Ranní shromáždění před školou v indickém Ladaku

Ranní shromáždění před školou v indickém Ladaku | foto: Martin MykiskaiDNES.cz

"Gúúúd móóórnin, séééér!" aneb tři měsíce učitelem v Himálaji

  • 10
Občas člověka potkají příležitosti, které mu nějakým způsobem změní život. Navždy. Takto jsem se před pár lety ocitl - na základě tipu jednoho kamaráda - v indickém Ladaku. V himálajské vysokohorské poušti jsem více než dva měsíce působil jako dobrovolný učitel angličtiny.

Škola v ledových poryvech větru

Ladak opravdu není nazýván vysokohorskou pouští bezdůvodně. Ledový vítr sužuje vyprahlou pláň za hlavním městem Le. Zdvihá oblaka prachu a na dvou osamělých nízkých domcích třepotá buddhistickými modlitebními praporky.

Menší domek slouží jako sborovna, ve větším jsou všechny učebny. Budova školy ve tvaru "U" chrání aspoň část školního prostranství před nápory větru. Malou soukromou školu navštěvuje šestkrát týdně na 70 žáků. V pondělí až pátek přicházejí děti ve školních uniformách. V sobotu, kdy se učí jen dopoledne, chodí v civilu.

Jak jsem učil v indickém Ladaku
Polední pauza - děti si nosí obědy z domova

Toto je učitel Martin. Z Evropy.

Zakladatel a provozovatel školy buddhistický mnich Wang-čhug mne sem jednoho dne přivedl a ve sborovně uvedl velmi jednoduše: "Toto je Martin, dobrovolník pro výuku angličtiny. Z Evropy."

A zanechal mne takřka bez dalšího vysvětlení trochu překvapeným kolegům. Víc se nestaral o nic. Bez jakýchkoliv formalit jsem se stal učitelem. (Pro případné zájemce nutno zdůraznit, že Wang-čhugův přístup byl velmi svérázný i v řadě jiných věcí a takto jednoduché to v Indii normálně určitě není!)

Chvíli jsme na sebe s učiteli koukali a pak jsem je poprosil, zda bych se mohl podívat na učebnice. Dohodli jsme se, že přijdu následující den a zúčastním se výuky jako pozorovatel, a pak se dohodneme na dalším.

Jak jsem učil v indickém Ladaku
Moji žáci a já

Modlitba pro Maňdžušrího a čisté nohy

Výuka začíná v příjemných deset hodin ranním shromážděním na školním nádvoří. Každodenně se nejprve zpívá poměrně dlouhá "modlitba pro Maňdžušrího", buddhistického "patrona" učení. Délka zpaměti zpívané modlitby dětem očividně nedělá potíže.

Následuje krátká rozcvička, načež učitelé veřejně přezkoušejí dva tři žáky z různých tříd z probraného učiva.

Během toho procházejí jiné učitelky mezi dětmi a namátkově kontrolují, zda mají žáci čisté krky, uši, případně nohy (v tomto případě se musí zout). Kdo nevyhovuje, dostane rákoskou přes prsty. V případě notorických provinilců po hlavě. Po dvacetiminutovém shromáždění začíná vlastní výuka.

Jak jsem učil v indickém Ladaku
Rozcvička před vyučováním, v sobotu v civilu

Jak jsem učil v indickém Ladaku

Gúúúd móóórnin, séééér!

Vstupem do učebny se přede mnou otevírá zcela nový svět – svět indického vzdělávacího procesu. Žáci svižně vystřelí z lavic do více či méně ledabylého pozoru a sborově zapějí: "Gúúúd móóórnin, séééér!" Tedy: "Dobré ráno, pane!" (Good morning, sir.)
Při odchodu jakékoliv dospělé osoby z učebny se pro změnu line sborový křik dětských hlasů: "Cééééng júúú, sééér" ( Thank you, sir, tedy: "Děkujeme, pane!").

Hned druhý den jsem "hozen po hlavě do vody", a to navzdory předchozí domluvě s angličtinářkou Dawou, že budeme pár dní chodit do hodin spolu, abych se zaučil. Po ranním shromáždění se děti rozeběhly do tříd a učitelé svorně zmizeli v místnosti manažera školy. Nikdo mi nic neřekl. Osaměl jsem ve sborovně.

