Dobří lidé nevymřeli
Jedu potmě, není moc kde zakempit, když se najednou ozve hlas ze tmy. Docela mě vyděsil, ale je to jen Yoerlis, kluk ze sousední vesnice Santa Maria de Nibujon. Jdeme dále po cestě a Yoerlis má jasno - dnes u něj přespím.
Ve vesnici si ještě užijeme adrenalin, to když se musíme proplížit kolem jediného rozsvíceného světla tak, aby nás nespatřil nikdo z místního výboru na obranu revoluce. Ona to není taková zábava, když si uvědomím, jaké z toho může mít Yoerlis problémy. A to kvůli člověku, kterého zná pár minut. Dobří lidé ještě nevymřeli...
Ráno stíhám první náklaďák o šesté, který mě proveze přes město Moa. V okolí jsou rozsáhlé niklové a kobaltové doly. Uprostřed této měsíční až marťanské krajiny stojí billboard, který hlásá, že je možné mít lepší svět. Lepší než tyhle nekonečné povrchové doly? Určitě!
Z náklaďáku přesedám i s kolem do dobytčáku a po pěti hodinách a o 160 km dál vystupuju ve městě Holguín. Na nádraží si vyslechnu několik historek o nemocných příbuzných a noční bus mě dopraví do Havany.
Havana revoluční
Tak tohle je Havana? Je brzo ráno, autobus mě vyhodil kousek od Plaza de la Revolución. Z jednoho paneláku, kde se leskne cedulka Mministerstvo spravedlnosti, na mě hledí drátěný obličej Che Guevary, za mnou stojí na vyvýšeném pódiu 142metrový memoriál José Martího společně s jeho 18timetrovou bílou sochou. Z tohoto pódia promlouval Fidel Castro i papež k milionu Kubánců. Za memoriálem ozbrojené hlídky v zelených uniformách stráží ústředí komunistické strany Kuby.
Havana se probouzí k životu, hledám si ubytování. To se najde snadno, všechny casa particular jsou označeny modrým trojúhelníkem. Odbočím do nějaké uličky a po chvíli mám ubytování ve čtvrti Vedado, jedné z klidnějších částí Havany.
Pohled z ptačí perspektivy - Muzeum revoluce
Vyrážím do centra, cestou se zastavím v parku Johna Lennona. Má v něm svou bronzovou sochu a představuje jeden z názorových veletočů kubánských představitelů. Nejprve byla hudba Beatles na Kubě zakázána jako příliš dekadentní, avšak díky Lennonově aktivismu a protestu proti válce ve Vietnamu se stal mezi Kubánci hrdinou a dvacet let po smrti jej Fidel označil za "revolucionáře".
O kousek dál staví pracanti další revoluční pomník. Jedu po známé třídě Malecón, kterou často zkrápí mořský příboj. Na konci mají ohromné sochy hrdinové války za nezávislost - Máximo Goméz a Calixto García.
José Martí shlíží na náměstí Plaza de la revolucion
Bronzová socha Johna Lennona
Havana koloniální
Dominantu Havany tvoří Capitolio Nacional (Kapitol). Přijde mi úžasné, že tuto monumentální stavbu Kubánci postavili za tři roky. Také to ale vypadá, že od roku 1932, kdy byl dostavěn, se ho nikdo nepokusil opravit. I tak je to zážitek, který rozhodně stojí za shlédnutí.
Sedím v Parque Central, dopisuju deník, svačím ananas a u toho čekám, až se trochu setmí, abych mohl vyfotit nasvícený Kapitol. Park je téměř liduprázdný, když se náhodný kolemjdoucí na mě zašklebí. Zašklebím se taky, načež se ke mně rozběhne a rozhovoří se. Jsem trochu zmatený, ale po chvíli se vše vysvětlí. Jmenuje se Felix a je homosexuál. Je trochu zklamaný, když mu oznámím, že jeho orientaci nesdílím. Parque Central je jejich obvyklé místo a škleby fungují jako jejich pozdrav, což jsem netušil.
"Bývalo to horší, ale situace homosexuálů se v posledních letech na Kubě dost zlepšila," odpovídá na můj dotaz. Už se stmívá a vyrážím fotit Kapitol. Felix mi ještě vnutí svoji adresu se slovy "kdybys měl nějaké kamarády...".
