Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu


Galapágy - ostrovy, které mne uchvátily

  14:49aktualizováno  14:49
Stojíme v odbavovací hale letiště v Guayaquilu a diskutujeme, zda se s batohy, které jsme právě podali u přepážky, ještě sejdeme. Zkušenost, po našem příletu do Quita, kde jsme batohy dostali až po dvou dnech, otřásla naší důvěrou k leteckým společnostem. Ke všem dosavadním nepřízním, které naši cestu provázejí již od mezipřistání v New Yorku, právě přibyla další špatná zpráva. Naše letadlo, startující z Quita, bude mít minimálně hodinové zpoždění.

Příčinou je El Nińo, které již měsíc sužuje západní pobřeží jihoamerického kontinentu a v jehož důsledku teď řádí mezi největšími ekvádorskými městy další z nesčetných bouřek provázených mohutnými lijáky. Nezbývá než čekat. Hala je přeplněná, všude vládne zmatek a my jsme unavení z předchozího celodenního přesunu autobusem. Narychlo jsme opouštěli vodou a bahnem zaplavené Puerto Lopez.

Veškerá únava a nepřízeň osudu jsou však ihned pryč, jakmile si uvědomíme, že za pár hodin, pokud se k nám štěstí přikloní, se ocitneme na ostrovech, o kterých jsme dosud jen četli a jen v koutku duše přírodovědců doufali, že je kdy spatříme. Souostroví Galapágy. Těch bezmála dvacet ostrovů a ostrůvků ztracených v Pacifiku se díky anglickému biologovi Charlesu Darwinovi, nesmazatelně zapsalo do historie poznání vývoje rostlin a živočichů na Zemi, člověka nevyjímaje.

Letadlo společnosti Tame konečně dosedá a za chvíli již stoupáme po přistavených schůdcích na jeho palubu. K našemu překvapení zjišťujeme, že téměř všechna místa jsou již obsazena, což je evidentně v rozporu s davem, který se ještě tlačí za námi. Když se usadíme, vidíme, že patříme k těm šťastlivcům, jejichž sedadla nebyla prodána dvakrát. Po delších zmatcích a handrkování letušky řeší chaotickou situaci a letadlo konečně vzlétá.

Vzdálenost necelých tisíc kilometrů mezi kontinentem a ostrovy zvládáme za hodinu a půl. Pohybujeme se prakticky po rovníku. Dosud sluncem zalitá okénka jsou najednou zastřena neproniknutelnou masou tropických mraků a letadlo jde na přistání. Nahýbám se přes souseda, abych alespoň na moment zahlédl některý z vysněných ostrovů. Spatřuji malý, plochý ostrůvek bez vegetace, rozčísnutý linií přistávací dráhy, která sahá téměř z jednoho kraje na druhý. Na koci se choulí pár přízemních budov a nízká řídíci věž.

Podle mapy a průvodce zjišťuji, že ostrůvek se jmenuje Baltra a je úzkou úžinou oddělen od hlavního ostrova Santa Cruz. Venku prší, na ranveji se lesknou kaluže vody a před námi, těsně za přistávací dráhou, se vlní oceán. „Ta dráha je nějaká krátká, nezdá se ti?“ ptá se můj soused Martin. Než si to stačím uvědomit, letadlo se již řítí po ploše a bezpečně brzdí nedaleko skupiny budov.

Vystupujeme do deštivého dusného dopoledne a zařazujeme se do dlouhé řady návštěvníků, abychom se podrobili vstupní kontrole. Nekonečný zástup turistů, většinou Američanů v důchodovém věku, se pomalu sune k úřednickým stolkům. Kromě angličtiny sporadicky zaslechneme němčinu a dva manželské páry identifikujeme jako Holanďany.

Po překonání administrativních procedur a zaplacení vstupního poplatku a poplatku za pobyt v přístavu Puerto Ayora jsme davem vytlačeni před letištní budovu. K našemu překvapení a velké radosti se shledáváme se všemi batohy. Než se stačíme vzpamatovat, jsou téměř všichni Američané pryč. Později zjišťujeme, že hned po příletu se přesunují na velké komfortní lodě, kotvící nedaleko letiště. Před budovou zůstáva skupina asi třiceti turistů a několik vojáků, kteří se vracejí na ostrov z pevniny. Čeká nás cesta autobusem k přívozu spojujícího Baltru s ostrovem Santa Cruz a pak další cesta do jednoho ze dvou hlavních přístavů Puerto Ayora. Druhý, Puerto Baquerizo Moreno, se nachází na ostrově San Cristobal.

Již na letišti s námi do autobusu nastupují dohazovači. Nabízejí všechno. Ubytování, zaručeně nejlevnější restauraci, služby průvodce, ale především loď. Bez lodi se totiž na Galapágách neobejdete, pokud nechcete váš drahocený čas strávit pouze na ostrově Santa Cruz.

