Sedíme v autobuse z Risani do Tinerhiru a přesunujeme se z pouštní oblasti do hor. Jen malý kousek od Tinerhiru se totiž nachází vyhlášená lezecká oblast v soutěsce Todra, která v zimě přitahuje lezce ze všech evropských zemí.
Marocké taxíky
Cestou nám Ali, místní horolezecký průvodce, nabízí kempink v hotelové zahradě, který rádi přijímáme. Provádí nás i Tinerhirem, a tak nákup ovoce i pečiva probíhá velice rychle. Nic nehledáme a brzy společně vyrážíme taxíkem do Todry. Taxíky v Maroku fungují jako běžný druh přepravy a v některých oblastech je to i jediná možnost, jak se někam dostat. Jsou dvojího druhu – grand taxi a petit taxi.
Grand taxi jsou staré Mercedesy, které zajišťují spojení mezi městy. Mají svá stanoviště a přepravují až šest cestujících, přičemž děti a zvířata se nepočítají. Tyto taxíky jezdí "colectíf", platí se za celý taxík. Vyjíždějí hned po naplnění kapacity a při plném autě je cesta asi o polovinu dražší než autobusem, zato dvakrát rychlejší. Po setmění bohužel jejich cena stoupá o padesát až sto procent.
Petit taxi zajišťují dopravu po městě, smí vést tři lidi a setkáte se s nimi prakticky všude. Stačí mávnout. Většinou je ani nemusíte hledat, najdou si vás.
Vysoký Atlas, Jebel Tichka (3 800 m n.m)
V Todře kempujeme u řeky na zahradě hotelu a další den vyrážíme na trek soutěskou Todra, asi do 2 500 metrů n. m. Celou dobu máme příjemné počasí a když docházíme do sedla, otevře se před námi daleký rozhled na Vysoký atlas, Velký Atlas a Antiatlas. Všechno to máme jako na dlani. Ze sedla vede několik údolí různými směry, ale značené cesty neexistují, a tak si musíme dávat dobrý pozor, abychom sešli správně.
Létající koberec
V podvečer docházíme zpět na zahradu hotelu, kde Ali kouří hašiš a zve nás na návštěvu do místní rodiny, kde prý slaví nějaké místní svátky. Jdou s námi ještě dva Španělé a malý chlápek v turbanu, který je zřejmě hlavou rodiny.
Ten nás potom provádí domem, který vůbec nepřipomíná rodinný dům, ale spíše muzeum tkalcovství. Brzy nám došlo, že nám místní opět budou nabízet koberce. Jsme v cizím domě, popíjíme čaj, chlápek v turbanu odevšad vytahuje koberce a nabízí je nám a hlavně Španělům, kteří ale nejspíš věděli, do čeho jdou. Ali se mezitím stačil zkouřit jako paprika a spíš se vznáší někde na létajícím koberci.
Nastává babylon. Muž v turbanu mluví španělsky jak na Španěly, tak na nás, ale občas přepne do angličtiny. My se zatím česky domlouváme, jak z toho ven, se Španěly si některé drobnosti vyjasňujeme i německy. Tu a tam se Ali probere z letargie a něco prohodí nějakým neznámým jazykem, načež mu muž v turbanu arabsky vynadá za to, v jakém je stavu.
Ali má dost starostí sám se sebou, a tak nám koberec ani moc nenutí a nakonec jsou všichni spokojeni. Španělé si odnáší svůj nový koberec, chlápek v turbanu je o několik desítek eur bohatší a my máme nevšední zážitek.
Mapa, která nepomáhá
Konečně míříme přímo do hor. Ve Varzazátu se snažíme sehnat turistickou mapu Vysokého Atlasu, protože nechceme jít na Jebel Toubkal, nejvyšší vrchol severní Afriky, tou nejznámější turistickou trasou. Bohužel neúspěšně. Nakonec se nám na čtvrtý pokus podaří vytisknout v nějaké internetové kavárně alespoň černobílé satelitní snímky z Google Earth. Také nakupujeme jídlo na hory. Pro tři lidi na pět dní máme několik balíčků místních oplatků, pár tavených sýrů a trochu chleba. Od teď je vše na příděl.
