"Tahle část byla hodně těžká. Z osmdesáti procent jsme se pohybovali v ledu," hlásí do satelitního telefonu šéf výpravy Leopold Sulovský.
Těžké technické lezení je o to náročnější, že každý z lezců má na zádech více než dvacetikilogramový batoh. "Do dvojky musíme dostat celkem tři sta kilo nákladu," uvedl Sulovský a dodává, že ze druhého tábora už není stoupání tak prudké.
Ve stěně panuje velmi proměnlivé počasí. "V některých chvílích fouká takový vítr, že není možné ani otevřít stan. Navíc často dost hustě sněží," píšou lezci stručnou textovou zprávu.
Teplotní rozdíly i silný vítr mají na svědomí časté dramatické okamžiky. "Každou chvíli je slyšet ohromný rachot jako v lomu. To se urve ohromný kus séraku a člověk jenom doufá, že ho nemá přímo nad hlavou," popisuje Sulovský jedno z úskalí celého výstupu. Séraky vypadají jako veliké ledové sochy a společně s ledovcovými trhlinami a sněhovými i kamennými lavinami jsou tím nejnebezpečnějším, co může horolezce ve vysokých horách potkat.
Horolezci většinu trasy jistí vlastními fixními lany. "V některých pasážích se dají použít i lana starších expedic. Loni tudy šli Japonci, ale většinou jsou jejich lana zamrzlá hluboko v ledu," uvedl šéf expedice s tím, že jejich lana bez problémů využívají lezci z norské expedice, která stoupá stejnou cestou. "Nic moc dobrého si o nich zatím nemyslíme. Vždycky počkají, až prošlápneme stopu, a potom se v klidu cvaknou na naše fixy," trochu se zlobí Sulovský.