Asi po dvaceti minutách se ptám Dawy, kdy začneme učit. Odpověděla, že také musí něco s manažerem probrat, tak ať jdu dnes učit já. Naštěstí jsem si předchozího dne půjčil aspoň učebnice a částečně omrknul, co se právě probírá...

Jak jsem učil v indickém Ladaku

O důležitosti stromu a různosti cest

Nejprve osmá třída se sedmi studenty, pak sedmá třída se čtrnácti. V osmičce probíráme kapitolu o stromu a jeho užitečnosti, založenou na příběhu chlapce, kterému strom v dětství zajišťuje stín, při zakládání rodiny pak dřevo na dům, později kmen na loď a nakonec, když už zůstal jen pařez, nabídl se zestárlému muži, aby se ohřál jeho spálením.

Příběh je ovšem jen první částí dlouhého textu, v jehož další části jsou rozvinuty ekologické problémy spojené s nadměrnou těžbou dřeva v tropických pralesech, načež následují základní informace o fotosyntéze! Prokousali jsme se jen příběhem o chlapci.

V sedmé třídě jsme probírali moc hezký text (asi hlavně pro mne) – o hinduistickém světci Šrí Rámakrišnovi. Mudrc se po řadě let, kdy se hluboce oddával svému náboženství, rozhodl poznat i náboženství ostatní.

Žil několik let jako muslim, pak jako křesťan (dokonce měl vidění Ježíše), později studoval vždy po několika letech buddhismus, sikhismus a další, až dospěl k názoru, že všechna náboženství jsou jen různé cesty či nástroje k dosažení jednoho cíle. Asi tak jako se v různých jazycích říká různými slovy třeba vodě.

Musel jsem žákům text pochválit, něco takového si z českých učebnic rozhodně nepamatuji.

Indie, Ladak
Pohled na ladacký královský palác

Podobné texty vychovávající děti k náboženské snášenlivosti a k přijetí kulturní různorodosti jsou v indických učebnicích poměrně časté. Tato skutečnost ve všech třídách zřejmě nejvíce zaujala mne – pro indické děti je to přece všední realitou!

Automatické přijímání této reality mi o několik dní později stvrdila sama angličtinářka Dawa. Když jsem s ní chtěl zavést řeč o filozofické hloubce textů a pochválit je, dostalo se mi zcela bezelstné odpovědi: že jiný text v knize – legenda o Robinu Hoodovi – je přece také moc hezký!

Brzy jsem se dostal – v rámci výpomoci – i do nižších tříd, do "šestky" a "pětky".

U lupičů jsme se zapotili

V šestce se mi podařilo vysvětlit, aby si děti s ohledem na blížící se zkoušky vybraly lekci, která jim dělá největší potíže. Dali jsme se do příběhu o třech lupičích a kousek po kousku jsme se prokousávali textem. Bez ladačtiny se to vysvětlovalo ztuha, ale některé pasáže jsme nakonec probrali.

U mladších páťáků jsem po usednutí za učitelský stolek vůbec nevěděl, jak začít. Kromě dvou premiantek děti zatím nerozuměly nic (přestože s angličtinou přicházejí do styku už od předškolního věku).

Pokusil jsem se jim vysvětlit, že vždy přečtu kus textu, který se potom pokusíme naučit. Děti mé rozpaky z takového úkolu vyřešily za mne. Jak jsem přečetl kus věty, začaly ho samy od sebe nahlas skandovat po mně. Takže základní metodika (na jakou jsou zvyklí) byla na světě.

Jak jsem učil v indickém Ladaku
Klášter Stagna nad řekou Indus

Vždy po pár větách jsem hromadnou recitaci přerušil a zkoušeli jsme si o textu i povídat. Využil jsem premiantek a nechal je to vysvětlovat ostatním. Zpočátku se před spolužáky styděly – děti nejsou totiž zvyklé takto na veřejnosti hovořit, říkat něco jiného, než co mají naučeno nazpaměť. Hodina uběhla jako nic. Zvonění – tedy úder školní kuchařky polenem do gongu – nastalo v nejlepším. Myslím, že jsme se všichni dobře bavili.

