Český horolezec Jan Říha na vrcholu jihoamerické Aconcaguy, kam vylezl těžkou...

Český horolezec Jan Říha na vrcholu jihoamerické Aconcaguy, kam vylezl těžkou cestou jako vůbec první nevidomý. | foto: Archiv Jana Říhy

Když za něčím jdete, dokážete cokoli. Nevidomý Čech zdolal Aconcaguu

  • 6
Chce postupně zdolat nejvyšší horu každého kontinentu, tři už má za sebou. Přitom až jednou vystoupá na Mount Everest, stejně neuvidí, jak to tam vypadá. Horolezec Jan Říha je slepý. Jeho očima jsou kamarádi, které bere na expedice s sebou. Naposledy na jihoamerickou Aconcaguu, kam vylezl těžkou cestou jako vůbec první nevidomý.

Jeho svět je zakletý do jediného slova: Nevidím. Jenže pro 37letého Jana Říhu to není důvod, proč se dokola litovat.

Místo toho si sem tam zaběhne maraton, jindy sbalí bágl a vyrazí do hor. Na Mont Blanc, Elbrus, Kilimandžáro. Nebo jako koncem minulého roku na argentinskou Aconcaguu. "Příště chci zkusit Mount McKinley. Ale ještě uvidíme." Ano, opravdu řekl "uvidíme".

A protože se stejně jako během celého rozhovoru i teď usmívá, není z toho rozpačitá chvilka.

Lidé většinou hory rozlišují vizuálně. Poznal byste nějakou podle sluchu nebo podle čichu?
Třeba zrovna Aconcagua je extrémně větrná. To se svým způsobem dá odposlouchat. Poznal bych ji asi i podle zvuků, které vydávají tamní muly. Nebo podle řeky, která zurčela hned na začátku našeho výstupu. Jo, to sluchem rozeznám. A nejen to: i kde taje ledovec, kde se jak sesouvá lavina. S nimi jsem měl zatím štěstí, padaly jenom vedle nás. Dole na Kilimandžáru si zase pamatuju zvuky pralesa: šumění stromů, křik ptáků, opic. A taky to, že je tam jak v prádelně.

Jak to konkrétně vypadá, když nevidomý horolezec šlape na sedm tisíc metrů vysoký vrchol?
Na Aconcaguu jsme vyráželi ve třech, já byl vždycky ten uprostřed. Člověk přede mnou poklepává hůlkami po zemi, abych věděl, kde jsou šutry. Naviguje, křičí. Jakmile putujeme sněhem, je to snadnější, jdu prostě v jeho stopách. Kluci se mezi sebou střídají, já pořád zůstávám v řadě jako ten druhý. Tak mi pomáhají až nahoru.

Co je pro vás při výstupu největší problém?
Teď jsme třeba dole pod Aconcaguou museli přeskakovat potůčky. Přebrodit řeku. Pořádně ledovou! Ničily mě i ostré kameny. Šutry, které kloužou. Kamenitá suť, jaká byla i na Kilimandžáru. Jdete pomaleji, abyste si nevyvrtnul kotník. To je v případě nevidomého samozřejmě daleko větší hrozba. Kdybych si s ním něco udělal, jsem v háji. Expedici můžu zabalit. I proto chodím pomaleji. Konkrétně na Aconcagui pro mě byl ale asi ze všeho nejtěžší závěr výstupu. Zbývaly před námi poslední metry a já už byl úplně vyšťavený.

Nenapadlo vás, že to vzdáte?
Pořád jsem si opakoval: I kdybych se tam měl doplazit, musím to zvládnout! Byla to fuška: pod nohama jsem měl snížek, kameny a štěrk, který ujížděl. Hrůza.

Cestou na Aconcaguu - v cestě byla ledová řeka, ostré kameny i další překážky.

"Aconcagua je extrémně větrná. To se svým způsobem dá odposlouchat. Poznal bych ji asi i podle zvuků, které vydávají tamní muly," říká horolezec Jan Říha.

Dovolte mi jednu nemravnou otázku.
Jdeme do ní!

Nevýhody plynoucí z vašeho handicapu jsou zřejmé. Existují ale i výhody? Nebýváte třeba zpravidla ten první, kdo zaslechne padající kameny?
Spíš mě napadá jiná výhoda. Hodně lidí se mě ptá, jestli se nebojím výšek, do kterých se dostávám. Já vždycky odpovídám, že ne. Protože tu hloubku pod sebou jednoduše nevidím.

Nevidomý tedy nemůže trpět závratí?
Přímo asi ne. Ale pochopitelně chápu, co je ve hře. Kluci mi prostředí kolem popisují. Když jdeme po nějaké úzké římse, tak si moc dobře uvědomuju, že se můžu zřítit dolů.

Jak často šlápnete vedle?
Někdy to nohou netrefíte úplně přesně, ale když se snažíte soustředit na každý krok, jde to. Složitější úseky mi samozřejmě trvají mnohem déle než těm, kteří na cestu vidí. Vy na to mrknete a hop, hop, jdete dál. Já ne. Kluci u některých míst musí přemýšlet, kudy to pro mě bude nejschůdnější.

Popisují vám taky okolní krásy?
Určitě. Když jsme se teď blížili k hoře, pořád Aconcaguu před sebou vyhlíželi. Popisovali mrak bianco, který k ní patří. To je sám o sobě výjimečný úkaz! Z Tichého oceánu se vypařuje obrovské množství vody, které se nad Aconcaguou sráží s horkým vzduchem z pampy. Vzniká kvůli tomu něco jako tornádo, obrovský vír rotující kolem vrcholu hory. Jakmile se ocitnete nahoře, jste vlastně uprostřed toho tornáda.

