Pláž je opravdu krásná a rybářské domky s rozprostřenými sítěmi jí dodávají romantický nádech. Roztroušené stolky s několika málo deštníky svědčí o tom, že i sem občas zavítají místní se bavit. Prozatím tu ale není ani noha a obsluha se nudí. Jdu se projít.
Pár desítek metrů od restaurací si muži připravují své koberečky k modlitbě. Hej, chceš čaj? ozve se z chatky vytvořené z prken, plechu a zbytků sítí. Jeden z mužů mě táhne dovnitř, nabídne kávu a cigaretu. S vděkem přijímám a se svojí mizernou arabštinou se pokouším o nějakou smysluplnou komunikaci. Hodně se smějeme, i když si skoro nerozumíme a pijeme litry vynikajícího čaje. Jakmile dokouřím cigaretu, už ke mně míří další.
Gaza |
Muži, kteří mě hostí, jsou rybáři, celý den tráví na moři a pokoušejí se tak zajistit živobytí pro svoje rodiny. Stěžují si na izraelskou blokádu, která jim nedovoluje lovit dále od pobřeží, čímž přicházejí o značné úlovky. Nyní jsou však veselí, mají hosta, silnou kávu a o čem si povídat. Jejich dobrá nálada i životní energie je nakažlivá.
Pásmo Gazy je malé území rozkládající se na ploše 360 km², což je rozloha asi 220krát menší než Česko, na jihu sousedí s Egyptem a na severu i východě s Izraelem. Oficiálně spadá pod palestinskou samosprávu, ale od roku 2007 zde vládne militantní hnutí Hamas.
Hlavní město Gaza City patří k nejstarším přístavům na světě. Zmiňuje se už v Bibli, egyptských i antických spisech. Končila zde tzv. Kadidlová stezka, po níž se v prvních stoletích našeho letopočtu dopravovalo z Asie do Evropy koření, zlato, drahé kameny a další zboží. Město Gaza bylo během své dlouhé existence, kdy mu vládly například Egypťané, Římané či Osmané, vždy rušným přístavem a obchodním centrem. Toto postavení mu vydrželo až do 19. století, pak jeho úlohu převzala Jaffa a Haifa.
Po vyhlášení izraelské nezávislosti v roce 1948 se Pásmo Gazy dostalo pod egyptský patronát, s výjimkou let 1956–1957, už v roce 1967 ale bylo obsazeno židovským státem. Pod dohodách z Osla rok 1993 přešlo pod palestinskou samosprávu. Poté, co poslední izraelští osadníci opustili pásmo, Hamas vyhrál krvavou občanskou válku a díky neustávajícím útokům z řad Palestinců byla Gaza v roce 2007 uzavřena blokádou, které ze strany Izraele trvá dodnes. Egypt své hranice otevřel v roce 2011, pohyb zboží i osob je však stále ještě omezován a pod přísným dohledem.
Pláž i bary na pláži připomínají spíše skládku.
Bez jídla, po kolena v odpadcích, ale vždycky šik
Jsem tu již třetí den a Gaza City mě neustále udivuje. Některé rozdíly jsou tu nepochopitelné a cestovatel se v nich na první pohled těžko vyzná. Na jedné straně vidíte luxusní domy, před kterými stojí zbrusu nové automobily a na straně druhé polorozpadlé domky, rozbombardované policejní stanice a lidi bez bot. Je to zmatený svět.
Vstupuji do potravin, připomínajících naši socialistickou Jednotu. Konzervy, rýže, těstoviny, základní hygienické potřeby a pečivo, toť vše. Jen o ulici dál jsou přitom obchody plné zboží, především zlata, oblečení, elektronických spotřebičů či mobilních telefonů. Lidé v Gaze možná budou hladovět, ale rozhodně nevyjdou z obrazu ohledně módy.
Rybáři z Gazy uvítají ve svém příbytku na pláži i neznámého cizince čajem a kávou.
Děti hrající si na ulicích mezi odpadky, které mnohdy představují jejich jediné hračky. O dětských hřištích evropského stylu si tito chlapci mohou nechat jenom zdát.
V centru jsou ulice plné odpadků a špíny. Každou chvíli někdo zahodí obal či cokoliv jiného přímo na zem. Odpadkové koše tu sice stojí, ale zejí prázdnotou. Pláž ve městě by mohla být nádherným místem, kdyby se člověk nebál sundat si kvůli všudypřítomnému sklu a suti boty. Plastové sáčky, které dostanete v každém obchodě, i když si koupíte třeba jen krabičku cigaret, a umělohmotné kelímky, ze kterých skoro všichni místní pijí kávu, se válejí naprosto všude. Kolem moře se pak zachycují a vlají jako plastoví draci na plotech, sítích a sloupech.
Blokáda přinesla místním lidem ekonomické problémy. Ztratili práci, je těžké rybařit či obchodovat, nemohou se dostat k potřebné lékařské pomoci a kontroluje je izraelská armáda. Izraelci však za nepořádek rozhodně nemohou, to je pouze a jen na Arabech.