Ne, že by nebyl zajímavý, nachází se tu výzkumná stanice Charlese Darwina, kde se odchovávají obří želvy sloní, lze zde navštívit rozsáhlé podzemní jeskyně vytvořené sopečnou činností, pláže, kde do bělostně zářícího písku kladou vejce karety obrovské a jedinečná rostlinná společenstva představující celou škálu od pobřežních křovitých formací, až po vlhké horské lesní porosty. Ale bez návštěvy dalších významných ostrovů je dojem z Galapág výrazně ochuzený.

Autobus nás veze napříč ostrovem až do malého přístavu, hlavního turistického centra Puerto Ayora. Jakmile vystoupíme, vrhají se na nás další dohazovači a zprostředkovatelé. Jsou neodbytní. Částky, které vyslovují za nabízené služby, nám připadají astronomické. Rozhodujeme se proto řešit vše v klidu a sami, bez prostředníků. Část naší osmičlenné skupiny se vydává zajistit ubytování v některém z hotelů nebo penzionů, druhá část zůstává u hromady batohů, kterou jsme navršili před hospůdkou naproti přístavu. Opět čelíme záplavě nabídek.

Průzkumná skupina se vrací asi po hodině zpět s několika možnostmi ubytování. Volíme cenově přijatelný hotýlek Lobos del Mar nedaleko přístavu. Místní zprostředkovatelé postupně odpadávají poté co zjišťují, že s námi lehce nepořídí. Zůstávávají dva nejvytrvalejší, kterým jsme navíc dali mlhavou naději. Domlouváme se, že se odpoledne sejdeme opět v hospůdce. Jakmile se ubytujeme, vyrážíme do přístavu s představou, že se to tam bude hemžit rybáři s nějkou vlastní loďkou za lidovou cenu. Za chvíli jsme z našich představ vyléčeni. Žádní rybáři, žádné lidové ceny. Smutně si přiznáváme, že se budeme muset nechat oškubat od prostředníků.

Večer se tedy scházíme s jedním z nich a začínáme vyjednávat. Nakonec volíme kompromis. Šest dnů, pět ostrovů, zkušený průvodce a posádka – kapitán s lodníkem, který je zároveň kuchař, ale loď bez klimatizace. Odplouváme zítra v pět odpoledne, protože loď se musí připravit a je nutné nakoupit zásoby jídla a načerpat pitnou vodu. Ta se na většině ostrovů nachází jen sporadicky. Jako pozornost podniku nám průvodce ještě slibuje návštěvu loklaity, kde lze ve volné přírodě ostrova Santa Cruz spatřit galapážské želvy sloní. Během dne se teploty šplhají přes třicet stupňů, což s vysokou vlhkostí vzduchu vytváří klimatické podmínky, které jsou v tomto období na ostrovech nezvyklé.

Je brzo ráno a my se vydáváme, ještě za přijatelné teploty, na první průzkum severozápadně od Puerto Ayora. Kousek za posledními stavbami se cesta zakusuje do lávového návrší, z něhož lze spatřit celé přístavní městečko a velkou část ostrova. Cesta se mění v pěšinu, která se prodírá trnitou a prakticky neprostupnou vegetací, v níž převládají nízké keře a stromovité opuncie. Porézní kameny mají typickou červenohnědou až černou barvu sopečných vyvřelin.

Netrvá dlouho a již pozorujeme první z mnoha druhů „Darwinových pěnkav“, které se od sebe odlišují různými adaptacemi zobáků podle způsobu sběru potravy. Semenožravé druhy mají mohutnější kuželovité zobáky umožňující louskání semen, jiné mají zobáky úzké a špičaté, vhodné pro lov hmyzu. Existuje dokonce jeden druh, který používá kaktusové trny k napichování larev hmyzu v nepřístupných štěrbinách.

Pěšina nás vede k pobřeží, kde se za neprostupnou hradbou nízké vegetace otevírá výhled na úzký pruh zářivě bílého písku divoké pláže. Na sopečných skalkách, zasahujících při okraji pláže do příbojové zóny, konečně spatřujeme první galapážské draky – mořské leguány (Amblyrhynchus cristatus). V početných skupinách leží na útesech a vyhřívají se po dlouhých hodinách strávených v moři při požírání řas. Povalují se před námi beze strachu a každou chvíli některý z nich vyprskne bílý obláček soli z nozder. Mořskou sůl, kterou spolykají společně s potravou, musí totiž vyloučit z těla zvláštní žlázou, vyústěnou do nosních otvorů. Pohledu na tyto pohádkové tvory se nemůžeme nabažit. Spouště fotoaparátů cvakají a teprve nesnesitelné vedro, před kterým není úniku, nám připomíná, že se musíme vrátit.

