Gary Fischer na Hlavním nádraží v Praze

Gary Fischer na Hlavním nádraží v Praze | foto: Martin NavrátiliDNES.cz

Gary Fisher: Máme tu další cyklorevoluci

  • 56
Ve svých 58 letech se dávný hippie stále rád extravagantně obléká, pořád cestuje po světě a udržuje se ve formě. Občas si střihne i nějaký závod. Gary Fisher, jeden ze zakladatelů horského kola, dnes věrozvěst moderní cyklistiky, ale teď hlavně usilovně pracuje se svým týmem na konceptu městského kola.

Pohodlně usazeni v pendolinu na cestě na bikový závod do Olomouce jsme si před pár týdny povídali o jeho vizi, jak celosvětová ekonomická krize může pomoci změnit pohled na kolo a převrátit stereotypy v městské dopravě.

Gary, míříte na bikový závod do Olomouce. Víte, do čeho jdete? Stovky lidí na startu. Takhle je to v naší zemi každý týden a hned na několika místech. Co tomu říkáte?

Je úžasné, že je u vás tolik závodů horských kol, kterých se mohou účastnit úplně normální amatérští jezdci. Líbí se mi a oceňuji, že cyklistika je u vás tak populární. Proto tu také nejsem poprvé a doufám, že ani naposledy.

Máte to podobně i v Americe?

U nás jsou každý týden na různých místech také velké závody. Ale zdaleka nemáme takovou hustotu závodního bikového provozu jako u vás. Lidi v USA nechtějí zase tolik závodit. Rádi si jen tak vyrazí na kolo s kamarády. To je běžnější.

V rozhovorech vzpomínáte, jak jste s kamarády začínal zkoušet a vyvíjet horské kolo v pohoří Tamalpais nad San Franciskem. Vracíte se tam někdy, projedete si ta stará místa?

Moc rád se tam vracím se starými kamarády a docela často, protože nebydlím tak daleko. Nedávno jsem se přestěhoval přímo do centra San Franciska.

Kdy se Američan nejčastěji stěhuje?

Nejčastěji za prací nebo kvůli ní. Tak je to teď i se mnou. Potřebuji být přímo v San Francisku, protože jsem se zaměřil na takzvaný "urban biking" – městskou cyklistiku. Začíná to být v USA velmi populární a rychle se šíří hlavně ve velkých městech.

Lidi už nechtějí tolik jezdit autem?

Souvisí to se změnou životního stylu, kterou přinášejí hlavně mladí. Chtějí zaprvé ušetřit za dopravu, zadruhé i něco udělat pro své zdraví. Tak si pořizují kola a jezdí po městech stále více a více na kolech.

Gary Fischer v pendolinu na cestě z Prahy do OlomouceCo tu změnu vyvolalo?

Možná to začalo i jakýmsi odporem vůči politice George Bushe mladšího, jehož administrativa ignorovala projevy globálního oteplování. Lidi si uvědomují nutnost udělat něco pro životní prostředí. Bush bezvýhradně podporoval automobilky a výrobce pohonných hmot. Je to vzájemně propojené.

Já s nadsázkou říkám, že důvodem, proč se tolik jezdí auty, je propojení automobilového a farmaceutického průmyslu. Čím více se jezdí auty, tím více musí farmaceutické firmy produkovat více léků proti rakovině (smích).

Takže mladí vítají nástup nové americké vlády? Ale co ekonomická krize?

Teď je správný čas na změnu. Mnoho mladých lidí je rádo, že přichází krize, protože vidí, že to může vyvolat zásadní změny.

To je docela revoluční pohled. Vy si myslíte to samé?

Určitě. Toto může vyvolat velký pozitivní otřes, který ovlivní životní styl i životní hodnoty. Mladí lidé jsou dnes chytří. Chytřejší, než si většina starých lidí myslí. Teď cítí, že mají nějakou naději. Za Bushovy administrativy měli pocit, že se s nimi hraje nefér hra, že nemají žádnou šanci. Vítězství Baracka Obamy berou skoro jako zázrak, protože už ve změnu nevěřili.

