"Proboha, zpívejte, mladíku!" naléhá paní lámanou angličtinou a mladý muž má za to, že cizinka je rozumu mdlého. "Je tam medvěd a honí psa. Musíme hlučet a zaplašit ho!" "Na to už je pozdě," suše konstatuje horal. Popadne ženu v pase a vystrčí ji do vysokého rozeklaného sedla nejbližšího cedru u cesty. Ve chvíli, kdy sám vyskočí na strom, proběhne kolem vyděšený vlčák. "Už chápete, proč se do parku se psy nesmí?!" zuří mladík. "Páníčkové často doplatí na to, že jejich štěkající hafan přiláká rozzuřeného grizzlyho až k nim." "Jenže to nebyl můj pes," vykoktá ze sebe cizinka.
Izak Walton, hotel v kovbojském stylu, stojí přímo u trati na hranicích parku. Ve večerním soumraku se za ním rýsují siluety třítisícových ostrých vrcholků Skalnatých hor. Když vás po celodenní cestě ze Seattlu vlak vysadí právě tady, na nádraží v Essexu, připadáte si jako v Alpách. Na rozdíl od Evropy tu však přírodě tolik nevládnou lidé. "Ten chlap, co mu patřil vlčák, úplným zázrakem přežil poranění od grizzlyho," vypráví ředitel Glacieru Martin Schultz. "Ale třeba vloni u jezera Swiftcurrent roztrhali medvědi dva lehkomyslné fotografy, kteří toužili po detailních snímcích mláďat. V historii Glacieru mají na svědomí čtyři procenta úmrtí... a tak si raději, než vyrazíte do skal, dobře nastudujte brožurku, jak se chovat v zemi grizzlyho," říká vážně a dodává, že v parku volně pobíhá přes padesát těchto věhlasných vládců Skalnatých hor.
Za úsvitu čeká před Izakem Waltonem nablýskaný, ale velmi starožitně vyhlížející výletní autobus. Tenhle červený veterán a třicet jeho bratrů tu jezdí od roku 1933, kdy byla padesátikilometrová silnice s romantickým názvem "Going to the Sun Road" (Cesta jdoucí ke slunci) postavena. Vede napříč Glacierem, v létě spojuje přes dvoutisícový průsmyk Logan východ a západ parku. Na břehu největšího z dvou set jezer parku stojí Lake McDonald Lodge. Hájovna z počátku století, jejíž vstupní halu zdobí lovecké trofeje - hlavy losů, jelenů Wapiti, kamzíků a divokých ovcí -, je místem posledního občerstvení před výpravou do panenské divočiny.
Tady čeká horský vůdce John James. Třídenní přechod přes hory, v nichž kraluje grizzly, ale i hnědý medvěd a vlci, povede kolem nejkrásnějších jezer, vodopádů a ledovců. Na vůdcově krosně cinkají rolničky, v batohu rachotí plechovka naplněná kamínky. Proč? "Medvědi musí vědět, že jsme tady," vysvětluje John. Pak na stezce vedoucí nízkým křovím připomíná: "Snažte se hodně hlučet, abychom náhodou grizzlyho nepřekvapili zblízka."
Glacier, Ledovcový národní park patří u nás k těm méně známým. Leží na severozápadě Montany na hranicích s kanadskou Albertou. Jeho krajinu, nápadně připomínající alpské scenérie, formuje padesát ledovců zrozených z dalekosáhlé studené vlny před čtyřmi tisíci lety. Cesta se vine po lukách, které jsou posety "medvědí trávou". Tato zvláštní, asi metr vysoká rostlina se stonkem obaleným stovkami drobných žlutobílých kvítků přes svůj název medvědům nechutná. Zato jeleni, vysokohorské ovce a veverky ji milují.
Turisté se hlasitě baví a co chvíli vykřikují: "Koukejte! Svišti. A támhle, ti obrovští dravci!" Dva orli bělohlaví krouží nad majestátním údolím ledovce Sperry. Tento největší ledovec Glacieru se ročně posouvá o deset metrů. Jeho předchůdci v dobách ledových, kteří tu před miliony let vykotlali hluboké kaňony a rozdrtili vrcholy hor do žiletkovitě ostrých hran, stejnou vzdálenost urazili za několik hodin. "Od dob, kdy byl Glacier v roce 1910 vyhlášen rezervací, se diskutovalo, jak panenské krajině pomáhat," vypráví průvodce. "Nakonec zvítězil názor vykázat lidi pouze na cestičky a do hotelů."Jen pár těch, kdo se touží vydat s batohem na zádech vysoko do hor vstříc nebezpečí grizzlyů, se musí zaregistrovat a přespávat na určených tábořištích. Na některých jsou k dispozici traperské chaty na kůlech.
