajský oddíl a šest letadel. V našem kempu, což je dost luxusní lodge jménem Mikeno podle místní sopky, večer popíjíme červené z vinného sklípku, kam se jednou všechen personál i s rangery musel schovat, když místní milice Mai-Mai převálcovala tábor. Nešlo vzdorovat. Měli i minomety a děla.
Ředitele parku, což je mimochodem pravý belgický kníže Emmanuel de Mérode, před čtyřmi lety přepadli a průstřely žaludku a nohou jen taktak přežil. Taky má prostřelené letadlo. To po něm zase pálili, když letěl.
Když jsme druhý den venku, v jednu chvíli z dálky i my slyšíme pár dávek ze samopalu. Toto je opravdu válka. O prales a peníze. A tudíž i o horské gorily.
Říká se, že gorily zabíjejí pytláci. Nesmysl, Staré pověsti africké. Je to ještě horší.
Obyčejné dřevěné uhlí
Podívejte se na selfie Mathieua Shamavu. Jedna z vážných postav v pozadí se jmenuje Ndeze. Jejího otce možná znáte. Tak otřesná fotka, na níž byl, se nezapomíná. V roce 2007 ho se třemi dalšími gorilami z jeho rodiny kdosi zastřelil.
Snímek, jak jeho obrovské tělo, které na márách vypadá jako ukřižované, nesou smutní rangeři uprostřed krásné zeleně, obletěl a zasáhl svět. A takových případů bylo víc. Byli to pytláci, psalo se automaticky.
Fotka, která roku 2007 zasáhla svět: stříbrohřbetý samec Senkwekwe byl zastřelen spolu s dalšími třemi gorilami.
Pytláci? Ale ti zabíjejí pro zisk. Ani jedna z goril nepřišla o hlavu či tlapy, které by se daly prodat. Z žádné nebyly vyříznuty kusy masa, za které se v luxusních afrických (a prý dokonce i evropských) restauracích draze platí. Navíc Ndeze našli, jak se drží mrtvoly matky. Ale gorilí mláďata se dají prodat za tisíce dolarů. Takhle by se pytláci nechovali.
Toto bylo něco jako gangsterská poprava. Gorily totiž stojí v cestě obchodu s obyčejným dřevěným uhlím. Zní to absurdně, ale je to tak. V oblasti našlapané pěti miliony lidí není elektřina či plyn, a tak je dřevěné uhlí jediná možnost, jak si uvařit jídlo a ohřát vodu. Je z toho obrovský byznys v hodnotě 37 milionů dolarů ročně, největší stroj na peníze v regionu.
Cestou do Virungy se proti nám houpají náklaďáky vysoko naložené pytli s uhlím. Zpocení mladíci tlačí obrovské dřevěné koloběžky, na nich každý veze tak 150 kilo uhlí.
Jsou pěšáky obchodního impéria pachatelů milionové genocidy ze sousední Rwandy. Uteklo jich sem sto tisíc, a protože měli zbraně, vytvořili uhelný kartel připomínající jihoamerické narkomafie. „Obsluhují každou kuchyni v oblasti,“ řekl sarkasticky Daniel Ruiz z OSN. Jihovýchodní sektor Virungy ovládají úplně. Je to no-go zóna.
Tisíce mužů rozvážejí na dřevěných koloběžkách pytle s uhlím do každé kuchyně oblasti s pěti miliony lidí.
Když po jednom treku sedíme poblíž sopky Mikeno, v dáli je vidět, jak se po úbočích kopců válí dlouhé pravidelné cáry mlhy. „To je kouř z milířů,“ říká náš doprovod.
Virunga je jediný les široko daleko. Jinde už lidé, jichž tady žije 400 na kilometr čtvereční, jako kobylky vyholili všechny kopce až k vrškům. Virunga je Kuvajt této části Afriky. Krmí uhlím milionové město Goma a velké oblasti Rwandy, Burundi a Ugandy.
A ozbrojenci, kteří za milionovým byznysem s uhlím stojí, udělali logický závěr: Chceme les úplně pro sebe. Překážejí nám strážci parku. Ti jsou tady však kvůli gorilám. Takže když postřílíme gorily, zmizí i oni.
Brutus Brutus
Flavier Bisa mate tělem. Obyčejné holínky, v nich zastrčené plandavé kalhoty, zelená kazajka, safari klobouk. I když má přes rameno samopal, vypadá spíš jako pantáta, který opět netrefí zajíce.
