Gruzie, země hor a zahrad, neztrácí optimismus

To podstatné se nemění. Prastaré chrámy na svazích Kavkazu připomínají návštěvníkům, jak dávné jsou dějiny Gruzie. Pobřeží působí jako botanická zahrada plná pestrobarevného ovoce. A Gruzínci se hodně smějí a rádi pijí bílé víno. Pětimilionová Gruzie se však nadále točí v bludných kruzích postsovětského chaosu. "Stále není úplně jisté, zda do budoucna obhájíme svoji plnou nezávislost," říká Alexandr Rondeli, gruzínský politolog.

"Pořád existuje možnost, že se zase staneme provincií Ruska. Na druhou stranu: pomalu, pomaloučku jdeme vpřed," dodává. Země s pověstí kraje pohostinných horalů prožila v minulém desetiletí několik převratů a válek, ve kterých přišla o část svého území - Abcházii a Jižní Osetii. Prezidentu Eduardu Ševardnadzemu, sovětskému ministru zahraničí Gorbačovovy éry, se alespoň podařilo vrátit zemi stabilitu a udržet ji v očích Západu ve skupině demokratických zemí. To samo o sobě je významný počin.

Mnoho Gruzínců i západních expertů si ovšem myslí, že měl dokázat víc. "Ano, nyní již mohu bez obav vycházet na ulici i po setmění. Ale to je opravdu málo, trvá to vše již příliš dlouho," říká Margarita, tbiliská novinářka. Má štěstí - má práci. Tak jako všechny postsovětské země (s výjimkou Pobaltí) se Gruzie musí vyrovnávat s obrovským odlivem schopných lidí - kdo mohl, odešel do Ruska či někam jinam.

Podle některých odhadů jde o statisíce, možná až milion lidí. Pro malou Gruzii to znamená pohromu. "Gruzínci jsou trpěliví, věří, že bude lépe," říká Margarita. "Bojím se ale, aby je tahle doba celkově nezměnila. Někdy mám pocit, že z jejich tváří trochu zmizel úsměv," dodává. Z Tbilisi dál dýchá atmosféra starého města vzdělaných lidí, města, které vždy stálo na rozhraní Evropy a Asie. Pod alejemi mohutných stromů a v úzkých uličkách starého města korzují lidé ochotní bavit se dlouho s kýmkoliv o čemkoliv. Jak velí místní zvyk, jsou oblečeni většinou pečlivěji než - například - návštěvník ze střední Evropy.

Balkony domů se ztrácejí za hradbou květin a vinné révy. Staříci pod nimi hrají se zápalem šachy a občas nostalgicky vzpomínají, jak dobře se jim žilo v éře Sovětského svazu. Gruzínci dnes říkají: "Rusové nám pořád do něčeho mluvili, takže ta nezávislost je docela dobrá věc." A zároveň dodávají: "Tehdy v sovětské éře jsme si žili jako králové. A dnes nemáme nic. Tak k čemu to je?" Politolog Alexandr Rondeli ovšem podotýká, že spojenectví s Ruskem či budování "nového" SSSR si nikdo moc nepřeje. "Lidé jsou nesmírně zklamaní z ekonomické pohromy. Válka v Čečensku však Gruzii ukázala, že orientace směrem do Evropy je jediná možnost," říká. Stát je slabý, s výjimkou policistů, kteří od řidičů téměř na každém kilometru vybírají za prohřešky domnělé i skutečné často neskutečné pokuty. "Nikoho nezajímáme a nikdo po nás nic nechce a po nikom nemůže nic chtít," říká David, mladík ze západogruzínského města Zugdidi, které je pod kontrolou vlády v Tbilisi spíše jen teoreticky, stejně jako další vzdálenější regiony. "Jsme svými pány, žijeme z toho, co vypěstuj eme na zahradě," říká.

Velkolepé gruzínské domy připomínají spíše hrady, na jejich verandách po večerech popíjejí starousedlíci čaču, pověstnou domácí kořalku značné síly, či domácí víno. Po zdech se v úrodnějších částech země, ke kterým Zugdidi patří, plazí vinná réva a dole mezi záhony zeleniny a ovocnými stromy pobíhají domácí zvířata. Stát se rozpustil v chaosu minulých let a lidé si znovu zvykají spoléhat se jen a jen na sebe tak jako v minulosti. Nedaleko za Tbilisi, tam, kde dříve bývalo centrum dávných gruzínských říší, je lehké uvěřit, že země vskutku patří do Evropy. Do městečka Mccheta na soutoku dvou řek se lidé přicházejí poklonit do chrámů, které patří k nejstarším na světě, do centra gruzínského křesťanství, které místní vládci přijali již ve 4. století. Kněží zpívají táhlé modlitby, babičky klečí v přítmí kamenných kostelů, jež přežily vpády ničitelů, ať Mongolů před mnoha staletími, či bolševiků poměrně nedávno. Gruzínci jsou na své dávné tradice nesmírně hrdí - na unikátní písmo, starobylý jazyk i zvyky předávané z generace na generaci.

"Tradice jsou důležité, ale k čem nám jsou, když se jimi příliš neřídíme?" poznamenává se smíchem Liana Džakeliová, lingvistka a bohemistka. Její předci, významní šlechtici, kdysi před staletími vládli oblasti na jihu dnešní Gruzie. Je si jista, že svébytnost Gruzínců a schopnost ctít zvyky předků nakonec zemi vyvedou na správnou cestu. "Vše chce čas, vše zase bude dobré," říká. "Deset dvacet let v našich dějinách nic neznamená."
 

Typický obrázek z východní Gruzie.