Na pláži nás ještě zaujme několik pruhů zvláštních stop, připomínajících otisk housenkového pásu buldozeru nebo tanku. Po chvíli odhalujeme jejich pravý původ. Zanachaly je tu karety obrovské (Chelonia mydas), které v noci připluly k pobřeží, aby na okraji písčité pláže nakladly do vyhrabaných děr vejce.
Odpoledne před odjezdem ještě stačíme navštívit Darwinovu výzkumnou stanici a potěšit se přímým kontaktem s obrovitými želvami sloními (Geochelone elephantopus).

Náš prostředník dodržel k naší radosti slovo a před hotelem čeká auto, které nás odveze k lávovým tunelům. Těmi se posléze vydáváme na exkurzi do sopečného nitra ostrova Santa Cruz. Můj kamarád Petr, profesionální geolog, je nadšený. „Něco takového jsem ještě neviděl!“ vykřikuje neustále, když procházíme rozsáhlými podzemními prostorami, které zde zanechala tekoucí láva.

Isla Isabela
Je velmi pozdní odpoledne, my opouštíme hotel a s veškerou bagáží se přesouváme do přístavu, kde vládne čilý ruch. V zátoce kotví několik desítek lodí rozličné velikosti, od malých člunů až po pár luxusních jachet. Během čekání na našeho průvodce tipujeme, která z lodí je ta naše. Průvodce Fernando, sympatický student oceánografie, přichází včas, což je na latinskoamerické poměry nezvyklé. Po chvíli dohadování u přístavního mola zajišťuje člun, který nás převáží na druhý konec zátoky.

Naloďujeme se na kocábku, na níž strávíme převážnou část příštích dnů. Než se stačíme srovnat v miniaturních kajutách, které jsou konstruovány zřejmě pro Pygmeje, je tu soumrak. V tropech se stmívá velice rychle. Opouštíme přístav, který rozeznáváme už jen podle světel. Všichni jsme „suchozemské krysy“, a proto se trochu obáváme mořské nemoci. Bárka si razí cestu vlnami a my na zádi žasneme nad rozlehlostí Pacifiku a nekonečnem hvězd. Při večeři v těsné kajutě nás Fernando informuje o trase plavby. Během noci doplujeme k ostrovu Isabela.

Tady strávíme den, na koních podnikneme výstup ke kráteru sopky Santo Tomás a k nedávno aktivnímu lávovému poli. Tato informace nás trochu překvapí, protože většina z nás seděla na koni jenom na kolotoči při Matějské pouti. Plni očekávání věcí budoucích zalézáme do kajut abychom zjistili, že se tam díky stísněnému prostoru a nesnesitelnému vedru nedá spát. Za chvíli se zase všichni scházíme na zadní palubě a uléháme, kam se jen dá.

Na podlahu, na lavice podél zábradlí, já si připevňuji hamaku mezi sloupky podpírající stříšku nad palubou. Při větších výkyvech lodi se ocitám nad hladinou mimo loď, ale je to mnohem snesitelnější, než pryčna v kajutě. Někdy ve tři hodiny ráno se porouchal motor. Bárka se bezmocně kolíbe ve vlnách, někde uprostřed mezi ostrovy Santa Cruz a Isabela. V útrobách lodi je slyšet hlasy kapitána a lodníka, kteří se snaží motor opravit. Po dvou hodinách se jim to nakonec podařilo. Loď už není vydána napospas oceánu a opět vyráží směren k Isabele.

Svítá pozvolna, protože se obloha zatáhla hustými tropickými mraky. Kolem nás nic, jen modrozelený oceán. Lodí jsem jel zatím nejdále z Braníka na Slapy a necítím se proto nejjistěji. Náklon lodi do boku dosahuje třiceti stupňů, a proto doufám, že kýl lodi je dostatečně vysoký. O to silněni prožívám pocit všech mořeplavců, když se na levoboku objevuje úzký pruh pevniny. Je to ale jen vrcholek ostrůvku, vlastně bývalého kráteru, Isla Tortuga. Teprve za ním se z vln vynořuje Isabela, nevětší ostrov souostroví.

V blízkosti Tortugy se nám zjevuje nevídané divadlo. Obrovská hejna terejů,
na Galapágách se vyskytují tři druhy, se z výšky střemhlav jako šípy, vrhají do moře na hejna ryb, lesknoucích se pod hladinou. Zajímaví jsou také drobní buřňáčci, kteří loví těsně nad hladinou jakoby šlapali vodu. Kotvíme v tyrkysové zátoce malého přístavu Puerto Villamil. Malý člun se starým motorem Johnson, který vlečeme za bárkou, nás převáží na mělčinu k nízkému molu.