Jak jsem učil v indickém Ladaku
Starý mnich u modlitebního mlýnku

Evropský tým a úspěch českého leporela

Častým a únavným problémem při výuce bylo, že se děti systému učení postavenému na memorování naučily vzdorovat velice sugestivním vytvářením dojmu, že rozumí. Dítě většinou vyhrklo své "yes" tak suverénně, že když nešlo o otázku typu "buď – anebo", bylo těžké rozlišit, kdy dítě rozumí a kdy to jen předstírá. Že nerozumí, zatloukali žáčci bez uzardění do poslední chvíle.

Největší úspěch měly konce hodin, kdy jsem přinášel do školy různé "pozoruhodnosti" z Evropy. Jednou jsem dal kolovat české bankovky a mince a několika mincí euro. Následným problémem byl pojem Evropská unie, anglicky European Union. Slovo union ještě neprobíraly. Pojem Soviet Union nikdo z nich neznal.

Nakonec žáci zareagovali na slovo tým (team), takže asi dodnes žijí v představě, že máme "Evropský tým". Alespoň se pak tvářily, že pochopily mé vysvětlení osoby Jana Amose Komenského z dvousetkorunové bankovky. Pro názornost jsem ho přirovnal k manažeru Wang-čhugovi – zakladateli jejich školy.

Mimochodem, obrovský úspěch zaznamenala u ladackých dětí také leporela o Praze a Dějiny národa českého.

Jiný den bylo na programu v sedmičce vyprávění o Antarktidě podložené obrázky z mé cestopisné knihy. Děti si je se zájmem prohlížejí, a dokonce se i bez velkého pobízení na leccos ptají! V obou třídách slavím veliký úspěch.

Jak jsem učil v indickém Ladaku

Cestovatel, spisovatel, fotograf a člověk svobodné mysli Martin Mykiska

Martin Mykiska nakonec strávil s celou svou rodinou v indickém Ladaku v roce 2004 pět měsíců. Dva a půl měsíce pracoval jako dobrovolný učitel angličtiny - vlastně zdarma, jen za ubytování. Bydleli v prvním patře starého vesnického domu, kde obývali tři místnosti v 1. patře a vařili si na petrolejovém vařiči. 

Ze svého pobytu v Ladaku potom napsal knihu


Děti z osmičky dnes mají připraven domácí úkol. Každé mi má sdělit, co dělalo v neděli. Víc než dvě věty jsem z nikoho nedostal. Ale dozvěděl jsem se například že:
"Byl jsem střílet s lukem. Trefil jsem černou část terče, ale ne bílou."
"Hrál jsem kriket u nás ve vesnici."
"Prala jsem prádlo u potoka a četla si v učebnici."

Kde se vzal, tu se vzal - Lama v Jižní Americe

Pak si prohlížíme moje fotografie z Jižní Ameriky. Nejvíce studenty zaujaly dvě. Jednak fotka primitivního vodního mlýnu – byl totiž úplně stejný jako se používá v Ladaku!

Tou druhou byla fotografie nejtypičtějšího zvířete Jižní Ameriky – lamy. Děti pořád dokola ukazovaly na obrázky zvířat porostlých huňatou srstí. Vždy u toho pronesly: "Lama," načež propukly v nezřízený smích. Tady v Ladaku (stejně jako třeba v Tibetu) se tak říká výše postaveným mnichům. Doufám, že jsem jim nezmátl tradiční představy o převtělování…

Jak jsem učil v indickém Ladaku
Typická Ladačanka


Zkoušení zkoušení

Čtyřikrát do roka probíhají "zkoušková období". Přezkušování trvá týden, studenti během zkoušek sbírají body, ze kterých se na konci roku sestavuje závěrečné hodnocení.

Po úvodním shromáždění, které bylo v první den zkoušek o něco kratší, žáci usedli na zem přímo tam, kde předtím stáli. A přímo na tom větrném prostranství mezi domky školy jim učitelky začaly rozdávat testy. Zkoušky se budou odehrávat venku, žáci budou při psaní testů trávit denně tři hodiny pod ostrým vysokohorským sluncem.

