Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu


Zkušenosti, které v Čechách nezískáte. Jak se žije nahoře

aktualizováno 
Aby nedošlo k mýlce, v tomto textu nejde o horních deset tisíc boháčů, nýbrž o život ve vysokých nadmořských výškách, jak ho v různých koutech světa poznali Češi. Po zkušenostech našinců ze života v horách pátrali redaktoři magazínu Víkend MF DNES.

Horský klášter v Bhútánu | foto: Slavomír Piskatý

Když vystudovaný stavař Jan Tilinger před lety zavítal do vesničky Kargiakh v indickém Ladaku, všiml si, že zdejší děti až na výjimky nechodí do školy. Extrémně izolované údolí Zanskar je celou zimu odříznuto od okolního světa a po zbytek roku je odtud všude daleko. Vesnička, ležící 4 200 metrů nad mořem, patří k nejvýš položeným lidským sídlům v Himálaji.

Jan se to rozhodl změnit. Založil občanské sdružení Surya, sehnal sponzory a v roce 2008 postavil Sluneční školu. I když v zimě teploty ve vesnici klesají až k -40 °C, speciální konstrukce zajistí v učebnách teplotu +15 °C. Vznikla tak asi nejvýš položená škola v Himálaji, kde je výuka možná i v zimních měsících.

Fotogalerie

Jenže kde sehnat učitele? V Česku se do konkurzů každý rok hlásí asi 400 dobrovolníků. Šest vybraných Čechů pak vždy na několik měsíců odjíždí učit himálajské děti.

„Zajímavé je, že s nadmořskou výškou klesá inteligence,“ říká Jan. „Našel jsem na to řadu vědeckých studií. Asi od 3 500 metrů se snižují kognitivní funkce mozku, a to hlavně u lidí s nižším IQ. Zjednodušeně řečeno: čím výš, tím blbější. A projevuje je se to hlavně v případě, že je člověk odříznut od svého běžného prostředí. Nemáte jídlo, na které jste zvyklí? Nemáte teplou sprchu, hudbu ani kamarády? Pak na vás výška v kombinaci s nižším IQ působí tím hůř. U zájemců o výuku v Kargiakhu proto děláme psychotesty. Zjistili jsme, že inteligentním lidem pobyt ve vyšší nadmořské výšce v kombinaci s cizorodým prostředím pomůže. Otevře jim nové obzory, přinutí je přemýšlet o nových věcech… Lidé s nižším IQ naopak otupí a po návratu do Česka hůř komunikují.“

Na kole do oblak

Nahoře hodně fouká. A není tam voda. Tak si zapamatoval himálajské království Bhútán český pilot Slavomír Pískatý, který léta létal pro tamější královské aerolinie a bydlel ve vesnici Bondey v jednom z asi tří desítek domečků rozprostřených přímo u paty ranveje tamního mezinárodního letiště Paro. „Letecký provoz nebyl nejmenší problém, tam se beztak kvůli větru smělo létat jen dopoledne. Největší trable byly s vodou: ačkoli dost pršelo, doma jsem vodu skoro neměl -a to jsem byl připojený na dva zdroje,“ vzpomíná Pískatý na roky prožité ve výšce 2 350 metrů nad mořem.

S odstupem už se tomu směje, ale tehdy mu do smíchu vždycky nebylo. „Mohli jste mít peníze, mohli jste chtít opravovat vodu dokola, ale bylo to marné. Čerpání z údolního zdroje věčně nefungovalo, jenže nebyla šance sehnat člověka, který by to opravil. Druhý horský zdroj zase sousedi z vesnice sváděli na rýžová pole, kdykoli se v něm objevila voda.“ Rýžová políčka navíc často zhatila spojení se světem. „Já měl připojení jako jediný ve vsi, jenže kabel vedl na kůlech nad rýží a často padal.“

Abychom nebyli nespravedliví - Bhútán je překrásná země, nikoli náhodou tamní osvícený král hodnotí kvalitu života obyvatel nikoli podle světově vzývané ekonomické veličiny zvané „hrubý národní produkt“, nýbrž podle takzvaného „hrubého národního štěstí“. Toho si tam užil i český pilot - a zároveň nadšený sportovec.

„Já v té výšce netrpěl ani na bolesti hlavy, snad jen po delší dovolené jsem se první týden trochu zadýchával cestou do schodů. Přitom když za mnou někdo přijel na návštěvu, měl problémy se spaním.“ Snad mu pomohla i profese, neboť kabiny civilních letadel se běžně tlakují právě na ekvivalent nadmořské výšky jeho bhútánského bydliště. Ale hlavně - Pískatý měl spoustu důkladného tréninku z daleko řidšího vzduchu než v samotném Paro.