V téměř opuštěném přístavu nás čeká kamioneta, která nás odváží do kopců nad pobřežím k malé fince. Tady nás už čekají koně. Nejsou to žádní obři a jednoduchá dřevěná, bužírkou vyplétaná sedla také nebudí důvěru. Majitel nám každému přidělí jednoho oře a dělej, co umíš. Luboš odvážně nasedá a než se stačí vzpamatovat, jeho kůň i s ním cvalem mizí mezi kopci. Škrtáme Luboše ze seznamu účastníků expedice, ale kůň se za chvíli vrací i se zoufalým jezdcem zpět ke stádu. Po čtvrthodině nasedání vyrážíme strmou stezkou, která po chvíli mizí v bujné vegetaci, vzhůru ke kráteru Santo Tomás. Držím se statečně v sedle a vzpomínám na všechny ty hrdiny příběhů z Divokého západu, jak bravurně ovládali své čtyřnohé druhy.

Můj čtyřnohý přítel docela dobře ovládá mne a zcela jistě poznal, jak zkušený jezdec jsem. Nevynechává proto žádný keř ani kaktus, aby kolem neprojel tak blízko, že jsem za chvíli sedřený jako kůra stromu. Vyhaslý kráter je ale impozantní. Odpouštím koňovi. Šířka asi tři a délka přes devět kilometrů. Koně kráčejí v zástupu po hraně kráteru, nalevo pod námi mizí sráz v hloubce několika desítek metrů. Ploché, zvrásněné dno kráteru je sporadicky porostlé keři a kaktusy. Po pár kilometrech se stezka odklání od hrany srázu a koně se volným terénem spouštějí prudkým svahem k rozsáhlému pásmu hnědočerného lávového pole.

Zastavujeme u skupiny stromů, kde koníky zanecháváme a pokračujeme pěšky. Dosud bujná vegetace postupně mizí a začíná převládat rozbrázděné lávové pole stékající až k zátoce Cartago. Jak se přibližujeme k slabě dýmajícím fumarolám, vzrůstá teplota již tak horkého vzduchu. Povrch lávoviště ještě sálá teplem zemského nitra. Všude kolem nás jsou typické útvary, které zde zanechala poslední erupce zhruba před šesti lety. Tak takhle nějak vznikala před miliony let Země.

Jsme tak zabráni do průzkumu geologických jevů, že clonu obrovského lijavce, který se nenadále objevil od západního pobřeží, spatříme ve chvíli, kdy už je pozdě na jakákoliv opatření. Pochybuji ale, zda by nějaká opatření proti takové průtrži vůbec pomohla. Je to jako když se protrhne přehrada. V několika minutách jsme promočeni skrz naskrz. Voda, dopadající na horký povrch sopečných vyvřelin, se hned mění na páru, takže za chvíli jsme jako v prádelně. Vracíme se koňmo a než sesedáme před hliněnou chatrčí ranče jsme opět suší.

Cestou zpět na korbě kamionety míjíme mělké brakické laguny s překrásnými plameňáky růžovými (Phoenicopterus ruber). Než se v přístavu nalodíme na člun, který nás převeze zpět k bárce, spatříme v průzračné vodě zálivu jednoho tučňáka galapážského (Spheniscus mendiculus). Tučňáci, které máme spojené především s polárními oblastmi, působí tady na rovníku poněkud zvláštně. Tento osamělý jedinec se jako raketa, díky křídlům přeměněným v „ploutve“, míhá pod vodou, zřejmě při lovu ryb. Jak se ukáže později, byl to jediný tučňák, kterého uvidíme za celou dobu pobytu.

Santa María
Ještě večer odplouváme směrem k ostrovu Santa María (Floreana). K útesům na jižní straně tohoto ostrova se blížíme za úsvitu. „V sousední zátoce se často vyskytují tučňáci galapážští“ informuje nás Fernando. Přesedáme do přívěsného člunu a snědý lodník se vrhá do souboje s příbojem, který se tříští o skaliska útesu. Pomalu proplouváme v těsné blízkosti pobřeží, ale po tučňácích ani vidu. Máme smůlu. Se změnou teploty vody se přestěhovala hejna ryb a za nimi zřejmě i tučňáci. Vracíme se k bárce a přejíždíme do zátoky nazývané Bahía Post Office.