Zároveň, zcela pragmaticky, mě tato nová situace těší i jako obchodníka. Protože moje společnost díky této situaci vydělává a má zisk.

Kde ten nový druh sportu, pohybu či dopravy nejvíc začíná?

Ve velkých městech. Ve Washingtonu, New Yorku, Bostonu, Minneapolis, Chicagu, Portlandu, Seattlu, San Francisku, Denveru atd. Prudce to narůstá. Odhaduje se například, že jen v San Francisku se dvacet procent všech cest uskutečňuje na kole. A to je pěkně kopcovité město.

Jaký druh kol je teď nejoblíbenější?

To se nedá tak jednoduše říci. Těch oblíbených modelů je víc. Jedním z nejoblíbenějších kol ve městech mezi mladými lidmi jsou furtošlapy, které vycházejí z dráhových speciálů. Dnes je v San Francisku používá možná 25 procent cyklistů. Taková kola pochopitelně nemají ani přehazovačku. A dost často ani brzdy.

Gary Fischer při nedávné návštěvě Prahy. Americký bohém a kultovní postava Gary Fisher vynalezl a postavil v 70.letech horské kolo. Jeho kola stejnojmenné značky patří ve světe k nejžádanějším.To už zavání adrenalinem, podobně jako kdysi horská kola?

Jo, tak nějak. Je to legrace. Mladí to mají rádi, protože to je hodně jednoduché. A také proto, že je to jiné, zvláštní, prostě módní. Abyste se naučil jezdit na kole s mnoha převody, to je někdy na mrtvici. Toto je mnohem jednodušší. A hlavně, taková kola jsou i levná, levnější než sofistikovaná kola s přehazovačkami a různými vypínači tlumičů.

Je to snad nějaká nová cyklistická revoluce?

Svým způsobem je. Začínalo se s tím koncem 80. let v New Yorku. A odtamtud se to začalo pomalu šířit dál.

Znamená to, že se podle vás pomalu mění i celý cyklistický průmysl?

Určitě. Od sportovních kol, která máme pořád rádi, se trend pomalu přesunuje k praktickým kolům. Kdysi byla v USA tradiční hlavně výroba závodních kol. To stále trvá, stále chceme sportovní kola, která jezdí rychle, ale zároveň je tu i požadavek na kola, která jsou praktická a dají se všestranně používat. A k těm se dnes začínáme stále víc přesunovat.

Co od takového kola lidi chtějí?

Aby je dostalo do práce, na nákup, aby na něm děti dojely do parku, do školy... To se začíná hodně podobat evropské kultuře používání kol – zejména v Beneluxu, v mnoha částech Německa... Jenže tam je to záležitost mnoha generací, kdežto v Americe do toho jdou teď hlavně mladí a masově.

V našich městech nemáme tolik oddělených cyklostezek, jako je tomu v západní Evropě. Lidé se musejí pohybovat v normálním provozu. Proto jsou zvyklí jezdit rychleji, aby se taky rychleji propletli mezi auty.

Další rozdíl je v tom, že třeba v Holandsku zůstávají kola na ulici, u nás si je lidé berou nahoru do svých bytů, aby jim je někdo přes noc neukradl. Americká kola proto musí být rychlejší a lehčí. A proto se snažíme vyvíjet takový koncept, který by této poptávce vyhovoval.

Na čem tedy mladí Američané ve městech nejraději a nejvíce jezdí?

V amerických městech se používá tak 25 procent zmíněných dráhových furtošlapů a 25 procent standardních silničních kol. Těch robustních, řekněme holandských kol, je na trhu pouze asi deset procent. Další obrovskou kategorií jsou použitá kola.

Proč?

Protože mladí chtějí také kolo, které by jim nikdo neukradl. Vtip je ovšem v tom, že tahle použitá, ale do pořádku daná kola, dnes stojí víc, než stála, když byla nová. Tehdy to bylo 450 dolarů, dnes je to 650. Tedy o 200 dolarů více. Je v tom samozřejmě opět i móda, nostalgie, obliba retro stylu... A tak se dnes jezdí z východního i západního pobřeží na středozápad shánět stará, použitá kola. Protože na středozápadě stojí pouhých 300 dolarů.