Kolem Kapitolu se soustředí spousta nádherných budov se španělskou koloniální architekturou. Dnes jsou z nich státní opera, muzeum revoluce, muzeum umění, rumu a nejrůznější další muzea. Osobně se radši pokochám krásnou architekturou těchto budov z venku. Mezi nimi stojí těžce strážená samotná jachta Granma, kterou připluli revolucionáři z Mexika na Kubu.
Rozmýšlím, kam dál, sedím u stolu na nějakém náměstí a nad skleničkou mojita nasávám okolní klidnou atmosféru. Tu ale přeruší polština ozývající se od sousedního stolu. Doporučují mi malou uličku Callejón de Hammel, kde se prý schází kubánská avantgarda. Je úplně zastrčená v rozpadající se v obytné zástavbě, jakmile ale vstoupím, vůbec se nedá poznat, že jsem na Kubě.
Interiér umělců v uličce Callejón de Hammel
Stěny jsou pomalované malbami ve stylu původních obyvatel Taínos. Z dálky jdou slyšet bongas (bubny), postupně se kromě pár turistů zapojují do hudby všichni. Hlasově, boucháním, dupáním, jak kdo umí. Kubánci všech generací mají hudbu v krvi. U nás bychom asi tuto kulturu suše pojmenovali jako etno. Kubánci zvou všechny dál a lákají ke koupi CD. Těžko říct, jak moc jsou tyto prostory aranžované.
Vyjdu z uličky a jsem zase v Havaně, v rozbitém městě s krásnou architekturou. Asi nejlepší představu o tom, jaká Havana je, si člověk udělá při pohledu z vrchu a na Malecónu. To je možné třeba z vysoké budovy Edifício Bacardí. Rodina Bacardí emigrovala z Kuby a dnes vede s Kubou soudní spor, ale budova tu stále stojí.
Skanzen Havana
Několik krásných budov s koloniální architekturou tu stojí mezi jinak oprýskanými a rozpadajícími se domy. Celý rozsah toho si člověk uvědomí až při pohledu shora. Mezi tím je možné zahlédnout několik opravených turistických hotelů s bazény na střechách. Nedaleko se rozkládá mohutné Capitolio Nacional a v dálce se tyčí několik výškových hotelů.
Sjedu z budovy, projdu oprýskanými uličkami, na chodníku posedávají staří lidé a kolem pobíhají děti. Sednu si na nábřeží Malecón. Postupně se stmívá a kolem projíždějí auta. Co je na Havaně asi nejlepší, je její autentičnost. To, co by jinde pracně budovali jako skanzen, je v Havaně naprosto přirozené a autentické.
Auta z války se prolínají s novými, mezi nimi se proplétají cyklotaxi. Staré oprýskané koloniální budovy a kostely sousedí s novými hotely. Na pobřeží Malecón sedí Kubánci a rybaří. Ne jako atrakce pro turisty, ale chytají ryby na večeři. Jeden z nich právě jednu chytil, poprosím ho, zda si ho mohu vyfotit a dá se se mnou do řeči.
Ibrahim býval hudebník. Dnes je mu 78, bydlí v ubytovně naproti ve 12. patře a ukazuje na své okno. Kdysi hrál i v Československu.
Před odjezdem na letiště se zajdu podívat na Necropolis de Cristobal Colón (Nekropole Kryštofa Kolumba). Skutečně se nejedná o obyčejný hřbitov, ale označení nekropole je zcela na místě. Mezi hroby a hrobkami jsou ulice s vlastním jménem. Uprostřed stojí mohutná hrobka Kryštofa Kolumby. Mezi hroby se nacházejí klasické náhrobní kameny, větší hrobky, mauzolea i pyramida. Zkrátka město, kde žijí mrtví.
Na letišti jsem s předstihem, musím upravit kolo na transport do letadla. Za policejního dozoru ho skládám a po zaplacení odletové taxy mě celníci vpustí do odbavené zóny. Užívám si poslední okamžiky měsíčního pobytu na kubánské půdě a připravuju se na českou realitu života.