V zátoce byla během poslední světové války vojenská základna. Zbylo tu po ní několik nízkých betonových pilířů. Po válce byla základna krátce využívána lovci velryb, kteří ji definitivně opustili vzhledem ke kritickému nedostatku sladké vody na tomto ostrově. Raritou zátoky je stará rezavá poštovní schránka připevněná ke kůlu, která sloužila mořeplavcům k ukládání dopisů.  Dopisy vždy po čase vyzvedla další loď, která se tu náhodně zastavila při cestě na pevninu a poštu odvezla. Dnes schránka slouží jako turistická atrakce. Nedaleko od tohoto místa se nachází podzemní chodba kterou vytvořila v tuhnoucí hornině láva tekoucí  do moře.

Vstup do hluboké jeskyně je značně krkolomný a neobejde se bez použití lana. Jeskyně končí na úrovni pobřeží a po větší část cesty se brodíme po kolena v mořské vodě. Docela dobrodružná exkurze. Po návratu do žhnoucího slunce se na písečné pláži potkáváme s posádkou další lodi. Jsou to Holanďané a Němci.
Pobřeží klesá v tomto místě velmi mírně. Abychom mohli nasednout do člunu a odrazit na volné moře, musíme po pás do vody a čekat na vysokou vlnu, která člun přenese přes mělčinu.

Jakmile se vlna přiblíží, drápeme se rychle do člunu. Podaří se nám to až na třetí pokus. Vracíme se zrovna k obědu, který během naší exkurze připravil kudrnatý lodník a kuchař v jedné osobě. K jídlu máme většinou polévku, vlastně vývar ze slepice, rýži, slepici na různé způsoby, zeleninu, chleba nebo lodní suchary a jako zákusek ananas nebo pomeranč. K snídani se pravidelně podávají míchaná vejce, máslo a veka. K pití čaj nebo káva. Jídlo se skladuje  ve velké pultové lednici, která je napájena elektrickým proudem z naftového agregátu umístěného na střeše lodi. Kapitán se zřejmě rozhodl šetřit a tak agregát prakticky nepouští. Lednice se ve vedru postupně rozmrazuje, což se za pár dnů projeví  na kvalitě konzumovaných potravin.

Odpoledne se jedeme potápět k útesům zvaným Corona de Diabolo (Ďáblova koruna). Jedná se vlastně o vrchol sopečného kráteru, který vystupuje těsně nad hladinu a tvoří velký prstenec skalních útesů. Na lodi je několik sad brýlí a dýchacích trubic pro šnorchlování a několikery ploutve. Nasedáme do člunu a vyrážíme do mohutných vln směrem ke vzdáleným útesům. Uprostřed prstence je voda klidnější, ale znamená to prosmýknout se člunem mezi skalisky. Lodník ubírá plyn a nechává člun pohupovat na hladině směrem k průrvě mezi útesy. Ti z nás, kteří mají ploutve, se vrhají přes okraj do hlubin. Také Fernando se potápí nedaleko člunu.

Bohatost života pod hladinou tropických moří je překvapující. Desítky ryb různých druhů, velikostí a barev, korály, měkkýši, korýši a další organismy přisedlé na skalách. Jeden zážitek převyšuje druhý. Potkat zvědavého lachtana galapážského (Arctocephalus galapagoensis) pod vodní hladinou patří k těm úžasným. Nejsilnější nás ale čekal po dramatickém intermezzu. Lodník chtěl proplout mezi útesy dovnitř laguny a ve chvíli, kdy byl příboj nesilnější, zhasnul najednou starý závěsný Johnson a loď se neovladatelně řítila bokem na útes.

Z dálky jsem pozoroval marné počínání lodníka, který chtěl motor opět nastartovat. V ten moment zbylí pasažéři člunu zpozorovali téměř neodvratnou zkázu a po hlavě se vrhli přes okraj do vln. Na palubě zůstali pouze náš kamarád Honza a lodník. Honza byl přikrčený na dně. Ve chvíli, kdy se do lodi opřela poslední vlna, která by jí mrštila o útes, motor naskočil, lodní šroub zabral a člun v poslední vteřině minul hrozivé skalisko. Všichni jsme byli úplně ztuhlí hrůzou, přestože voda byla příjemně teplá.

Později jsme se Honzy ptali, proč také neskočil do vody. „A to jsem tam měl skočit s celou fotografickou výbavou?“ odpověděl nám otázkou. Obepluli jsme celý prstenec a naposledy se ponořili na tomto jedinečném místě. Plaval jsem asi pět metrů od člunu když najednou slyším: „Žralok! Žralok!“. Tak rychle jsem ještě pět metrů ve vodě nepřekonal. Když jsem se držel okraje, ohlédnu se a skutečně pár metrů ode mne se střídavě vynořuje velká trojúhelníkovitá ploutev. V tu chvíli ale slyším, jak někdo říká: „Vždyť to není žralok, ale manta!“ Přestože vím, že manta je neškodný mořský obr, nenacházím odvahu ponořit se do jeho blízkosti.