Kolik dnes stojí v Americe nové, slušně vybavené kolo?

Tak 600, 700 dolarů. Můžete ho mít i levněji, ale nevydrží tolik a lidé dnes upřednostňují kvalitu. Jsou už otrávení lacinými a chatrnými produkty z hypermarketů.

Jak je to se soužitím řidičů a cyklistů na ulicích a silnicích? Je to tak strašné jako u nás?

Jistě, i u nás někteří řidiči stále používají auto jako zbraň, smrtící zbraň. Pane, jdete na mne se smrtící zbraní, křičím někdy na bezohledné řidiče. I tady už bylo hodně smrtelných incidentů jen proto, že si někteří řidiči myslí, že silnice je pouze jejich. Používají při tom zcela stupidní argumenty typu: Toto je moje silnice, protože si ji platím z daní za benzin. Přitom většina oprav silnic a ulic je dnes placená ze všeobecných daní.

Taky si spočítejte, kolik škody na silnici napáchá kolo a kolik velké SUV. Ale nakonec je to jako se vším. Čím víc se v některých oblastech jezdí na kolech, tím víc si na to řidiči zvykají.

Skoro to vypadá, že auta nenávidíte. Máte sám auto?

Ale jistě. Mám Subaru Impreza WRX, ale snažím se to auto používat ve správný čas. Během pracovního týdne mi většinou stojí v garáži. Jezdím na kole. Není až tak spořivé, ale na druhé straně díky tomu, že s ním nejezdím denně, nespotřebuje tolik benzinu.

Asi by bylo naivní doufat, že se někdy bez aut obejdeme?

Ano, auto by mělo mít v našem životě své místo. Ale kdysi se to vymklo kontrole. V roce 1932 prezident GM Alfred Sloan prohlásil před národem, že jen deset procent Američanů řídí auto a jen deset procent auto až dosud potřebovalo. My to teď změníme, řekl tehdy. A tak se také stalo. Mohutně rostoucí autoprůmysl nakonec téměř zlikvidoval železnice.

Myslíte si, že krize může změnit i tyhle americké zvyklosti?

Je to možné. Obamova vláda chce podpořit výstavbu vysokorychlostních železničních tratí. Můžeme v tom mít i výhodu oproti ostatním. Díky tomu, že jsme tak pozadu, můžeme začít s nejnovějšími technologiemi. Konvenovalo by to americké mentalitě – být ve všem nejlepší. Myslím, že lidé budou auta kupovat méně a budou chtít menší auta. A zároveň začneme stavět víc železnic. To je moje vize.

Takže přicházejí zlaté časy pro cykloprůmysl?

Určitě. Je to jeden z nejúžasnějších okamžiků mého života. Pracuji s týmem designerů, stále cestuji a přináším nové nápady. Mými hlavními pracovními nástroji je iPhone, s pomůckami jako Twitter a Skype. Používáme videoskype a děláme si na dálku pracovní schůzky, při nichž si ukazujeme nejrůznější novinky a nápady.

Nejvíc energie teď vkládáme právě do vývoje "městských kol". Protože to je to, co nás hlavně živí a bude živit v příštích letech. Ta kola se začínají prodávat jako o život.

Gary FischerMyslíte si, že pro vývoj silničních a horských kol je to pomalu konečná?

Ne, to ne. Kdo by si třeba před deseti lety pomyslel, že například horská kola budou tak lehká, z takových materiálů. Kdybyste někomu před časem řekl, že budete prodávat kola za 10 000 dolarů, myslel by si, že si z něho děláte blázny.

Kde tedy vidíte ještě možnost využití nových technologií například právě u horských kol?

Začne do toho pronikat více elektroniky a ještě více nových materiálů. Například karbon, který používáme na kola dnes, je zcela jiný, než jaký jsme používali dřív. Budou se dál měnit i tvary a design materiálů.