Jak jsem učil v indickém Ladaku
Zkouškové období - i v Ladaku se opisuje

Následující týden byly jednoho dne před školou roztaženy koberce a rohože, na které se rozesadili studenti. Začínalo se bez shromáždění. Na programu je vyhlášení výsledků testů. Učitelé seděli před školní budovou v oblasti, kam padal stín, rodiče se shlukli podél postranních zdí. Před dětmi nejprve mluvil krátce ředitel Sönam, pak se ujala slova Dawa a vyhlásila výsledky z angličtiny. Nejlepší žáci všech tříd dostali krásně zabalený dárek – kvalitní sešit, rýsovací pomůcky a propisku, vše ve třpytivém balicím papíru.

Žáci, kteří neprošli, byli postaveni stranou. Stáli tam jak na pranýři, někteří si se zarmouceným výrazem otírali oči.

Po společném programu se žáci, kteří prošli bez problémů, rozeběhli do tříd. Někteří učitelé a pak i sám lama Wang-čhug, se vydali za propadlíky stojícími stranou, a postupně jim promlouvali do duší. Některé děti při tom popotahovaly, dvě zcela otevřeně brečely. Pak se odebraly také do tříd, za nimi jejich rodiče a ti některým propadlíkům vyčinili ještě víc.

Jak se učí v Ladaku - memorování i nadšení

Jak se dá očekávat – vzhledem k odlišnosti zemí, jako je Česko a Indie – zásadně se liší i český a indický vzdělávací systém.
Povinná školní docházka začíná v Indii už ve věku tří let. Tedy alespoň teoreticky, v praxi nějaké postihy nejspíš neexistují. Povinná školní docházka totiž obsahuje dvě třídy jakési předškolní výchovy: Lower Kindergarten Class (LKG, "nižší mateřská školka") a Upper Kindergarten Class (UKG, "vyšší mateřská školka").

Tyto dva stupně už ale slouží k úvodu do vzdělání, či lépe řečeno do stylu vzdělávání. To je totiž založeno hodně na memorování. Na druhou stranu v mnohanárodnostní, mnohajazykové a "mnohaabecedové" Indii to děti nemají jednoduché.

Například v Ladaku lze v praxi uplatnit až čtyři dorozumívací jazyky: domácí ladačtinu (jazyk příbuzný tibetštině), hojně rozšířený a mnohými úřady preferovaný jazyk urdu, indický nejpoužívanější jazyk hindí a samozřejmě další oficiální jazyk Indie: angličtinu. Každý z těchto jazyků má ale svou vlastní abecedu!

Angličtina používá samozřejmě latinku, hindí se píše tradiční dévanágarí, urdu používá upravenou arabskou abecebu a ladačtina tibetské písmo! A tak nemalou část mládí tráví malí Ladačané memorováním těchto znalostí s tím že, většina škol dává na výběr mezi hindí a urdu, tedy stačí zvládnout abecedy pouze tři.
V hodinách angličtiny si pak tří až čtyřleté děti píšou do svých sešitků celé dny, dokud to nezvládnou, nejprve: "A,a, A,a, A,a,..." Následuje: "B,b, B,b, B,b,...," načež se přikročí k "A,B,a,b, A,B,a,b, A,B,a,b,..." V Indii je času dost. Když zvládnou celou abecedu, čeká je hláskování (známé spelování "ej, bí, cí, dý").

Podobným způsobem se učí hindsky (nebo urdu), zatímco se třetí abecedou, tibetskou, začínají až ve škole. Po dvou třídách pro nejmenší děti následuje devět běžných tříd základního jedenáctiletého vzdělání. Důraz na memorování se podle toho, co jsem si všiml, klade po celou dobu základní výuky.

Texty jsou čím dál náročnější, předměty vzájemně více propojené. Například od určitého ročníku je většina předmětů v angličtině a v rámci samotné angličtiny se u mnoha textů jedná v podstatě o texty odborné…
Navzdory převládajícímu způsobu výuky (pro našince asi těžko zkousnutelné) se učitelkám dařilo zájem o výuku v dětech podchytit, většina dětí (hlavně těch mladších) výuku sleduje a zadávané úkoly plnila poměrně se zápalem a nadšením.