Ve skutečnosti má za sebou výcvik, s nímž by ho vzali do každé evropské armády. Jako všichni rangeři z Virungy. Sedm měsíců drilu, který vedou instruktoři belgických speciálních jednotek. A ještě něco navíc. Dva měsíce výcviku osobních strážců. To aby se uměl postarat o turisty pod palbou.
Strážci konžského parku Virunga mají výcvik commandos a umírají víc než vojáci v Afghánistánu. Za posledních třiadvacet let, kdy se ve východním Kongu začalo válčit, zahynulo ve Virunze skoro sto osmdesát rangerů.
Flavier Bisa teď ukazuje něco jiného. „Všude tady byl dřív prales,“ říká a mávne daleko dolů. Džungli máme jen po pravé ruce, vlevo, kam až dohlédneme, jsou políčka. Ohnuté ženy tam pracují a kolem nás pobíhají děti celé šťastné, že je vyfotíme.
Vnoříme se do pralesa. Stoupáme do kopce, proplétáme se mezi liánami, krčíme se pod větvemi, kloužeme, snažíme se vyndat nohy chycené mezi kořeny, obcházíme kmeny tlusté jako hrom a žasneme nad třiceticentimetrovými housenkami. Pak narážíme na další rangery. Přichází povel sundat batohy a nasadit si roušky, aby od nás gorily nechytily rýmu.
Jsou někdy tady. Poslední instrukce. Nedotýkat se jich, mluvit šeptem. Nepřibližovat se na méně než na sedm metrů. Nedívat se jim upřeně do očí. Když se blíží stříbrohřbetý samec, skrčit se, stát se maličkým, dívat se jinam a dělat, že žvýkáme.
Tak jo, jsme v srdci temnoty, uprostřed divočiny. Jen my, prales a gorily.
Už je vidíme. Jsou rozeseté na malých mýtinkách a v křoví. Ty oči. Vážné a nevinné. Miminka po nás otáčejí hlavy, ostatní nás dost ignorují. Jsme jim úplně ukradení. Asi vědí, kdo se koho bojí.
Dvakrát jsem si jako trénink pustil film Gorily v mlze, ale i kdybych ho viděl stokrát, na tuto scénu by mě stejně nepřipravil. Přede mnou se rozvalují gorily, jako by tady byly samy. Jsou lenivé a spokojené. Husté černé chlupatice. Přerostlé hračky. Vzpomenu si na Belmonda, když si natáhl gorilí kostým. Možná jim taky připomínáme gorily.
Mláďata vyskočí do větví, trochu se perou, občas zavřeští, ale jen málo. Houpají se na liánách a dost jim to jde. Staří vše sledují důstojně jako indiánští náčelníci. Tváří se jako při Beethovenovi, ale na hlavě jim visí suchá tráva a listí. Veliké děti.
Je i nás obletují mouchy, při focení si musím dávat pozor, abych nešlápl do velkého, světle hnědého víte čeho. Má to průměr jako velký talíř. Jeden samec má ošklivě pokousanou nohu, výsledek včerejší rvačky se šéfem.
A šéf si teď všímá mě. King Kong. Velký táta. Ztělesněná síla. Brutus Brutus. Respekt by měl i Frištenský. Nikdo mu očividně neřekl o sedmi metrech. Fotím a najednou mi v objektivu roste a roste, až pochopím, že běží těsně kolem mě. Jako když projede lokomotiva. Namlouvám si, že cítím, jak se země třese. Prý byl dvacet třicet centimetrů ode mne. Že si vybral zrovna mě s pětašedesáti kily, je nefér. Jsou tady mnohem větší.
Hodina je pryč. Odcházíme. Najednou cítím, že mám opravdu duši a v ní je cosi jako pokoj, dojetí a láska. Díky, gorily.
Střih, konec romantiky. Jen abyste věděli, jak je to i uprostřed divočiny v dnešním Kongu křehké, ke gorilám jsme v pralese neušli o moc delší cestu, než jako bychom vystoupali z pražské Malé Strany na Petřín. Tak malý rozdíl dnes v Africe dělí gorily od civilizace. Podobně jsem to zažil před lety ve Rwandě. Pole s lidmi, kopec, dvacet minut chůze, gorily.
A ti lidé si chtějí uvařit fazole, a tak potřebují dřevěné uhlí.