Slavomír Piskatý ve výšce 4 000 m.n.m. v Bhútánu

Slavomír Piskatý ve výšce 4 000 m.n.m. v Bhútánu

„Hned za mým bhútánským domem startoval výjezd na hřeben Chelala vysoký 3 988 metrů: 36 kilometrů nonstop stoupání. V dobré kondici jsem to vyšlapal za necelé tři hodiny. To mi pomohlo, když jsem pak jel bikerský závod z Bumthangu do Thimphu přes čtyři horské hřebeny - 268 kilometrů a 5 800 výškových metrů mi trvalo 12 hodin a 36 minut. Do cíle jsem dojel jako jediný cizinec, ostatní tu výšku nezvládli. Bhútán je bikerský ráj, ale musíte to v řídkém himálajském vzduchu udýchat.“

Nejvýš položená metropole

Tak jako má Praha metro, v bolivijské metropoli slouží cestujícím ve veřejné dopravě několik tras kabinových lanovek. La Paz je nejvýš postaveným hlavním městem světa - 3 640 metrů nad mořem. Postupně tam otevírají další lanovky, částečně i s českou pomocí - jedním z dodavatelů se stala firma Mikroelektronika z Vysokého Mýta.

La Paz přitom neleží na kopci, nýbrž v kotlině, takže okolní hory dosahují ještě závratnějších výšek. Kdo si na nadmořskou výšku nedokáže zvyknout, pomůže mu anopyrin s čajem z listů koky, které mají ten správný účinek proti výškové nemoci - to platí ostatně i v sousedním Peru a dalších andských oblastech. V těsné blízkosti La Pazu leží většinou zasněžené kopce, nachází se tam i nejvýš položené lyžařské středisko světa Chacaltaya (5 400 m n. m.). Ovšem pokoušet se v téhle oblasti jakkoli sportovat, to je pro návštěvníky velice zrádné.

„Na sport se tam podle mě zvyknout nedá. Zkusil jsem si zahrát fotbal s místními. Proběhl jsem hřiště, nahrál na gól, vyčerpáním klesl na zem a deset minut se rozdýchával,“ vzpomíná Pavel Fellner z cestovní kanceláře SEN a dodává: „Ono už jen vyjít v La Pazu schody je problém.“

Fotbal ve výšce 3 640 m.n.m. v LaPazu

Fotbal ve výšce 3 640 m.n.m. v LaPazu

Snad jediným sportem, který tam masově zvládají zahraniční turisté, je cyklistický sjezd z La Pazu do městečka Coroico. I tahle štreka však představuje značný risk, byť zcela jiného druhu, než je kolaps z řídkého vzduchu. Nazývá se Cesta smrti, neboť vede po zrádné cestě nad vysokánskými srázy. Fellner líčí: „Vyvezou vás do sedla nad městem 4 200 metrů nad mořem, odkud se sjíždí do nadmořské výšky 1 500 metrů. Je to brutální zážitek!“

Výškový feťák

Redaktor magazínu Víkend Ivan Brezina se víc než čtvrt století věnuje vysokohorské turistice. „Do výšek, kde už je třeba použít lezecké techniky a jištění, se dostaneme zřídka. Jsou to choďáky, tedy výpravy, na kterých se s kompletní výbavou na několik dnů v horách vydáváme do terénu, kde se dá jít,“ vysvětluje.

Základem je zvládnout velké vertikální rozdíly. I v poměrně nenáročném Rumunsku často musíte nastoupat třeba tisíc metrů na hřeben - během pár hodin a s batohem, který váží i dvacet kilo. „Vypadá to jako masochistická tortura, ale stal jsem se na tom závislým. Při takové námaze totiž tělo vyplavuje endorfiny, které člověka nakopnou jako droga a lehce mu pozmění vědomí. Během výstupu na hřebeny někdy zažívám až lehce mystické stavy.“

Alpy, Himálaj, Karákóram, Pamír, Ťan-Šan, Hindúkuš, tam všude se Brezina dostal do oblastí, kde už s projevuje výšková nemoc. „Zajímavé je, že tolerance k výšce je vrozená,“ říká. „Každý to snáší jinak a natrénovat se to dá jen částečně. Mně příroda v tomto směru moc odolnosti nenadělila.

Když jsme před lety skoro bez aklimatizace lezli na Mt. Blanc (4 810m n. m.), zvracel jsem a třeštila mi hlava, zatímco manželka neměla problém.“ Brezinův výškový rekord je 5 900 metrů v sedle Sarichen La v indickém Himálaji. „V horách nejde o rekordy, chodím tam za zážitky a taky kvůli boji s vrozenou leností. Zážitek nemusí být příjemný, ale musí být silný.“

Alpská romantika

Markéta Meier žije už dvacet let ve Švýcarsku. Česká hoteliérka tráví posledních pár let v alpských výškách nad 2 000 metrů nad mořem. Kdepak, Alpy nejsou zdaleka takový extrém jako Himálaj nebo Andy, zato se nacházejí jasně nejblíž Česku. Donedávna dokonce stačilo paní Meier méně než deset hodin v autě, aby se z rodné vlasti dostala do švýcarského průsmyku Oberalp nedaleko pramenů Rýna, kde s manželem provozovali hotel. A ačkoli tam vede silnice, v zimě bývali na několik měsíců pravidelně odříznuti. „Od listopadu do dubna se k nám dalo dostat jedině vlakem. Když večer po šesté odjeli posledním vlakem lyžaři, nastalo naprosté ticho pod hvězdami.“

Hotel Belalp nad ledovcem Aletsch

Hotel Belalp nad ledovcem Aletsch

Nyní vede s mužem hotel Belalp na velkolepé vyhlídce nad největším alpským ledovcem Aletsch, 2 100 metrů nad mořem, tam už se autem vyjet nedá ani v létě, jedině lanovkou, od jejíž horní stanice je to ještě půl hodiny pěšky. „O letních víkendech se u nás konají svatby a to slavnostní procesí k nám musí dojít,“ směje se hoteliérka.