Šplhám rychle do člunu, abych toho tvora spatřil alespoň z hladiny. Než se mi to ale podaří, zahlédnu už jen několik posledních mávnutí špičkou ploutve nad hladinou a obr mizí v hlubinách. Avšak i krátký kontakt s takovým kolosem jakým manta bezesporu je, se nedá zapomenout. Později, při sledování pořadu o životě rejnoků obrovských, kdy se potápěči bez obav pohybují v těsné blízkosti těchto nádherných zvířat, si vyčítám, že jsem nenašel odvahu potopit se také do blízkosti jediné manty, kterou jsem kdy potkal.

Pozdě odpoledne se opět necháváme převézt na břeh do nedaleké zátoky. Nachází se tu rozlehlá mělká laguna plná překrásných plameňáků, kteří majestátně kráčí na vysokých tenkých nohách a se skloněnou hlavou, svými speciálně adaptovanými zobáky, filtrují drobný plankton z mělké vody. Obcházíme lagunu a na druhé straně se stáváme svědky velké želví tragédie. Přicházíme na širokou písčitou pláž, nad níž plachtí ve velkých kruzích desítky fregatek obecných (Fragata minor). Co je sem přivábilo? Po chvíli pozorování je nám vše jasné.

Na okraji pláže se chvíli co chvíli z písčité jámy vyhrabává jedno mládě želvy karety obrovské za druhým. Jakmile se přehoupne přes okraj písečného přesypu čeká ho nekonečná cesta po bělostné pláži ke spásnému moři. Jenže cesta k moři ve dne je prakticky nepřekonatelná. Jakmile se tmavě šedá želvička dostane na otevřenou plochu pláže, ihned se z oblohy snese několik fregatek, nejrychlejší želvičku nekompromisně sebere zobákem, a ta okamžitě mizí v útrobách ptáka.

Během půl hodiny se z hnízda vyhrabalo asi deset želviček, k moři se ale nedostala ani jediná. Jednu jsme se pokusili zachránit tím, že jsme ji přenesli k velké nelibosti fregatek až do vln. Ale ani to jí nebylo nic platné, než se stačila potopit do dostatečné hloubky, byla v mžiku ulovena kroužící fregatkou. Zdá se to kruté, zvláště pak u tak roztomilých želviček jako jsou malé karety, ale takový je už přirozený výběr. Do moře se dostanou pouze ty nejzdatnější, a především ty, které mají štěstí. Většina narozených karet se totiž vyhrabává v noci, kdy mají lepší šanci uniknout číhajícím predátorům.

Isla Espańola
Opouštíme Santa Maríu a nabíráme kurz na ostrov Espańola. Ráno je na kotvišti u ostrova poměrně plno. Kromě nás se tu zastavily ještě další čtyři lodě. Espańola je význačná především četnými populacemi mořských ptáků hnízdících na příkrých útesech. K nejzajímavějších patří albatrosi galapážští (Diomedea irrorata). Tito ptáci, s rozpětím křídel dosahujícím téměř devadesát centimetrů, se téměř celý rok zdržují u pobřeží Peru a na ostrov se vracejí pouze v době hnízdění.

To však probíhá mimo dobu naší návštěvy, a tak zde nevidíme ani jednoho albatrosa. Zato však můžeme obdivovat mláďata všech tří druhů terejů, kteří je zde krmí na úzkých skalních terasách. Jsou to terej maskový (Sula dactylatra), terej červenonohý (Sula sula) a nejhezčí z nich, terej modronohý (Sula nebouxii) s výrazně modrýma nohama. Mláďata v prachovém peří jsou však dost ošklivá.

Mořští leguáni vyhřívající se na skalách vysoko nad pěnícím příbojem mají zcela odlišnou barvu od leguánů, které jsme viděli až dosud. Boky starých samců mají cihlovou barvu, přecházející ve hřbetní partii až do barvy měděnky. Při zpáteční cestě pozorujeme na nedaleké dvoumetrové opuncii sedící káni galapážskou (Buteo galapagoensis). Je to jediný zástupce dravců na ostrově, patří také k ptačím endemitům. Bez znatelné bázně pozoruje okolí. Nechá nás přiblížit na několik metrů a pak zvolna přelétá na vzdálenější vyvýšený bod. Při čekání na člun sedíme na kamenech omývaných neklidným mořem.

Kolem nás se bez respektu a dokonce s určitou dávkou drzosti pohybuje několik drozdů. Na souostroví žijí tři úzce příbuzné druhy, každý však obývá pouze svůj ostrov. Je to opět jeden z dokladů přirozeného vývoje druhů, na který ve své práci upozornil Charles Darwin.

