Hora je jen a jen naše

  • 4
Toto konstatování není buhužel motivováno dobytím vrcholu - o kterém bych referoval suveréně nejraději - nýbrž totálním osamocením pod stěnou Qgiru. Všechny ostatní expediční skupiny - Španělská, mezinárodní i Korejci - poté co alepoň část jejich lezců vystoupila na vršek, na nic nečekaly, zavolaly do údolí pro nosiče, sbalily a odešly. Korejci mezi tím stačili opravdu úplně na poslední chvíli stáhnout své nemocné lidi z druhého výškového tábora (jeden měl náběh na edém mozku a druhý sněžnou slepotu) a jednoho úplně vyčerpaného lezce ze stanu zpod nástupu na Abruzziho pilíř.

Češi na odchodu všech vydělali. Dožili se prazvláštního paradoxu, protože ačkoliv se české působení pod horou také už povážlivě odpočítává na dny a přinesené zásoby se stejným tempem tenčí, zažívá náš kemp rok hojnosti. Náhle opět kuchyně oplývá sušeným bůčkem, pekelně pálivou Chilli-garlic-hot-sauce, je tu několik pomerančů a dokonce i toaletní papír. To odcházející týmy opouštěli hlavní tábor ve značné euforii a statečným českým vytrvalcům věnovali, co mohli.

Trvale špatné počasí drží zatím všechny české horolezce ve stanech základního tábora. Přespověď je hodně mizerná přinejmenším do konce měsíce. Qgir je zavalený obrovskými spoustami nového sněhu a v noci na neděli čelil i hlavní kemp silné sněhové bouři. Stan Radka Jaroše bude třeba postavit na úplně novém místě.

 Sonina výdrž

Chcete vedět něco konkrétnějšího o expedici Himalaya 8000, o lezení, o K2, popřípadně se přímo zeptat na pocity horolezců? Pošlete své dotazy na adresu iglobe@idnes.cz a my Vám zprostředkujeme odpovědi.

Špatné počasí znamená nelézt. Špatné počasí tudíž pro horolezce znamená dělat v poměrně hodně omezených podmínkách něco jiného. Jinak se zblázní. Takže Soňa Vomáčková vyprala prádlo, přečetla dvě knížky, vyluštila 73 křížovek, bránila stan doktora před znárodněním příchozími nosiči, pomáhala při vyčištění karburátoru, filtrů a svíčky elektrocentrály, třikrát vysvětlila kuchaři Fídovi jak uvařit zelí, napsala reklamní článek, spala, vykoupala se v uříznutém kanystru, poklábosila s Bulhary a převzala od Španělů lentilky.

 Pákistánci jsou prostě lepší

Chystal jsem se na trek už dobré dva týdny. Šlo o to opustit tábor v době, kdy nebude žádná horolezecká aktivita ve stěně Qgiru, ale přitom bude dost pěkné počasí, abych během trekku také něco viděl. Domlouval jsem se proto nejen s vedoucím expedice, ale paralelně také s pomocníkem v kuchyni Husseinem, který je zároveň průvodcem, pokud by někdo chtěl z BC vyrazit na procházku po severním Karákorumu. (Tady nikdo nemůže chodit jen tak, jak se mu zachce, musí mít Guida.)

Dohoda byla jasná: za tři dny tam a zpátky. Bylo třeba trochu spěchat, kdyby se náhle počasí umoudřilo a Qgir opět otevřel brány. Den D nadešel. Řekl jsem svému průvodci: jdeme! On odpověděl: OK Sir. A šel se sbalit. Jenomže za chvíli přišel, že nemá stan. Pak, co bude cestou jíst. A když se za mnou přišoural s tím, že nemá tričko, pochopil jsem, že na cestě mě on provázet nebude.

První hodiny pochodu jsem uvažoval, jaký měl Pákistánec, který se jinak v kuchyni ukrutně nudil a celou dobu, po kterou jsme trek plánovali, se na něj těšil a stále mě chodil upomínat, kdy už půjdeme, důvod nakonec nejít? Pochopil jsem to až třetí den: Trasa BC K2 - BC Gasherbrumm a zpátky je na tři dny pěkná honička. Znamenalo to deset hodin denně značný kvapík ve výškách mezi 5200-4500-4500metrů. A to stále po nestabilním kamení ledovcových morén.

Pákistánec Hussein věděl, že přijdeme úplně odrovnaní. Ale není to všechno. Pákistánci jsou prostě lepší. Statečně upalujícího v pořádných botách s ponožkami s coolmax efektem, speciálním triku, se zvláště vyváženým 12 kg batohem, v brýlích s extra UV filtrem a se speciální stravou... mě předbíhali pětačtyřicetikiloví osmahlí chlapíci s 30kg na zádech, ve špinavých hadrech a s gumovkami na nohou bez ponožek.