Vypadá to jako těžká romantika, ale Češka to tak nekriticky zasněně nevidí. „Ano, hory mají velké kouzlo. Zvlášť když se ráno probudíte a koukáte rovnou z ložnice na špičku Matterhornu v dálce. Ale člověk musí mít i náturu horala, obzvlášť v zimě.“ Bezvýhradně se v tom neshodne ani s manželem. „Můj muž sestoupí z hor do údolí, jedině když potřebuje zajít ve městě k holiči. Já jezdím dolů častěji, přece jen - děti musí chodit do školy, závějemi by daleko nedošly.“

Horská (výšková) nemoc v kostce

Příznakem horské nemoci je bolest hlavy, nechutenství, nespavost, slabost, bušení srdce a namáhavé, zrychlené dýchání při pohybu. Jestliže se během výstupu objeví silná dušnost i v klidu bez pohybu, bublavé chrčivé dýchání, modrání jazyka a obličeje, ztráta pohybové koordinace, dezorientace, změna chování, či dokonce bezvědomí, hrozí vysokohorský otok mozku i plic a smrt.

Horská nemoc potenciálně hrozí ve výšce nad 3 000 metrů. Může vás postihnout nejen při horolezeckém výstupu, ale i při příletu z nížin do výše položených měst (třeba tibetská Lhasa leží 3 650 m n. m.) či v autobusu na silnici přes vysokohorská sedla. Nezpůsobuje ji samotná výška, ale přílišná rychlost výstupu. Ten musí být tak pomalý, aby tělo mohlo přivyknout na nižší dostupnost kyslíku. Teoreticky byste nad 3 000 metrů měli za den vystoupat jen 300-400 metrů. Aklimatizace je však možná jen asi do sedmi tisíc metrů nad mořem. Výš leží tzv. „zóna smrti“, kde člověk bez kyslíku přežije pár hodin.

Autoři:



Nejčtenější

Češi si v Astaně oblékli „boratovské“ plavky, skončili ve vazbě

Zelené plavky proslavil filmový snímek Borat z roku 2006 s hercem Sachou...

Skupina Čechů se chtěla z žertu vyfotit v kazašské Astaně v kultovních zelených plavkách, kterými zemi proslavil...

Je to tady! E-kola naplno vtrhla na cyklostezky i do terénu

Moderní e-kolo Specialized Turbo Vado 4.0 pro jízdu po městě i pro výlety po...

Měl jsem pekelný sen. Sešla se naše parta na bikovou půldenní vyjížďku. „Doufám, že na vás nebudeme čekat,“ obrací se...



Kde sídlili Keltové i páni. Výlet za tajemnými hrady Drahanské vrchoviny

Repešský žleb

Podzimní lesy bez listí jsou ideálním obdobím pro hledání starých zřícenin, ze kterých toho mnoho nezbylo. Doslova...

VIDEO: Letadlo zasáhl blesk těsně po vzlétnutí z letšitě

Blesk zasáhl letadlo těsně po vzlétnutí z letšitě v Amsterdamu

Děsivou událost, která se odehrála v neděli 12.listopadu, natočil letadlový nadšenec na letišti Schiphol v Amstrdamu....

Anketa o nejlepší kemp roku 2017 zná vítěze. Opět boduje Český ráj

Kempem roku 2016 s nejlépe hodnocenými službami se stal Autocamp Sedmihorky v...

Obliba kempování v českých a moravských krajích neupadá, spíš naopak. A zákazníci neradi jezdí naslepo. Jedním z...



Další z rubriky

Vánoce a silvestr v teple. Kde si užívat pohodu a zapomenout na stres

Pláž Postiguet se nachází přímo v centru Alicante, u hlavního pobřežního korza.

Soudě podle statistických odhadů je to stále oblíbenější trend: vydat se přes Vánoce a Nový rok nikoli na hory, ale...

Stopem po Africe. Občas to je jako cesta do koncentráku, říká cestovatel

"Kromě řidiče jedou vždy aspoň čtyři další lidé vyzbrojení krumpáči, rýči,...

„Četl jsem, že Kongo je srdcem temnoty, a je to tak. Málokdo se usměje, nikdo nepomůže. Ta země je neskutečně chudá,“...

OBRAZEM: Surfaři, plachetnice, potápěči. Jak si užít kilometrový bazén

V hotelovém resortu San Alfonso del Mar u chilského města Algarrobo si můžete...

V hotelovém resortu San Alfonso del Mar u chilského města Algarrobo si můžete užívat koupání v 1 013 metrů dlouhém...



Najdete na iDNES.cz