Jedno z existujících padesáti kempingových míst je nedaleko Red Eagle Lake - Jezera červeného orla, kde utrmácení horalé shazují krosny. "Tábor rozdělíme do trojúhelníku," velí John. "Stany postavíme na louce, potraviny uskladníme támhle na tom cedru. A na druhé straně se bude vařit," ukazuje k ohništi. Pak vytahuje zapůjčené plastové nádoby, do nichž bude na noc uloženo všechno jídlo a zavěšeno na strom tři metry nad zem a čtyři metry od kmene. "Co když budu mít v noci hlad?" namítá kdosi. "Na to zapomeňte!" opáčí horský vůdce nekompromisně a vysvětluje, že huňáči si často ulehčují lov pátráním po odpadcích či potravě, kterou s sebou nosí lidé. "Buďte čistými kuchaři," pokračuje vážně John, který teď vypadá spíše jako starostlivý skautský vedoucí. "Nepošpiňte si ani oděv, ani spacák.
Zásadně spěte v jiném úboru, než ve kterém jste vařili. A před usnutím si vyhlédněte strom, na který byste se mohli v případě potřeby bleskově uchýlit," říká na dobrou noc. Uléháte do spacáků a vnímáte zvuky nočního ticha v lůně panenské přírody. I když se žádné brumlání neozývá, těžko se vám usíná. Do myšlenek se pomalu vkrádá pocit, že lepší bude žádného medvěda nepotkat. Koupel za rozbřesku u vodopádů s vyhlídkou na Garden Wall - Zahradní stěnu, díky které tento kout světa dostal přezdívku severoamerické Švýcarsko, vám dá okamžitě zapomenout na neklidnou noc.
Na blízkých skalách se popásá stádo kamzíků. Ani nepotřebujete dalekohled, abyste viděli, jak si pochutnávají na chuchvalcích květů medvědí trávy. A ještě než se slunce vyhoupne nad hory, vyplašíte u vody losa s bohatou korunou parohů na hlavě. Celý den šlapete po hřebenech hor kolem ledovců, jezer a vodopádů a ani vám nepřijde, že žlutý kotouč se zase chýlí k obzoru. Za kaskádou Morning Eagle Falls - Vodopády ranního orla - skládáte batohy. "Bohužel, musíme se přesunout o kousek dál," zastavuje přípravy na přenocování John. Pár metrů od tábořiště našel zdechlinu jelena. "Grizzly má vynikající čich a dokáže ucítit mršinu na vzdálenost několika kilometrů. V noci může být tady."
Kdosi navrhuje utábořit se pod vodopády. "U vody se nesmí kempovat, tam chodí pít zvěř," zamítá nápad vůdce. "Navíc vodopády svým šumem maskují hlasy, takže tam není bezpečno ani ve dne." Zatracení medvědi! Co všechno kvůli nim musíte přizpůsobovat! Jako by vám byli pořád v patách. Ještě půl hodiny šlapete, než John najde ideální místo k přenocování. Po večeři padáte únavou. Spíte, jako když vás do vody hodí. Ráno se vracíte kolem původního tábořiště k Vodopádům ranního orla. Mršina tam už není. Polije vás horkost.
A najednou ho vidíte. Asi dvě stě metrů od vás se brouzdá potokem. Ve slunci se mu na hřbetě lesknou stříbrné špičky dlouhých chlupů a dodávají srsti šedý nádech, kterému vděčí grizzly za své jméno. Obrovský samec rozstřikuje vodu na všechny strany a kromě ryb v dravých peřejích ho nic jiného nezajímá.
MŮŽE SE HODIT
Jak se tam dostat: Nejlépe ze západního pobřeží, z Portlandu nebo Seattlu vlakem do Essexu nebo do stanice Glacier-East. Na místě už jezdí přes park autobusy.
Co ještě vědět: V parku je mnoho hotelů, kde se lze ubytovat. Chcete-li se však vydat na delší vandr do hor, musíte se zaregistrovat u Správy parku a pak spát na vyhrazených stanovištích. Z důvodů své vlastní bezpečnosti zásadně respektujte všechna pravidla.
Co si koupit: Ve stylových obchůdcích se prodávají ruční práce zdejších Indiánů.
 Pozorujte medvědy, ale raději takhle na dálku. |
