Jízda na koni a hipoturistika je v současnosti rychle se rozvíjející forma turistiky. S ohledem na bezpečnost se objevují plemena koní s klidným temperamentem, na kterých mohou bezpečně jezdit i úplní začátečníci. Mezi nejoblíbenější plemeno u nás patří hafling. Je to menší kůň s bezproblémovým charakterem, který vám odpustí i začátečnické chyby.
Hipoturistika má ve světě tradici, populární je například v USA, Austrálii, Velké Británii nebo v sousedním Německu. Na Islandu, kde chovají specifické plemeno koní, patří projížďky na koních pro začátečníky k oblíbeným turistickým programům.
V poslední době se u nás objevují specializované stáje nabízející jízdy s průvodcem na klidných plemenech koní. Vyrazit je možné na několikahodinovou vyjížďku, celodenní výlet nebo dokonce na vícedenní tramp.
Po zhlédnutí všech filmů s Vinnetouem jsme s rodinou nabyli přesvědčení, že teoreticky jsme připraveni dostatečně. Nejprve jsme uvažovali o dvoudenní výpravě s přespáním, nakonec jsme usoudili, že pro začátek bude jednodenní vyjížďka stačit.
Zmapovali jsme možnosti a nakonec jsme zvolili stáje v jihočeských Štěticích, které chovají haflingy a mají zkušenosti s dětmi i začátečníky. Celodenní výlet navíc sliboval vyjížďku hezkou krajinou mezi Bavorovem a Putimí, okořeněnou návštěvou hradu Helfenburk.
Pokud se necítíte na celodenní výlet, lze začít kratší několikahodinovou vyjížďkou. Při dvoudenním putování se nocuje na farmě Bílsko, kde mají nejenom postele pro dvounožce, ale i dostatek pastvin pro koně.
Po nafasováni přileb, osedlání koníků a vzájemném seznámení sedáme do sedel, chopíme se otěží a vyrážíme vstříc novým zážitkům. Průvodkyně zamíří na polní cestu a my ji pomalu a krokem následujeme.
Pohled na krajinu z nadhledu koňského sedla skýtá neotřelou perspektivu. Je však třeba být pozorný a nenechat se ukolébat pravidelným rytmem koňských kroků. To, co ušetříte na fyzické námaze, investujete do soustředění reagovat na případné nepředvídané reakce vašeho čtyřnohého parťáka. To se nám vyplácí vzápětí, když první jezdec vyplaší několik srnek ležících ve vysoké trávě. Zatímco dva z našich koní uskočí leknutím do strany, moje kobyla v klidu vše zezadu pozoruje. Každý kůň i jezdec je holt jiný...
Indiánská výprava
Cesta na Helfenburk vede střídavě po loukách, polních cestách nebo lesem a tu a tam vykročíme i na asfalt vedlejší silnice. Nejdeme po turistických cestách, nepotkáváme lidi, touláme se krajinou a připadáme si jako indiáni na výpravě.
Naši koně jdou víceméně „na autopilota“ a jeden za druhým následují průvodkyni v čele. Jen tu a tam se některý kůň zastaví, to když ho zláká obzvláště šťavnatý trs trávy nebo dozrávající jablka na planých jabloních. Největší výzvou je tedy pro nás odtrhnout je otěžemi od těchto neodolatelných laskomin. My se občerstvujeme z kožených torniček, které se nám houpají pod sedlem.
Pomalu se z nás stávají jezdečtí „mazáci“. Zjišťujeme, že koně skutečně reagují na naše neumělé povely tak, jak bychom si přáli, a že evidentně žádný z nich nemá zájem shodit nás ze hřbetu. Koneckonců, nepadali bychom ani z tak velké výšky, neboť menší hafling svým vzrůstem spíše připomíná poníka než plnokrevného oře.
U Kváskovic mineme asi nejmladší hrad u nás. Hrad Švecburk postavil místní zedník pan Jan Švec na malém návrší z kamenů sesbíraných na okolních polích a je volně přístupný.
Naším cílem je mnohem starší a známější hrad Helfenburk. Po polních cestách směřujeme do rozlehlého hvozdu, kde nejprve trochu bloudíme v labyrintu lesních cest, pak se pod vrchem Duškovec chytáme modré turistické značky. Pod Helfenburkem se cesta vyšplhá na ostrý zalesněný hřeben, koně však jdou jistě jeden za druhým. Zdá se, že ta zvířata vědí naprosto přesně, co dělat a kam šlápnout. O řízení se většinou nepokoušíme, jen dáváme pozor na větve kolem stezky, které by nás mohly šlehnout do očí.
Na Hradě Helfenburk
U brány Helfenburku uvážeme koně k dřevěnému zábradlí a jdeme se podívat na věž. Kdysi prestižní hrad patří nyní mezi naše nejrozsáhlejší zříceniny. Výrazný vyhlídkový bod nabízí kruhový pohled na krajinu jižních Čech se zvlněnými kopečky. V dálce na jihu dominuje masiv Šumavy, je vidět vrchol Kleti i středočeské Brdy, stoprocentní romantiku narušují jen chladicí věže elektrárny Temelín.
Den se nachyluje k večeru a my ještě musíme doputovat ke kozí farmě v Bílsku. Celodenním pochodem nám sice trochu ztuhly nohy, nicméně statečně vyskakujeme do sedel a pokračujeme do cíle, který už není daleko.
Procházíme vesnicí Krajníčko a jakmile mineme poslední domy, velí naše průvodkyně do klusu. Na rozdíl od doposavad pohodlné a pomalé chůze se najednou koňský hřbet pode mnou rozvlní a krajina přede mnou rozmaže. S láskou začínám vzpomínat na islandské mimochodníky a na jejich klidný houpavý pohyb.
Naštěstí průvodkyně i koně rychle pochopí, že v tomto kodrcání dlouho nevydržíme a podřazují zpět na první rychlostní stupeň. S téměř zapadajícím sluncem projíždíme nádhernými loukami, které nás vedou až k pastvinám v Bílsku.
Den utekl jako voda, ujeli (spíš ušli) jsme na koních celkem 23 kilometrů a kromě nohou nás bolí navíc i zadky a na rukou máme od otěží puchýře. Žádný zážitek však není zadarmo!