Myslíte si, že se materiály a technologie tak rychle mění, že by dnes vítěz Tour de France nemohl vyhrát na kole starém deset, patnáct let?

Bylo by to myslím velmi těžké. Opravdu se to hodně změnilo. Dnešní kola jsou lehčí, tužší, s účinnějšími přenosy síly. Jsou i mnohem komfortnější. Závodníci na Tour de France jsou tak dobří, rozdíly mezi nimi jsou velmi malé a často rozhodují detaily. Bylo by zajímavé dát polovině startovního pole modely staré deset dvacet let a druhé půlce kola moderní. Myslím, že by to vyznělo jasně ve prospěch těch moderních. Ale byl by to fakt legrační test.

Na druhé straně je dnes v Severní Americe, ale i v Evropě velmi populární výroba retro kol. Menší společnosti dělají úžasná, parádní kola, kde se dál pracuje jako za stara s kovem a ta kola jsou nádherná.

Jaká máte vy kola doma?

Různá, mám jich hodně. Například starý holandský city bike. Snažím se pochopit, jaké to bylo a k čemu to bylo a je dobré. Pak mám také ten dráhový furtošlap, bytelné švýcarské kolo, dále také elektronicky vybavené kolo, pak mám několik těžkých městských kol i elektrická kola s elektromotorkem – to je teď další velký trend. Donedávna to prodejci ignorovali, ale teď se to mění.

Jak často jezdíte přes týden na kole?

Každý den. Jezdím po městě za schůzkami, na nákupy atd. Dřív, když jsem bydlel na kraji města, jsem vyrážel hlavně brzy ráno na dlouhé sportovní projížďky. Dnes je pro mě kolo hlavně praktickým dopravním prostředkem.

Co když prší?

Starosta Londýna jezdí do práce taky na kole, ale když zaprší, tak hned přesedne do služebního lexusu, který ho doprovází. Já jezdím, ať je hezky nebo prší. Déšť mi nevadí. Mám speciální plášťěnku, kterou natáhnu přes řídítka tak, že mě celého zakryje. Klidně pak jdu na tři hodiny do restaurace a není na mně ani kapka vody.

Jdete ostatním příkladem…

Taky. Ukazuji i politikům, jak to s kolem funguje, co je možné a co se dnes dá na kole a s kolem dělat, aby cyklistiku podpořili.

Kolik kilometrů denně najezdíte?

Nevím, neměřím to. Tak dvacet třicet kilometrů po městě. Přijde na to. A k tomu rád dál jezdím i na dlouhé vyjížďky na silničním nebo horském kole. Vyrazím z domova a za půl hodiny jsem venku z města na silničkách nebo v terénu. Dám si tak tři hodinky jízdy.

Kolem San Franciska je spousta možností pro silniční kolo i spousta stezek pro horské. A hodně zajímavých tratí se staví přímo ve městech, ve velkých městských parcích. Sami bikeři si tam pak přistavují a dostavují různé trikové části.

Jak je to se závoděním?

Ta popularita kol se samozřejmě promítá i do závodění. Pomohl tomu třeba i Lance Armstrong. V Kalifornii se například úspěšně rozvinula liga horských kol v rámci high school. Příští rok se začne šířit do dalších států. Největší tým má dnes už 70 závodníků. Někde mají zase 30 dívek. Před deseti lety by něco takového nebylo možné. Teenageři nejezdili závody na kolech.

Dnes mají systém bodování, kde i ten poslední dostává body. Když je to velký závod, může se účastnit i kolem 500 dětí od 13 do 18 let. Hlavně se ale bojuje mezi školami – školními týmy. To už je taková americká tradice.

Takže další revoluce? Horská kola drtí americký fotbal?

Má to řadu aspektů. Zjistilo se třeba, že závody horských kol jsou pro mládež mnohem méně nebezpečné než všechny ty oblíbené sporty jako americký fotbal nebo baseball. Je tam prostě méně úrazů. A to je zajímavější pro pojišťovny. Navíc pro jízdu se nemusí upravovat a udržovat žádné hřiště, stačí jen určitý prostor v přírodě s vytyčenou tratí.