Uhlířská mafie
V roce 2008 spotřebovali jen obyvatelé města Goma šedesát tisíc tun uhlí. Teď je to sto dvacet tisíc tun. „Celkem je kvůli výrobě uhlí zpracováno ročně přes tři miliony kubíků dřeva, což je několik set tisíc stromů,“ uvádělo vedení parku v jedné ze svých zpráv.
Když projíždíme Virungou, pečlivě se vyhýbáme sektoru, který ovládají milice. Jen slyšíme, jak to tam vypadá: „Měsíční krajina. Kouř z podzemních milířů a holé stráně s pahýly.“
V kleptokracii, jakou je Kongo od svého vzniku, se peníze vždy rozkradly, takže Virunga na tom nikdy nebyla skvěle. Dokonce už v 70. letech se mělo za to, že gorily brzy vyhynou, protože je vybijí pytláci. Ale nejhorší časy nastaly v 90. letech, kdy se sem nahrnuli pachatelé genocidy z Rwandy. Nastalo bezvládí a zabíjení, při němž zahynulo na pět milionů lidí. A Virungu si pro sebe ukrojily milice s názvy Les Mongoles (Mongolové), M23, Rastas (Rastafariáni), kteří zásadně chodili v dresech basketbalistů Los Angeles Lakers.
Nyní je tam přes sto milic, ale nejsilnější jsou bývalí zabijáci ze Rwandy s názvem Demokratické síly na osvobození Rwandy. Je jich možná deset tisíc, mají maximálně dva tisíce bojovníků a monopol na uhlí z Virungy. Všem kromě goril a strážců to tak totiž vyhovuje.
Vojáci ničí jeden z tisíců milířů v oblasti, kde z panenské džungle zůstala jen měsíční krajina.
Je to africká kopie Mexika narkobarona Prcka Guzmána, kterého lidé milovali, protože jim dával práci a stavěl školy, a policisté a soudci, kteří po něm měli jít, s ním v tom naopak jeli taky, protože jim pouštěl peníze.
Uhlířská mafie je největším zaměstnavatelem v okolí. Najímá lidi na kácení lesů, pálení uhlí a dopravu do vesnic a měst. Ti jsou šťastní, že mají příjem. Jiný tady není.
Šťastní jsou i vojáci a policisté, kteří by jim měli bránit ve vstupu do Virungy, protože je to národní park. Hrají hru, že park hlídají zvenčí, ale ve skutečnosti jen vybírají „pokuty“ od vesničanů, kteří tam chodí pracovat pro mafii.
Vybírají také mýtné od těch, kdo uhlí rozvážejí. Na čtyřicetikilometrové cestě z Virungy do Gomy jsem spočítal šest kontrolních stanovišť. Africký duch má rád, když je všechno úředně zdůvodněno, a tak tomu muži v uniformách říkají zcela vážně ekologická daň nebo administrativní poplatek.
Vojáci však nemají jinou možnost. Často byly doby, kdy armáda nedostávala z hlavního města Kinshasy ani halíř, takže bez výpalného by ti muži zemřeli hlady.
Někdy se dokonce stalo, že jednotky, které měly bránit banditům v pálení uhlí, ho po příchodu do Virungy začaly pálit samy. Měsíční žold byl v přepočtu asi dvě tři stovky korun, přičemž jeden pytel uhlí stojí v Gomě osm set. Snadné počty. Nejvíc měli velitelé.
„Stávalo se, že nám řekli, že nesmíme do některých částí parku, jelikož tam armáda pořádá zátah nebo cvičení, ale ve skutečnosti tam pálili uhlí,“ řekl jeden ranger. „Velitelé dostávají peníze od milic, aby se dívali jinam. Někdy milicím půjčují i armádní náklaďáky na převoz uhlí.“
Uhlířina ve Virunze připomíná mafii i tím, jak drsně si milice brání svůj rajon.
V roce 2008 spotřebovali jen obyvatelé města Goma šedesát tisíc tun uhlí. Teď je to sto dvacet tisíc tun. „Celkem je kvůli výrobě uhlí zpracováno ročně přes tři miliony kubíků dřeva, což je několik set tisíc stromů,“ uvádělo vedení parku v jedné ze svých zpráv.
Vesničany samozřejmě napadne, že by si vydělali víc, kdyby si udělali pár milířů pro sebe. Koho milicionáři přistihnou, toho hodí do milíře. Chvíli ho tam podrží, aby si navždy spálil záda a chodil mezi lidmi jako zjizvená výstraha.