Jaké to je, být uprostřed tornáda, když ho nevidíte, ale jen tušíte?
Na vrcholu bylo paradoxně úplné bezvětří. Až jsme si říkali, že nám to někdo nadělil za odměnu, protože přes den jsme se probíjeli šílenými vichřicemi. Se stanem nám to mlátilo ze strany na stranu. Když jsme se probudili, měli jsme v předsíňce naváto spoustu sněhu. Tohle bezvětří bylo najednou úplný opak. Stáli jsme tam, fotili se u vrcholového kříže a kluci mi nadšeně popisovali, jak to tam vypadá. Jak se mraky pod námi hýbou.

Český horolezec Jan Říha na vrcholu Aconcaguy společně s Viktorem Novákem a Richardem Skanderou

"Pořád jsem si opakoval: I kdybych se tam měl doplazit, musím to zvládnout!" říká Jan Říha.

Jen vy a Aconga... pardon, Aconcagua.
Taky s tím máte problémy, co? Ale to nic. To znám. Když jsem měl za sebou Kilimandžáro, ptávali se mě, kam lezu příště. Taky jsem nebyl schopný to vyslovit. Můžeme jí říkat třeba Akwa, to nespleteme.

Beru! Takže: je pro nevidomého horolezce nepříjemnější slézat z hory typu Akwa dolů než se drápat nahoru?
Ano. Ale hlavně proto, že když jdete dolů, už jste unavený. Dolů je to sice rychlejší, zároveň ovšem i zrádnější: někdo už je spokojený, protože vylezl nahoru, přitom o zdolání hory můžete mluvit teprve ve chvíli, kdy jste v pořádku dorazil zpátky.

Co po takovém vítězství cítíte? Co vám lezení po horách dává?
Chci ostatním, a nejen handicapovaným, předvést, že když za něčím jdete a máte kolem sebe správné lidi, můžete dokázat strašně moc. Svým způsobem je jedno, jestli jde o deset dřepů po ránu nebo o šplhání po nejvyšších horách světa. Samotný handicap není tak limitující. Limitem je strach něco zkusit.

Pošťák na Hradě

  • Na Janu Říhovi není zajímavá jen horolezecká vášeň, ale i jeho neobyčejné povolání: už 11 let dělá pošťáka na Pražském hradě. Denně kvůli tomu překoná tři tisíce schodů, v labyrintu chodeb se orientuje podle různých výčnělků a soch. Díky svému povolání se potkal i se všemi polistopadovými prezidenty.
  • "Při rozloučení s panem Havlem jsem mu říkal, že si ho pamatuju už z doby, kdy nás navštívil ve škole Jaroslava Ježka. Vzpomněl si na to! Pan Klaus zas pokaždé, když na mě na chodbě narazil, nezapomněl dodat: Ááá, pan kolega horolezec!" popisuje.
  • Se současným prezidentem se potkal, když se Miloš Zeman při uvedení do funkce zdravil se všemi hradními zaměstnanci.

Ten zjevně necítíte.
Něco vám řeknu: větší obavy než při lezení po horách mám při cestování po Praze. Ale pozor, na druhé straně respektuju každou horu. Beru to tak, že vždy záleží na ní, jestli mě pustí na vrchol. Nic nepodceňuju. Jsou lidi, kteří v pohodě zvládnou Mount Everest, pak ovšem nedají menší Kilimandžáro.

Je nějaká hora, na kterou si netroufnete?
Možná K2. Ta už je hodně těžká i pro toho, kdo normálně vidí.

V čem je těžší než Mount Everest?
Její převýšení od úpatí na vrchol je větší a stěny strmější. Je strašně technicky náročná, navíc vás tam hrozně školí špatné počasí.

Nejvyšší horu světa v plánu každopádně máte.
Nechávám si ji nakonec. Cítím, že teď bych ji zatím ještě nedal. A bůh ví, jestli na to vůbec někdy dojde. Ona není legrace sehnat dostatek prostředků, i Aconcaguu jsme dali dohromady až díky pomoci nadačního fondu Vectra.

Třeba vás nevidomých jednou bude v té výpravě na Mount Everest víc. Už jste jich prý několik k lezení inspiroval.
A mám z toho velkou radost. Existuje totiž hodně nevidomých, kteří na dění kolem sebe rezignovali. Ono není legrace, když třeba do dvaceti čtyřiceti normálně vidíte a pak přijdete o zrak. Mě se tohle netýká, já sice jako malý rozeznával obrysy, ale v podstatě jsem neviděl nikdy. Oni se musí najednou učit strašnou spoustu nových věcí. I zdánlivých prkotin. Například psaní na počítači: člověk zvyklý psát jedním prstem má jako slepý smůlu, musí si osvojit vyťukávání všemi deseti. Těch problémů je najednou hrozně moc. Každý to nese jinak. Někdo dost špatně.

Vy naopak působíte hodně pozitivně.
Snažím se být v pohodě. Špatného je kolem nás až až. Jestli se má něco stát, tak se to prostě stane. Pořád je lepší vnímat věci z té lepší stránky. Ať se zrovna šplháte na Kilimandžáro, nebo jdete v Praze po ulici.

,