Montmartre

Montmartre - Zdejší hřbitov patří k nejnavštěvovanějším. | foto: Anthony Atkielski

Hora umělců a mučedníků

Kdo má dřevěnou krabici na třech nožkách, je tu pán. Tedy pokud má ještě deštník - bílý,zelený, prostě nějaký. To už je pan umělec,který se může zvysoka dívat na "proletariát", jenž se s psacími podložkami v podpaží hromadí na náměstíčku u kostela St. Pierre a pokřikuje na turisty: prý jestli se nechtějí nechat vymalovat. Tady. Na Montmartru, vrcholku umění.
"Mám to strašně rád. Baví mne to," ujišťuje lámanou angličtinou mladík, sedící na zídce plotu ve stínu staré vodárny, a črtá zvědavou Američanku, která ho zasypává krupobitím otázek. Už aby to bylo. Tady v Rue du Mont Cenis mu nikdo neodporuje. Jako ve většině ulic Montmartru je tu ticho a prázdno. Ve slunci sobotního poledne tudy bloudí jen průvodkyně s čísly svých skupin v ruce a nahánějí stádečka turistů k muzeu starého Montmartru, které je hned za rohem. Davy, které nahoru nad Paříž vytáhne bílý magnet Sacré Coeur,se totiž ze stínu majestátní baziliky valí jinudy - kolem kostela St. Pierre přímo na náměstí de Tertre, jehož střed už dávno obsadili místní kavárníci a restauratéři se svými stolečky. Právě zde, ve stínu kuchyně, tepe srdce umění. Kolem neproniknutelného čtverhranu restauračních deštníků a stříšek jsou rozloženi všichni ti, kterým už na přenášení vlastního "kumštu" volné podpaží nestačí. Různí mistři (a mistryně) tu vystavují své Eiffelovky, démonické ženy, pana Beana či strakaté sady a bulváry Paříže. Mezi jejich stojany se zručně proplétají bílí číšníci a číšnice v tmavých šatech a na podnosech sebejistě přenášejí polévky, kávy, koly a mušle s hranolky. Nejvíce je tu ale k dostání Svaté srdce - Sacré Coeur. Když už to není samotný chrám v plném majestátu, tak aspoň odněkud na obraze vystrkuje špičky svých věží. Není divu. V úzkých uličkách Montmartru je opravdu těžké uniknout obří stavbě, do níž se promítly vášně a naděje katolické Francie v dlouhém půlstoletí po roce 1870, kdy Montmartre byl skutečně vrchem umění - kdy v domě pana de Rose bydlel Maurice Utrillo a Léon Bloy, kdy v La Bonne Franchette hledal nocleh Renoir či Pissarro a toto zákoutí inspirovalo van Gogha nebo když v La Folie Sandrin hledal útočiště nervově chorý spisovatel Gérard de Nerval, jehož zlovolná Očarovaná ruka možná ještě osamoceně putuje Paříží. K Sacré Coeur se člověk musí jedině obrátit zády a jít svou cestou, na Place Marcel Aymé, za mužem procházejícím zdí, jak jej tam vypodobil Jean Marais, či kousek dál k místnímu hřbitovu, aby obdivoval hrobky slavných - Stendhala, Zoly, Berlioze, Heineho, Nižinského - i méně slavných, nebo bokem, na jižní svahy, kde ještě přežívá stará vinice, prý poslední ve městě. Ke Svatému srdci ale dříve či později stejně dorazí - když už ne proto, aby vstoupil do rozpjaté náruče Krista, vyzlaceného na rozlehlé klenbě uvnitř chrámu, tak aspoň proto, aby se z chrámových schodů podíval na Paříž ranní, polední nebo večerní. Před ním ční z moře domů hranaté věže Notre Dame, černá věž Montparnassu, zlatitá kupole Panthéonu, a když si člověk dostatečně vykroutí krk, zahlédne i Eiffelovku. Z nedaleké střešní kavárny je jistě vidět lépe, ale tady, mezi živými Sochami svobody v zelené a v bílé róbě či vedle Chaplina a d´Artagnana, to má také svůj půvab. Zvlášť když harfeník na schodech udeří do strun. Je ale trochu nespravedlivé, že všichni míří sem a pak za malíři a nikdo si nevšímá prastarého St. Pierre. Na to, kolik turistů projde denně kolem, je tento kostel podivuhodně tichý a prázdný. Ale dobře tak. Mrtví, kteří na hřbitově u jeho zdí odpočívají prý už od dob, kdy Velkomoravská říše bývala ještě mladou, si zaslouží svůj klid. Kostel, jehož "Naší paní" kdysi Ignác z Loyoly zasvětil své tovaryšstvo Ježíšovo, připomíná, že Montmartre byl významný už dlouho předtím, než se tu objevil první umělec, pan de Rose, komediant, nástupce Moliera. Ve jménu Montmartru se podle jedněch skrývají jména pohanských bohů Marta a Merkura, zatímco jiní jej považují za zkomoleninu latinského Mons Martyrum - Hory mučedníků. Z náměstíčka před Svatým Petrem kreslíři nemizí, ani když den už odchází a na Paříž se snáší noc. Zato tu přibývá zvuků: bubínky, kytary, zpěv, potlesk. Možná i ten ošuntělý harmonikář, který se přes poledne rozvaloval na schůdcích bývalého blázince Folie Sandrin a s kýmsi sáhodlouze konverzoval přes mobil, už našel místo. Snad někde pod zářícími světly náměstí de Tertre,kousek bokem od malířských stojanů, kde to může pořádně roztáhnout.

Může se hodit

KUDY DO SRDCE MONTMARTRU:

Od stanice Lamarck - Caulaincourt po schodech Rue Girardon na Place M. Aymé a pak vzhůru po Rue Norvin. Od stanice Anvers ulicí de Steinkerque na Place St. Pierre a pak parkem vzhůru přímo k Sacré Coeur - buď pěšky, nebo místní montmartreskou lanovkou.