Santa Fe
Dnes nás čeká překonání nejdelší mořské trasy a to mezi ostrovy Espańola a Santa Fe. Vyplouváme proto už brzy odpoledne. Před odplutím se ještě chvíli potápíme v nedaleké zátoce. Při této příležitosti podplouvám pod lodí a ke svému překvapení zjišťuji, že naše loď nemá prakticky žádný kýl. Dno je ploché jako u nějakého hausbootu na Slapech. Nechápu, že jsme se při bočních náklonech, kterých loď během plavby dosahuje, ještě nepřevrátili.

Nejprve růžový, posléze oranžovorudý západ slunce nás už zastihuje daleko od Espańoly na otevřeném moři. Sedím na přídi a diskutuji s kapitánem. Stěžuje si na vládu, která veškeré zisky z turismu na Galapágách odčerpává do bezedné státní pokladny. Na rozvoj, ale i na ochranu souostroví zbývá minimum. Najednou se na levoboku mihne stříbrné torpédo a zmizí před lodí.

Za chvíli opět. To už ale stojím u nízkého zábradlí a pozoruji několik delfínů, laškujících ve  vlně, kterou vytváří příď naší lodi. Než stačím zavolat kluky sedící na zádi, delfíni lehce zavlní ocasní poutví a mizí daleko před lodí. Znovu se už neobjeví.
Ostrov Santa Fe patří k těm menším a leží mezi dvěma hlavními ostrovy Santa Cruz a San Cristobal. Připlouváme k němu ještě za tmy, ale již z dálky nás upoutá hlučné hýkání lachtanů. Kotviště lodí je tady chráněno úzkou skalnatou kosou a právě ta je v obležení lachtanů Wollebaekových (Zalophus californianus wolebaeki). Mladí jedinci jsou velmi zvědaví a ve  skupinách se prohánějí obrovskou rychlostí pod naší lodí.

Po vylodění na pobřežní pláž se ihned ocitáme v lachtaní kolonii. Zastihujeme tu nedávno narozená mláďata společně se samicemi, ale také několik obrovitých samců, kteří budí respekt svou velkou tlamou plnou ostrých zubů. Přestože se zdají být neohrabaní, není radno se k nim přibližovat, především v kolonii s mláďaty. Opodál posedává několik kání, které tu pátrají po placentách zbylých po porodu mláďat.

Po úzké stezce se pouštíme do nitra ostrova. Za chvíli někdo vpředu zahlédne v trnitém houští pohyb. Zastavujeme a pátráme po původci. Když se naše oči oslepené slunečním žárem adaptují na stíny mezi křovinami, objevujeme asi metr dlouhého stříbřitě šedého hada. Náš průvodce nám vysvětluje, že je to jeden ze dvou druhů hadů žijících na souostroví. Ani jeden z nich však není jedovatý. Postupujeme směrem k nízkému hřebenu uprostřed ostrova a tady nás čeká další překvapení.

Ve stínu mohutné opuncie, prakticky přímo na stezce, odpočívá druhý ze zástupců leguánů, leguán galapážský (Conolophus subcristatus). Tito suchozemští leguáni žijí pouze na několika ostrovech, kde se živí především plody opuncií, nízkou travou a nepohrdnou ani čerstvou placentou. Nedávno byl prý popsán další druh suchozemského leguána, který se od předchozího liší světlejším zbarvením. Dostal jméno leguán bledý (Conolophus pallidus).

Zbytek dne trávíme na pobřežních útesech a plážích pozorováním a fotografováním živočichů. V okamžiku, kdy se pokouším zvěčnit některého z překrásně zbarvených krabů, jejichž oranžovočervená horní strana a světle modrá spodní strana ostře kontrastují s temně šedými až černými vulkanickými skalisky, vidím pod převislým břehem přikrčenou postavu drobné černošedě zbarvené volavky s červenýma nohama. Není pochyb o tom, že se jedná o vzácnou endemickou volavku lávovou (Butroides sundevalli). Je na zdejší poměry velice plachá a tak stačím jen párkrát stisknou spoušť fotoaparátu a volavka mizí mezi balvany a ve spleti mangrovových šlahounů. Tento druh jsme pak už víckrát neviděli.

Plazas
Před námi je závěrečný úsek našeho putování mezi ostrovy. V noci odplouváme k posledním dvěma malým ostrůvkům. Jmenují se Plazas. Jsou to malé ploché kousky pevniny oddělené od ostrova Santa Cruz úzkým průlivem. Jihozápadní okraj tvoří skalnatá hrana využívaná mořskými ptáky ke hnízdění. Ostrůvky jsou prakticky bez vegetace, pouze sporadicky jsou posety nízkými opunciemi nebo řídkými keři. Kamenitá kosa zasahující do zátoky slouží jako molo pro přistávání člunů, pokud ovšem není obsazena lachtany, jako v našem případě. Těm se očividně nechce opustit oblíbené místo a nenechají se vyrušit. Nezbývá nám než předvést slalom mezi zubatými tlamami lenivých savců, nebo provést výsadek do vody kousek dál.