Umějí si koupit kohokoli, včetně bývalého ředitele národního parku. V roce 2008 se zdálo, že Virunga i s gorilami je odsouzena k zániku. Jenže novým ředitelem se stal Emmanuel de Mérode a všechno je jinak.
Kníže ze stanu
Jeho život by vydal na film. Jako dítě žil v Keni, a když strávil týden v buši s Georgem Adamsonem a jeho lvy, o jeho životě bylo rozhodnuto.
Jako student zajel do Virungy kvůli diplomce. Měl tam být tři týdny, ale protáhlo se to: srdce promluvilo. Pak se pohyboval v pralesích rovníkové Afriky. Byl tak odříznut od civilizace, že o 11. září 2001 se dozvěděl s tříměsíčním zpožděním.
Když k němu v roce 2007 tamtamy přinesly zprávu, že Virunga je vyřízená, odletěl prvním letadlem do Ugandy, tam si koupil motorku a projel válečnou zónou do Virungy. Nabídl své služby, dělal všechno možné, a když policie zatkla zkorumpovaného ředitele, který měl prsty i v zabíjení goril, nabídli to místo jemu.
Byly to děsivé časy. Rangeři nedostávali roky plat, mnozí se nechali kupovat stejně jako jejich ředitel a celý park okupovali povstalci. De Mérode prováděl neuvěřitelné věci. Postupně při jednání tváří v tvář dokázal přemluvit tři vůdce povstaleckých skupin, kteří se vystřídali v držení Virungy, aby pustili dovnitř strážce a nechali je hlídat gorily.
Pak přesvědčil miliardářskou rodinu Buffettů, že je skvělý nápad věnovat parku uprostřed války 20 milionů. Takhle to svedl i s Evropskou unií a Británií. Když bylo třeba, svlékl se do trenýrek a uběhl londýnský maraton, aby sám získal milion. Zvýšil strážcům plat ze sto dvaceti korun měsíčně na sedm tisíc a nechal je vycvičit. Když se v parku objevila britská ropná společnost, protože jí někdo v Kinshase prodal koncesi, rychle ji vyhnal tím, že zlanařil Leonarda DiCapria, aby moderoval film o tom, jaký by to byl průšvih.
A vymyslel plán, jak zachrání gorily i Virungu. V parku se stavějí malé hydroelektrárny, aby lidé měli proud a nepotřebovali dřevěné uhlí. Elektřina má dát lidem také práci, aby nebyli závislí na milicích. První elektrárny už fungují. De Mérode osobně sehnal ve Francii první dvě turbíny a generátory, v Číně to ostatní, zařídil dopravu a potom i choulostivý přesun přes území povstalců. Už to jede, ale jak dopadne zbytek, se teprve uvidí.
Gorilám se však daří. „Teď jich tady máme víc než kdykoliv za posledních padesát let,“ říká ranger Flavier Bisa. Už nejsou kriticky ohrožené. Ale je to tím, že strážci jako on – se samopaly a výcvikem commandos jsou pořád kolem nich a umírají. Ze západní strany parku se stále kouří a stromy tam padají.
A od polí, kde pracují lidé, je to ke gorilám už jen jako na Petřín.
Mapy poskytuje © SHOCart a přispěvatelé OpenStreetMap. Společnost SHOCart je tradiční vydavatel turistických a cykloturistických map a atlasů. Více na www.shocart.cz
Mýtus VirungaVirunga znamená pro Evropany hory s pralesy, v nichž žijí gorily. Je to legenda: temná džungle, srdce Afriky, bratranci King Konga, záhadné choroby. Ale tenhle mýtus překrývá jiné tváře nejstaršího parku Afriky, který vznikl roku 1925. Má rozlohu asi jako Plzeňský kraj (a kousek navíc), ale je to nudle dlouhá 400 kilometrů. Na jihu jsou hory a dvě činné sopky, ve středu bohatá savana se slony a lvy a také jezera a močály s hrochy. Sever, to je pohoří Ruwenzori s ledovcem. Pozoruhodný je osud hrochů: v roce 1985 jich tady žilo 27 000, pětina všech, co byli v Africe. V roce 2005 jich bylo 350. Ano, 350. Vybili je vojáci, kteří měli hlad a byli bez peněz, a rebelové kvůli prodeji masa a zubů, které jsou ceněné jako slonovina. Mělo se za to, že budou úplně vyhubeni. Dnes už jich je tam aspoň 2 500. |