Přestože některé domy se podobají spíše ruinám než stavením, uvidíte na nich satelitní přijímače a uvnitř televizory, které vysílají tolik oblíbené turecké telenovely.
Bída a zmatek
Je již pozdě odpoledne, když mi jeden z místních taxíků zastavuje na kraji uprchlického tábora Džabália. Byl založen v roce 1948 pro arabské obyvatele prchající před izraelskou armádou. V současnosti zde registruje UNRWA (Organizace spojených národů pro pomoc a práci ve prospěch Palestiny)
přes sto tisíc žijících uprchlíků. Tábor se dostal do povědomí jako rodiště první intifády, kde od té doby dochází k častým střetům mezi Izraelci a Palestinci. V nynější době stále platí za baštu Hamasu i jiných radikálních a teroristických skupin.
Kdo je Jiří KalátJiří Kalát žil rok v Jeruzalémě, odkud se vrátil před šesti měsíci. Pracoval tam jako dobrovolník s mentálně i fyzicky postiženými mladistvými (pro organizaci SHEKEL) a přivydělával si jako novinář na volné noze. Podařilo se mu projet celý Izrael i Palestinu. Po dlouhé bitvě s místními úřady získal povolení, tedy izraelský novinářský průkaz, k cestě do Gazy. V Gaza City a v uprchlickém táboře Džabália strávil týden. |
Bída, špína a zmatek, to jsou vjemy prvních kroků. Někteří lidé si mě prohlížejí, ale většinou mě ignorují. Procházím jednou z hlavních cest v táboře a neustále uhýbám povozům taženým osly. Místní muži něco ukazují a já si nejsem úplně jistý, co to znamená. Poté jeden přistoupí a za rukáv mě táhne k ostatním, dostanu kávu a všichni se usmívají. "Blokáda, židé, bída, Izrael," jediná slova, kterým rozumím.
Přijde postarší šedivý muž a ukazuje legitimaci Hamasu i několik fotek Jásira Arafata. Mluví malinko anglicky, a tak se pokoušíme o hovor. Celkem rychle se otázky stočí k mému politickému názoru, a to není moc dobré. Proto raději poděkuji a odcházím. Lidé zde jsou sice příjemní, ale pár špatně volených slov by mohlo znamenat problém.
Opraven motocyklů, vozíků i aut najdete v uprchlickém táboře Džabália desítky. Služby, jež si poskytují místní mezi sebou, jsou často jejich jediným příjmem.
Místní domy vypadají omšele a neopraveně, po silnici teče voda, zrekonstruovat by tu potřebovalo prakticky všechno. Do ulice se z ničeho nic vřítí školáci v uniformách, jimž právě skončilo vyučování. Skoro instinktivně zamíří ke mně a dožadují se fotografie. Nejdřív mi to nevadí, ale po deseti minutách se už moc dobře necítím, naštěstí se objeví učitel s rákoskou a zjedná pořádek. "Dávejte si pozor, když se rozdivočí, mohli by být nebezpeční," dává mi dobrou radu.
Na vzdělání se v Gaze klade silný důraz, zvláště pak na studium angličtiny. Práce pro některou ze zahraničních organizací, které zde působí, je velice dobře placené zaměstnání a s trochou štěstí i lístek pryč. "Ještě složím jedny zkoušky a dostanu certifikát z angličtiny, pak se budu moc zapojit do soutěže o stipendium ve Spojených státech," říká mi s nadějí v hlase Omar, zdravotní bratr v dětské nemocnici sponzorované OSN.
Přestože je Gaza pod vládou Hamasu, je zde i mnoho příznivců Fatahu, komunistické strany FIDA či jiných uskupení.
Staré automobily všech druhů a povozy tažené osly patří k nejčastějším dopravním prostředkům obyvatel Gazy. O katalyzátorech či zdravém ovzduší si tak mohou maximálně přečíst v západních časopisech.
A nad hlavou létají rakety
Poslední den ráno hledím ze střechy svého hotelu směrem na východ. Asi tři kilometry ode mě se zvedá černý kouř. Podle ranního izraelského tisku bombardovala v noci izraelská armáda úkryt teroristů. "Bylo mu šest a hrál si na ulici, když kolem projíždělo auto s nějakým pohlavárem. Ozval se takový zvláštní zvuk a potom už jenom výbuch," popisoval mi smrt svého synovce Mahmoud Rouka den předtím v jedné kavárně. Přidružené ztráty, tak se tomu říká, ženy, děti a civilisté. Doufám, že dnes žádné nebyly.
Koukám na vlajku OSN plápolající mi nad hlavou, která by od podobných útoků snad měla hotel ochránit a opět si uvědomuji, že jsem stále ve válečné zóně. Za těch několik dní, přes všechnu chudobu a bídu, jsem na to zapomněl. Gaza na tom není tak zle, jak se nás mnohdy snaží někteří aktivisté přesvědčit, ale rozhodně na tom není dobře a místní lidé mohou o evropském životním standardu jenom snít. Je dobře, že mi ten útok připomněl, kde jsem, protože zatímco já dnes odjedu, místní tu musí zůstat dál...
Může se hodit
|