Dáváme přednost vodě.Celou dobu naší galapážské pouti nás provází nebývale velké vedro. Na Plazas, kde chybí prakticky jakýkoliv stín, je vedro přímo vražedné. Vzhledem k tomu, že se slunce nachází v nadhlavníku, vrhají řídce rostoucí opuncie jen nepatrný stín. K našemu překvapení je ale úplně každý, byť sebemenší stín, již obsazen. A to někdy mnohonásobně. Před sálavým sluncem se tu ukrývají převážně pozemní leguáni galapážští. O některý stín se však dělí společně se svými mořskými příbuznými, což je situace velmi nevídaná. Oba totiž na ostrovech obsazují rozdílná stanoviště.

Člunem se vracíme k lodi a vrháme se do vody, abychom se alespoň trochu ochladili. Když se potápíme poblíž skalnatého výběžku obsazeného lachtany, najednou se početná skupina mladších zvířat vrhá za námi do vln a začíná legrační hra. Elegantní lachtani se bez obav potápějí s námi, zvědavě k nám pod vodou připlouvají a sledují, jací že to neohrabanci narušují jejich domovské prostředí. Někteří se k nám přibližují doslova na pár centimetrů a pozorují naše tváře skryté za potápěčskými maskami. Ve vodě se pohybují lehce a jediným mávnutím ploutví mizí v modravé hlubině nebo neúnavně předvádějí salta a vývrtky. Je to překrásný závěr našeho putování.

Krátce po poledni se vracíme do Puerto Ayora plni nezapomenutelných zážitků, které nám nezkazí ani informace v kanceláři letecké společnosti, kde se dozvídáme, že naše objednaná místa v letadle jsou již obsazena a my musíme odlet odložit ještě o jeden den.

Drozdec galapážský (Nesomimus trifasciatus) z ostrova Espańola

Lávové pole na ostrově Isabela

Terej modronohý (Sula nebouxii) z ostrova Espańola

Leguám mořský (Amblyrhynchus cristatus) – ostrov Espańola

leguáni mořští na ostrově Isabela

Leguán bledý (Conolophus subcristatus) z ostrova Santa Fe

Mládě tereje maskového (Sula dactylatra) z ostrova Espańola

Útesy na ostrově Espańola

Typická vegetace na ostrově Santa Fe, v popředí stromovitá opuncie

Autor:




Nejčtenější

Přistání na řece Hudson
Zázrak na řece Hudson. Přistání, které se zapsalo do letecké historie

Úžasná přirozená ranvej. Široká, rovná. Ne příliš rušná. Až na to, že její povrch tvoří vodní hladina, na níž neplánovaně přistál airbus se 150 pasažéry. Po...  celý článek

"V den mých pětadvacátých narozen jsem se ráno podíval na svou kočku a uvědomil...
Moje kočka si žila lépe než já, říká muž, který brázdí svět bez motorů

V pětadvaceti opustil dobře placenou práci a rozhodl se věnovat své vášni – pomalému cestování. Dave Cornthwaite ukrajuje kilometry na paddleboardu, kajaku,...  celý článek

Tyrkysová hladina jezera Iskanderkul
Odpočívejte, vodky popijem. Tádžické Fanské hory překypují vstřícností

Fanské hory v severozápadní části Tádžikistánu jsou vyhlášené svými tyrkysovými jezery a dechberoucími scenériemi. Díky své kráse byly hojně navštěvovány již v...  celý článek

Další z rubriky

Značka na golfovém hřišti v Austrálii upozorňující na přítomnost žraloků.
Už žádné další útoky žraloků. Australské pláže budou hlídat drony

Austrálie vyšle na pláže bezpilotní letouny s kamerami, aby hlídaly výskyt žraloků u pobřeží a okamžitě vysílaly poplach pobřežní hlídce a na chytré hodinky...  celý článek

Pohled z Ostré na hřeben mezi Ostrou a Zadnou ostrou
Podzimní ráj bez lidí. Projděte si nejhezčí celodenní túru ve Velké Fatře

Slovenské pohoří Velká Fatra je opravdu velké. Naplánovat tady jednodenní výšlap, který by ukázal tyto pusté a divoké hory v celé své kráse není jednoduché....  celý článek

Sedlo Zbojská
Divoký výlet do historie. Malý Slovenský ráj zbojníka Jakuba Surovca

Ve stínu legendárního Juraje Jánošíka působil v 18. století na Slovensku zbojník nemilosrdného jména Jakub Surovec. Jeho domovským rajonem byla oblast...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.