Vysoký Atlas, okolí sedla Tizi'n’Tichka
Vysedáme ve 2 500 m n. m. v sedle Tizi’n Tichka a pod širákem uleháme. Ranní námraza na spacácích nás upozorňuje, že už jsme v horách. Po snídani postupujeme po cestě nahoru a potkáváme místní domorodce – pastevce a strážce dolu. Když jim však ukazujeme naši "mapu", jenom na ni hledí. Dochází nám, že neumějí číst. Tak alespoň společně popijeme čaj a pohostíme je oplatkami.
Pokračujeme v předpokládaném směru nahoru a cestou vidíme otvor ve skále se spoustou důlního nářadí kolem. Důl náležitě prozkoumáme a pokračujeme po hřebeni až na Jebel Tichka ve 3 800 m n. m. Najednou je strašná zima a začíná foukat, takže uděláme jen pár fotek a rychle sestupujeme pár set metrů do sedla.
Plánovaná cesta po hřebeni je bohužel příliš nebezpečná, a tak v sedle stavíme stan a zvažujeme, co dál. Rozhodnutí je jasné. Buď najdeme cestu, která klesá do údolí a údolím půjdeme směrem k Jebelu Toubkal, nebo se vrátíme do Tizi’n Tichky a na Toubkal vyrazíme z Imlilu.
Průvodci řítící se s mezky v okolí Jebel Toubkalu.
V sedle nacházíme několik cest, které vedou doslova odnikud nikam, a proto se vracíme zpátky a jdeme stopovat. Hned první dodávka nám zastaví. Jsou to cestovatelé z Walesu a mají s sebou úplně vše. Od chleba přes motorku až po gril a gauč. Hodí nás do Marrákeše, odkud pokračujeme směrem na Imlil. Až do Imlilu nic nejede, takže přespíme na půl cesty a ráno stojíme v Imlilu a vyrážíme směrem Jebel Toubkal.
Hory podruhé
Imlil se nachází v zhruba 1 800 m n. m. a je výborným výchozím bodem pro výstup na Jebel Toubkal. Celý den šlapeme údolím nahoru. Cestou nás předchází průvodci s mezky, na kterých vezou jiným turistům batohy. My si neseme všechno na zádech.
Stan rozbijeme u chaty Toubkal asi ve 3 300 m n. m., kde nás vítá správce a zve nás dovnitř. Chata je v předvečer jejich svátku 17. listopadu (něco jako křesťanské Vánoce) liduprázdná. Nahříváme se u krbu a po třech dnech oplatkové stravy se bavíme jen o jídle.
Další den za svítání vycházíme s cílem zdolat vrchol Jebel Toubkalu a kolem desáté hodiny se nám daří vystoupit na tuto nejvyšší horu Severní Afriky (4 167
m n. m). Pospícháme, je tu poměrně zima, ale cestou zpět ještě odbočujeme na druhý, východní vrchol Jebel Toubkalu, který leží o něco níže.
V poledne jsme zpátky na chatě a celý den relaxujeme. Na chatu se postupně trousí další návštěvníci, Němec a skupinka Italů a začíná nové kolo babylonské konverzace. Další den balíme stan, vyjdeme na boční hřeben a po něm doslova cestou necestou sestupujeme s několika skoro lezeckými vložkami zpět do Imlilu. V sutích se nám občas podaří uklouznout a rukou se zachytit v chuchvalcích trnů, které bohužel vybíráme z ruky ještě po návratu domů.
V Imlilu se opět složitě domlouváme kvůli ubytování, ale konečně se po pěti dnech pořádně najíme a další den hodláme zamířít přímo do Marrákeše.
V našem dalším článku se dočtete o kobrách, Marrákeši, Mešitě Hassana II. a laguně Moulay Bousselham.
